Samara

Devět let

„Samaro! Samaro, vzbuď se!“ naléhá matka a třese se mnou, aby mě probrala.

„Hmm, cože?“ ptám se rozespalá. Zblízka se ozývá silné rány.

„Samaro, vstávej, musíš se obléknout. Na smečku útočí!“

Vystřelím na posteli do sedu. „Cože?“

„Pospěš si a buď co nejtišší,“ šeptá matka a hází po mně oblečení. Je pozdní podzim, ale už napadl první sníh a vzduch venku je mrazivý.

Abych ušetřila čas, začínám si natahovat šaty přes noční úbor a vsouvám nohy do bot, aniž bych je zavazovala, zatímco mi matka obléká kabát.

„Poslouchej mě. Vyplížíme se odtud, ty pojedeš na Simone a dostaneme tě do bezpečí.“

Ještě nemám svého vlka, toho dostanu až v deseti, takže budu muset jet na matčině vlčici, abychom se pohybovaly rychleji. Jediný problém je, že moje rodina pochází z rodu vzácných bílých vlků. Ten gen pochází z matčiny strany. Její vlčice je bílá, vlčice mé sestry Althey je bílá a očekávám, že můj vlk bude také bílý.

Obvykle je barva vlka určena barvou vlasů člověka. Ale ženy v mé rodině jsou jiné. Jsme velmi vzácný druh vlků, který pochází z dlouhé, čisté linie Alf. Nezáleží na tom, že mám hnědé vlasy, můj vlk bude bílý.

Čistě bílá srst matčiny vlčice bude snadno vidět i v lese.

„Dělej, Samaro! Musíme jít!“ pobízí mě.

„A co Althea?“ ptám se, když mě matka vleče na chodbu. Na okamžik se zaposlouchá a pak mě začne táhnout na konec chodby.

„Není ve svém pokoji. Možná už pomáhá bratrovi a otci v boji.“

Mé sestře Althee je devatenáct let. Můj bratr Theodore, nebo Teddy, jak mu říkám já, měl čerstvě osmnáct. Jeho obřad převzetí titulu Alfy plánujeme už skoro rok. Rodiče plánují svůj odchod do důchodu stejně dlouho. Smečku má převzít tento víkend.

Na konci chodby matka otevírá tajnou schránku, která byla do této zdi zabudována před lety, když můj pradědeček toto sídlo smečky poprvé postavil. O tom, kde se tajná skrýš nachází, ví jen rodina Alfy.

Právě když mě matka strká do prostoru, uslyším za ní zavrčení. Oči se jí rozšíří, podívá se na mě a rychle mi vezme obličej do dlaní.

„Poslouchej mě. Dostaň se dolů. Najdi otce nebo bratra. Ti tě odtud dostanou. Miluju tě. Nikdy na to nezapomeň,“ řekne a zabouchne mi dveře před nosem.

O chvíli později slyším, jak do dveří narazí něco těžkého, a slyším zvuky trhajícího se oblečení, než se ozve Simonino rozzuřené zavrčení. Stojím v malém prostoru, dlaněmi si zakrývám ústa a snažím se nevykřiknout.

Naslouchám bitvě na druhé straně dveří. Ještě nemám svého vlka, takže nemám spojení se svou rodinou. Ale když uslyším zakňučení vlka, po kterém následuje prozrazující zvuk trhaného masa a slyším vlčí výkřik mého otce v agónii nad ztrátou družky, vím, že to byla má matka, kdo prohrál bitvu za dveřmi.

Chce se mi křičet, ale vlčí čenich u spodní části dveří mě vrátí do reality. Uháním po schodech dolů, zatímco slyším vlčí drápy škrábající ve snaze dostat se skrz dveře.

Když dorazím do přízemí, zvuky jsou ještě hlasitější než nahoře. Stojím uvnitř tajné chodby, tiše vzlykám, strach a zármutek mě drží na místě jako přimrazenou.

Nevím, jak dlouho tam stojím, než se dveře prudce otevřou.

vykřiknu, než mě bratr vtáhne do náruče.

„Díky Bohyni, hledal jsem tě všude,“ řekne, rychle se rozhlédne a vytáhne mě z místnosti.

„Poslouchej mě, musíš utéct. Naši rodiče jsou mrtví. Pokud vyhraju, najdu tě. Pokud ne, zůstaň ukrytá, nenech se jimi najít, zabili by tě,“ říká a táhne mě chodbou.

Zastaví se a strčí mě za sebe právě ve chvíli, kdy na nás skočí vlk. Bratr vysune drápy a rozřízne vlkovi hrdlo ještě ve vzduchu. Chytne mě za ruku a vleče mě chodbou dál ještě předtím, než vlkovo mrtvé tělo dopadne na zem.

„Kam mám jít?“ ptám se.

„Běž na jih. Zdá se, že tihle útočníci jsou odtud ze severu. Vyhýbej se smečkám, pokud to půjde, nevíme, kdo je přítel a kdo nepřítel. Pokud to nepůjde, neříkej jim, kdo jsi. Udrž svou krev Alfy v tajnosti. Rozumíš?“

„Ano,“ přitakám a pláču.

Zastaví se, rozhlédne se, pak se otočí ke mně a vezme můj obličej do dlaní. „Jsi silnější, než si myslíš, sestřičko. Ty to zvládneš. Věřím ti.“

Nakloní se a políbí mě na čelo. „Miluju tě, Teddy.“

„A já miluju tebe, Sammie,“ odpoví.

Hlavou mu škubne. „Schovej se! Hned!“

Otočím se a hledám úkryt. Ukáže na malou komoru a já spěchám dovnitř. Jsou v ní police a deky, jednu deku popadnu a přikryji se s ní. Když se otočím zpátky, má prst na ústech a naznačuje mi, abych byla zticha. Kývnu a zalezu do komory, schoulím se na podlahu pod nejnižší polici.

Čekám a poslouchám.

„Ach, Sawyere, to jsi ty. Myslel jsem, že je to další z těch útočníků,“ říká můj bratr jednomu ze svých nejlepších přátel. Začnu vylézat z komory s vědomím, že mi pomohou dostat se odtud.

Jen pootevřu dveře, ruku stále na klice, když uvidím záblesk v Sawyerově ruce.

„Je mi to líto, bratře, ale je čas zemřít,“ řekne Sawyer, než mého bratra několikrát bodne nožem. Znovu se schoulím do komory a dlaněmi si zakrývám ústa, zatímco můj bratr padá k zemi a jeho oči se na mě dívají škvírou ve dveřích.

‚Uteč!‘ naznačí rty a já kývnu v naději, že mě vidí.

„Sawyere! Sawyere, kde jsi?“ slyším volat Romana, bratrova druhého nejlepšího přítele.

Oba? Oba zradili mého bratra?

„Romane, je mrtvý. Theo je mrtvý,“ řekne Sawyer a schová nůž.

Roman se podívá za něj a vidí Teddyho na zemi, kolem kterého se tvoří kaluž krve.

„Kde je Samara?“

„Nevím. Neviděl jsem ji. Myslím, že se ji její matka pokusila dostat ven, ale…“

„Ale nezvládla to. Kurva!“

„Pojď, musíme odsud vypadnout,“ říká Sawyer. „Zkusíme najít Samaru, jestli je ještě naživu.“

Rozběhnou se zpátky tam, odkud vychází hluk boje. Když jsou pryč, čekám a sleduji tělo mého bratra, který na mě prázdně zírá.

Když se konečně vyplazím z prostoru, přispěchám k Teddymu a zkontroluji mu tep, který je velmi pomalý.

„Uteč,“ zachroptí a z úst mu kape krev.

„Teddy!“

„Uteč, Sammie. Zůstaň ukrytá. Nikomu neříkej, kdo jsi.“

Kývnu, vzlykám, skloním se a obejmu bratra, než vyskočím a vyběhnu bočním vchodem našeho sídla.

Zůstávám ve stínech a sleduji dobře známé stezky na pozemcích naší smečky, dokud nedosáhnu hranic. Pak se otočím a vidím, že boj pokračuje, naše smečka se stále snaží vyhrát.

Otočím se a začnu běžet, jak nejrychleji dovedu. Je skoro úsvit, když konečně vyčerpaně padnu v zalesněné oblasti, která poskytuje alespoň malou ochranu před kýmkoli, kdo by šel kolem.

Nevím, jak dlouho spím, ale mé sny jsou neklidné, plné obrazů matčiny vlčice trhané na kusy a Sawyera bodajícího Teddyho znovu a znovu. Vstanu v poledne a začnu znovu běžet. Jsem vyčerpaná, ale bratr mi řekl, abych utíkala, a tak utíkám. Vyhýbám se hlavním cestám, nechci být nalezena.

Běžím celé dny, sotva spím, dokud se nezhroutím neschopna běžet dál. Schoulím se do klubíčka a čekám, až si mě vezme smrt.

Sotva cítím vlhké čenichy, které mě očichávají, než uslyším mužský hlas.

„Je to jen štěně. Odneste ji k Alfovi Williamovi. Potřebuje pomoc.“

Cítím silné paže, jak mě zvedají, a ten člověk se mnou v náručí začne utíkat.

„Alfo, našli jsme tohle štěně na okraji našich hranic,“ říká muž, který mě drží.

Cítím, jak mi jemné prsty odhrnují vlasy z obličeje. Připomíná mi to způsob, jakým mi otec odhrnoval vlasy, když kolem foukalo.

„Je to její krev?“ ptá se hluboký baryton.

„Nejsem si jistý. Našli jsme ji, a když jsme zjistili, že stále žije, přinesli jsme ji rovnou k vám.“

„Dostaňte ji do nemocnice smečky. Přinejmenším vypadá skoro zmrzlá. Necítím z ní vlka, takže se nebude moci sama uzdravit, pokud je zraněná.“

Byla jsem odvezena do nemocnice smečky, kde mě nakrmili a ošetřili mi drobná zranění a dehydrataci. Alfa William mě chodil navštěvovat každý den a druhý den se mě zeptal na jméno.

„Sam….antha. Samantha,“ říkám a rychle měním své jméno. Teddy mi řekl, abych skryla svou identitu, a tak to také udělám.

„Samantho, patříš k nějaké smečce?“ ptá se mě laskavě.

Po tvářích mi začnou stékat slzy a zavrtím hlavou.

„Měla jsi to těžké, viď?“ ptá se mě soucitně.

Kývnu, těžko se mi dýchá pod tíhou všeho, čeho jsem byla svědkem a co mám stále v živé paměti.

„Teď jsi v bezpečí. Můžeš tu zůstat. Nic se ti nestane.“

„Děkuji.“

„Jaké je tvé postavení, štěně?“

„Omega,“ odpovím a rozhodnu se, že to je nejlepší způsob, jak se ve smečce skrýt, zatímco budu čekat a doufat, že si pro mě přijde sestra.

„Dobrá, Samantho. Jakmile tě můj doktor propustí, seženu ti pokoj a domluvíme ti pracovní rozvrh. Jak to zní?“ ptá se.

„Fajn,“ odpovím v domnění, že tu dlouho nebudu.

O dva týdny později zaslechnu sestry v nemocnici, jak si povídají na chodbě. Zjistím, že má rodina je mrtvá a že Sawyer převzal vládu jako Alfa smečky mé rodiny.

V tu chvíli jsem sama sobě a své rodině odpřísáhla. Přísahala jsem, že jednoho dne se vrátím domů a pomstím se Sawyerovi a Romanovi za to, co provedli.