Taxi zastavilo před sídlem Nightfall, kde Sophia zaplatila jízdné a vystoupila z vozu.

Právě mířila dovnitř, když se po příjezdové cestě s rachotem přiblížil náklaďák s mladými třešněmi a zastavil poblíž zahrady.

Dělníci opatrně vyložili stromy a zasadili je do připravených jam.

Tam, kde ještě včera kvetlo živé moře rudých růží, nyní zbyla jen rozrytá hlína a rostliny nedbale naházené stranou.

Sophiinou hrudí se rozlila tupá bolest, když hleděla na okvětní lístky růží roztroušené po půdě jako krvavé slzy.

Zezadu se blížilo povědomé předení motoru luxusního vozu.

Když se Sophia otočila, uviděla Lucase vystupovat z auta. Stál vzpřímeně a vyzařoval z něj přirozený klid a elegance.

„Miláčku...“ začala Sophia, ale slova jí zamrzla na rtech, když se naklonil zpět do auta.

S jemnou péčí pomohl vystoupit ženě – byla to Emily, která vypadala zářivě v nádherném značkovém kompletu, díky němuž její pleť jen kvetla.

Teprve když Emily stála pevně na nohou, setkal se Lucasův pohled konečně se Sophiiným; ty obvykle vřelé oči ji nyní sledovaly s odtažitou lhostejností.

„Potřebovala jsi něco?“ zeptal se, tón měl plochý.

Chladná cizost v jeho pohledu zasáhla Sophiino srdce jako fyzická rána.

„Proč trháš ty růže, když tak krásně rostly?“ zeptala se, zoufale toužící po jeho vysvětlení. Ty růže byly jeho zvláštním způsobem, jak jí vyznal své city.

Lucas o zničenou zahradu sotva zavadil pohledem. „Emily se necítí dobře. Chvíli u nás zůstane.“

„Co to má společného s růžemi?“ naléhala.

„Je alergická na pyl,“ řekl stroze a už se otáčel, aby Emily odvedl dovnitř.

Sophia stála jako přimrazená a srdce jí pukalo.

Emilin jemný hlas se nesl vzduchem. „Lucasi, Sophia vypadá rozrušeně. To je všechno moje chyba. Neměla jsem si na ty růže stěžovat.“

„Na ní mi nezáleží,“ ujistil ji Lucas.

„Ale bojím se, že mě bude nenávidět. Opravdu, zvládnu to s léky na alergii,“ nabídla Emily hlasem, ze kterého odkapávala falešná starost.

„Léky mají vždycky vedlejší účinky. Nenavrhuj věci, které mě znepokojují,“ odpověděl.

Sophia stála bez hnutí a sledovala, jak se jejich postavy v dálce zmenšují. Po tváři jí stékala tichá slza a zaplavil ji ohromný smutek.

„Nezáleží mu na mně... Jo, jasně,“ zamumlala Sophia s hořkou ironií a pravda těch slov jí dolehla na srdce jako balvan.

Ani se nezeptal na její včerejší nepřítomnost a teď nařídil vytrhat její oblíbené růže. Vzkaz byl jasný – znamenala pro něj méně než ta nejmenší myšlenka na Emily.

Tři roky se mu oddávala, nabízela neochvějnou lásku a útěchu v těžkých časech.

Věřila, že její stálá vřelost dokáže rozmrazit i to nejchladnější srdce, ale návrat Emily vše v jediném okamžiku vymazal.

Přemýšlela, co jejich intimita v posledních šesti měsících skutečně znamenala a jakou roli v jeho životě vlastně hrála.

Náhlé píchnutí v podbřišku ji donutilo popadnout dech. Bledá a nejistá se otočila k vile.

Když Sophia vešla do obývacího pokoje, uviděla Emily schoulenou k Lucasovi na pohovce, jak s láskyplným pobavením sleduje, jak jí loupe pomeranč.

Lucas z dílků pomeranče jemně odstranil každý kousek bílé dužiny, než je naaranžoval na talíř pro Emily. „Pro tebe,“ řekl s měkkým úsměvem. „Dobrou chuť, ty můj mlsoune.“

Když si Emily brala talíř, všimla si, že do místnosti vešla Sophia. Na rtech jí zahrál vítězoslavný úsměv, když zavolala: „Sophie, dáš si taky? Lucas je loupal sám. Něco, co jsi nikdy nezažila, jsem si jistá.“

Sophiin pohled padl na dokonale připravené dílky pomeranče a pocítila náhlé štípání v očích.

Bolestná pravda byla, že za celou dobu, co byli spolu, jí Lucas nikdy neoloupal pomeranč. Vždycky to byla ona, kdo obsluhoval jeho.

To poznání ji zasáhlo s dokonalou jasností – Lucas moc dobře věděl, jak být pozorný, ale svou laskavost si prostě schovával pro Emily.

Sophia cítila, jak se jí srdce tříští na kousky, když konečně pochopila, jak bolestivé může být srovnání.

„Ona je naprosto schopná oloupat si ovoce sama,“ řekl Lucas odmítavě a na Sophii se sotva podíval. Pak si všiml její bledé pleti a dodal: „Jsi v pořádku? Vypadáš strašně bledě.“

Sophiiny ruce se podél těla zaťaly v pěst, když zvažovala, zda Lucasovi prozradit své tajné těhotenství. Křehká naděje v ní zašeptala – že by tato pravda mohla konečně obměkčit jeho srdce vůči ní.

„Já...“ Její hlas zakolísal, slova jí umírala na rtech.

„Pokud jsi nemocná, zajdi k doktorovi. Tohle patetické divadlo začíná být únavné,“ řekl Lucas a v jeho pohledných rysech se zableskla netrpělivost.

Rozčiloval ho její ublížený výraz, který jako by naznačoval, že je obětí nějaké strašné nespravedlnosti.

Sophia spolkla nevyřčená slova a její pohled ulpěl na muži, který jí najednou připadal jako úplný cizinec.

„Jsem v pořádku,“ zamumlala. „Jen půjdu do svého pokoje.“

Když se otočila ke schodišti, Lucas pocítil nával podráždění. „Asi jsem k ní byl příliš shovívavý a ona si teď dovoluje ukazovat mi své nálady,“ pomyslel si rozzuřeně.

Sophia vystoupala jen pár schodů, když se objevila hospodyně Wendy sestupující po schodech se služebnictvem nesoucím krabice.

Ty věci vypadaly povědomě, ale teprve pohled na její plyšovou panenku ve Wendyině náručí Sophii donutil uvědomit si, že všechno, co nesou, je její.

Rychlým pohybem vykročila vpřed a panenku jí vytrhla. Její hlas zledovatěl, když se zeptala: „Wendy, můžeš mi to vysvětlit?“

„Příkaz pana Westwooda,“ řekla Wendy tiše. „Máte se přestěhovat do skladu v přízemí.“

Ta slova zasáhla Sophii jako fyzická rána a hlava se jí zatočila.

Otočila se k Lucasovi, oči rozšířené nevírou. „To nemyslíš vážně.“

Už tak měli oddělené ložnice, ale nikdy by ji nenapadlo, že po návratu Emily bude vyhoštěna do komory místo toho, aby jí bylo nabídnuto alespoň hostinské apartmá.

Na prchavý okamžik pod jejím pohledem Lucas pocítil záchvěv viny, ale ten rychle ztvrdl v odhodlání.

„Emily potřebuje prosklený pokoj kvůli zdraví,“ prohlásil věcně. „Tvůj pokoj má nejlepší světlo. Je to lepší pro její zotavení.“

Absurdita toho všeho vyloudila ze Sophiiných rtů hořký smích.

Myslela si, že jeho předchozí krutost – strčení do ní, když byla těhotná, a nahrazení jejích růží Emilyinými třešněmi – byla to nejhorší, co se mohlo stát. Ale tohle nové ponížení předčilo i to.

Vše, co Lucas od včerejšího návratu Emily dělal, bylo, že mluvil o ní. Za jediný den obrátila Sophiin celý život vzhůru nohama.

Sophia čekala, že pocítí vztek, ale místo toho se v její hrudi usadila jen dutá prázdnota.

„Podívej se na něj, Sophie,“ pomyslela si Sophia hořce. „Tohle je ten muž, kterému jsi dala srdce i duši. Stálo něco z toho za to?“

„Pokud máš takové obavy o její pohodlí, proč ji nepřestěhuješ k sobě do pokoje? Hlavní apartmá má stejně nejlepší světlo,“ odsekla Sophia.

Lucas odpověděl ostře: „Sophie, měla by sis dávat pozor na tón.“

Emiliny oči se zaleskly nevylitými slzami. „Já vím, že mě tu nechceš, Sophie. Půjdu pryč. Prosím, nehádej se kvůli mně s Lucasem.“

Sophia Emilyino divadlo prokoukla. Unikl jí humor postrádající smích, když vyprskla: „Ty nikam nejdeš. Já jdu.“ Pevněji sevřela plyšovou panenku, otočila se a zamířila ke dveřím.

„Opovaž se, Sophie.“ Lucas vstal, jeho hlas prořízl místnost. „Odejdi teď těmi dveřmi a nepočítej s tím, že se někdy vrátíš.“

Sophiiny ruce se podél boků zaťaly v pěst. „Postarám se, abys dostal rozvodové papíry,“ řekla chladným a pevným hlasem. „Hleď je podepsat.“

„Ty mě žádáš o rozvod?“ Lucasův hlas byl tichý, ztěžklý stěží ovládanou zuřivostí.

Dodal tónem podbarveným pohrdáním: „Zapomněla jsi, kdo ti dal tenhle život, Sophie? Ten luxus, to postavení – to všechno přišlo ode mě. Bez mého jména jsi jen ta vykulená holka z toho zapadákova. Ty nemáš právo odejít.“