Následujícího rána, když Sophia vycházela ze svého pokoje, se dveře pokoje pro hosty naproti v chodbě otevřely ve stejnou chvíli.

Lucas právě vycházel a upravoval si kravatu.

Vzhlédl a úplně ztuhl, když zjistil, že ho Sophia už pozoruje ze dveří jejich ložnice.

Jeho tváří problesklo překvapení a začal s vysvětlováním. „Byla včera večer úplně mimo,“ řekl tiše. „Nemohl jsem ji tam prostě nechat.“

Sophiin zrak klesl na jasně červenou šmouhu na jeho límečku. Její oči byly plné tichého opovržení, když pomyslela na to, jak je to špinavé.

Řekla s ledovým klidem: „Uklidni se, vím moc dobře, že by se mezi vámi dvěma nikdy nic nestalo, ani kdybyste na sobě neměli ani nitku.“

Její slova uťala jakoukoli výmluvu, kterou se Lucas chystal nabídnout. Hněv zatemnil jeho rysy. „Mysli si, co chceš,“ vyštěkl. „Mé city k ní jsou čistě bratrské.“

Sophiiny oči znovu padly na otisk rtěnky na jeho límci. „Takže, jaké to je být si tak blízko se svou 'sestrou'?“ zeptala se hlasem odkapávajícím sarkasmem.

Lucas sledoval směr jejího pohledu, uviděl důkaz a jeho tváří přeběhl stín viny.

„Byla to nehoda,“ trval na svém, hlas měl napjatý. „Nedělej z toho něco tak oplzlého.“

„Tak špinavé,“ zamumlala a zavrtěla hlavou. Když se nadechl k odvetě, dodala s chladným úsměvem: „Myslím tvoji košili.“

Zíral na ni a jeho výraz se změnil v kámen.

Ona jen lhostejně pokrčila rameny a odešla, nechávaje ho zuřit na chodbě.

Dole byla Sophia v polovině snídaně, když jí na stole zavibroval telefon. Rychlý pohled na displej potvrdil, že volá Helen.

Právě v tu chvíli se objevila Wendy se dvěma dalšími snídaňovými talíři. Sophia hovor přijala a věnovala Wendy cílený úsměv. „Voláte tak brzy, paní Westwoodová.“

Ten špičatý úsměv způsobil, že Wendy ztuhla krev v žilách, a zmínka o paní Westwoodové jí připomněla, jak včera v noci zradila Sophii hlášením Helen. Přemožená vinou málem upustila podnos.

Pustila talíře na stůl a spěšně se stáhla do bezpečí kuchyně.

Sophiiných rtů se dotkl slabý, chladný úsměv, když se jí do ucha ozval Helenin jedovatý hlas.

„Naprosto bez vychování,“ ušklíbla se Helen. „Co jiného se dá čekat od někoho s tak prostým původem?“

Sophiiny oči se změnily v led. „Vystopujte jakýkoli rodokmen tři generace zpátky, paní Westwoodová, a najdete skromné kořeny. Je nevkusné pohrdat vlastním původem.“

Helen náhle nevěděla, co říct.

Ačkoli Lucasovi rodiče měli oba městské kořeny, generace jeho prarodičů se protloukala na venkově. Helenini rodiče dokonce žili v chlévě. Takže v tomto ohledu na tom nebyla Helen o nic lépe než Sophia.

„Ten tvůj proříznutý jazyk je přesně ten důvod, proč tě lidé nemohou vystát,“ odsekla Helen.

Sophia v opovržení obrátila oči v sloup.

Helen spolkla svůj hněv a přinutila se ke klidnějšímu tónu. „Musíme se sejít. Mám pro tebe dokument k podpisu.“

„Jaký dokument?“

„To bude jasné, až dorazíš.“

Sophia nechala téma být a zavěsila. Když to udělala, uviděla Lucase sestupovat po schodišti.

Byl osprchovaný a převlečený, vlasy dokonale upravené jako model ze stránek časopisu. Musela uznat, že se na něj hezky dívalo.

'S tímhle vzhledem má rozhodně předpoklady pro kariéru gigola,' pomyslela si Sophia ironicky.

Lucase zahřál samolibý pocit, když na něm její oči spočinuly. Odtáhl židli vedle ní a posadil se. „Týden módy v Palistonu je za rohem,“ nabídl. „Byla by to pro nás dobrá příležitost vypadnout.“

Za tři roky manželství to bylo poprvé, co něco takového navrhl.

Sophia mu odpověděla tichým zamručením, ale necítila žádnou jiskru štěstí ani očekávání. Viděla tu nabídku takovou, jaká byla – jako gesto usmíření zrozené z viny, kterou si nesl po své zradě.

Její odvoz dorazil krátce po snídani. Sophia vzala kabelku a vyšla ze dveří.

*****

Když Sophia dorazila do kavárny, Helen už seděla a čekala na ni.

Sophia přistoupila a posadila se naproti ní.

Beze slova k ní Helen posunula dokument. „Rozvodové papíry,“ řekla. „Lucas je podepsal.“

Sophia nevypadala překvapeně, protože věděla, že Helen najde způsob, jak ji vypudit, jakmile se dozví o diagnóze neplodnosti.

Rozložila rozvodové papíry a bylo to tam – Lucasův podpis už čekal dole.

Její oči spočinuly na jeho jméně, než přelétla zbytek dokumentu a zarazila se u klauzule, která stanovila, že odejde „s ničím“.

Sophiiných rtů se dotkl hořký úsměv, když hodila papíry zpět na stůl. „150 milionů dolarů,“ řekla chladně. „To je moje cena za podpis.“

Helen na ni v šoku zírala. „Zbláznila ses? Nebo jsi zapomněla, že jsi neplodná? To je víc než dostatečný důvod, aby muž odvrhl svou ženu.“

Sophia ani nemrkla. „200 milionů.“

Helen plánovala poslat Sophii pryč s prázdnou, ale začínala si uvědomovat, že to nebude tak snadné.

Helen chvíli ohromeně zírala. Připadalo jí neuvěřitelné, že po tom, co za tři roky nedokázala zplodit dědice, měla Sophia tu drzost požadovat jmění. „To je sprosté vydírání,“ vyštěkla.

Sophiiných rtů se dotkl chladný úsměv. „Jak myslíte. Pokud nezaplatíte, vydržím život s vaším synem o něco déle. Jsem si jistá, že polovina všeho, co vlastní, má hodnotu podstatně vyšší než 200 milionů.“

Ta poznámka přivedla Helen k varu. V duchu proklínala Sophii každým sprostým slovem, které znala.

Ale při pomyšlení na to, jak by konečně mohla vypudit tu „neplodnou“ ženu z rodiny Westwoodových, spolkla svůj vztek a přistoupila na Sophiiny podmínky.

Helen zařídila, aby prvních 50 milionů bylo převedeno okamžitě. Zbývajících 150 milionů bylo zajištěno právní dohodou, splatnou v okamžiku, kdy bude rozvod oficiálně zapsán.

Když byla finanční záležitost vyřešena jejich podpisy, Sophia vzala pero a bez váhání podepsala žádost o rozvod.

Helen vložila podepsané dokumenty do své složky. „Lucas o tom stále nic neví,“ varovala pevným hlasem. „Aby byl proces hladký, budeš udržovat zdání – bydlet v sídle a chodit do práce – po celou dobu povinné lhůty na rozmyšlenou.“

„Už tam nepracuji,“ řekla jí Sophia.

Její těhotenství bylo stále v raném stádiu, aby se dalo skrýt, ale ranní nevolnosti ji mohly kdykoli prozradit. Poslední věc, kterou potřebovala, bylo, aby někdo odhalil její tajemství.

„Nezapomeň na těch 150 milionů,“ kontrovala Helen a hodila Sophiin vlastní požadavek zpět na ni.

Sophia zavřela oči a zvažovala své možnosti. Ty peníze byly příliš významné na to, aby je odmítla. „Dobrá,“ řekla nakonec. „Vrátím se.“

Jeden měsíc navíc bylo vše, co potřebovala. Pak konečně bude moci vyškrtnout Lucase a celou jeho rodinu ze svého života nadobro.

Ve chvíli, kdy Sophia vyšla z kavárny, převedla první splátku – 50 milionů – Annabelle.

Její telefon okamžitě zavibroval hovorem od Annabelle.

„Narazila jsi na zlatou žílu?“ Annabellin vzrušený hlas jí naplnil ucho. „Odkud se to jmění vzalo?“

„Vyrovnání z rozvodu,“ odpověděla Sophia ploše.

Telefonem se ozvalo ostré nadechnutí. „Ty se s ním vážně rozvádíš?“ zeptala se Annabelle hlasem roztřeseným šokem.

„Samozřejmě,“ odpověděla Sophia stroze.

Sophia věděla, že nejchytřejší věc, kterou může udělat, je nechat své peníze pracovat, takže požádala Annabelle, aby se postarala o investice.

Annabellin strýc, investor rizikového kapitálu jménem Richard Sterling, si ve Wallintonu udělal jméno už v mládí a nyní držel místo v žebříčku Fortune.

S vedením svého strýce měla Annabelle talent na úspěšné investice. Byl to jeden z těch ziskových podniků, který financoval Sophiin podkrovní byt.

„Jsi si tím naprosto jistá, Sophie?“ zeptala se Annabelle. „Není cesty zpět. Jsi opravdu připravená nechat všechno jít?“

Sophia, stojící uprostřed rušného davu na ulici, se cítila podivně odtržená od všeho toho hluku a pohybu kolem ní.

Ačkoli si zakládala na tom, že je logická, emoce ji nyní přemohly. Do očí jí vhrkly slzy, když jí srdce sevřela nečekaná bolest.

„Musím se pohnout dál, Annabelle,“ řekla Sophia tiše, odhodlaná čelit budoucnosti bez toho, aby se utápěla v minulosti.