Když Veronika uviděla Thomase, neubránila se nervozitě a mírnému strachu, neboť ještě nestačila zapomenout, že před pár hodinami vytopila Matthewův byt. „Haha. Jaká náhoda, pane Rittere.“ Pozdravila Thomase s přívětivým úsměvem, zatímco už vytahovala telefon a urychleně hledala Elizabethino číslo, aby jí poslala zprávu. Hned poté, co zprávu odeslala, jí Thomas telefon hbitě vytrhl z ruky.

„Co to má znamenat, pane Rittere?“ Veronika předstírala rozhořčení.

Thomas se na její telefon ani nepodíval, podal ho bodyguardovi za sebou a s kamennou tváří ji vyzval: „Prosím, slečno Murphyová.“ S těmi slovy odvedl Veroniku pryč.

Když se dveře sedanu otevřely, Veronika se sehnula a nastoupila do vozu, jen aby uvnitř spatřila hrozivě vyhlížejícího muže, který odpočíval se zavřenýma očima. Při pohledu na něj se jí rozbušilo srdce. Nervózně polkla a nasadila nucený, úslužný úsměv. „Slyšela jsem, že mě hledáte... mladý pane Matthew.“

Muž k ní mírně pootočil hlavu, pomalu otevřel oči a odhalil svůj ostrý pohled. „Takže, jak chceš umřít?“ Vyhrkl ta slova tónem klidným jako slunečný den.

Veroničiným uším to však znělo jako rozsudek smrti od diktátora. „Hehe. Sešlostí věkem, samozřejmě.“ Navzdory zářivému úsměvu na tváři mu v duchu spílala a proklínala ho.

Muž, s rukama zkříženýma na břiše, poklepal štíhlým prstem o hřbet ruky a hlasitě zavelel: „Nastartuj auto, Thomasi.“

„Počkat, cože? K-kam jedeme?“ zpanikařila Veronika. Sotva tu otázku vyslovila, Thomas už nastoupil do auta a nastartoval sedan.

Matthew znovu zavřel oči, aniž by promluvil další slovo.

Bezradně se otočila k Thomasovi. „Kam máme namířeno, pane Rittere?“

„Do nemocnice.“

„Do nemocnice?“ Veroničina tvář zbledla a srdce se jí prudce rozbušilo. Když si vzpomněla, že Matthew řekl, že jí nechá odstranit dělohu, její strach ještě zesílil. Celé ty roky se nikoho skutečně nebála, ale v tu chvíli si musela přiznat, že ji Matthew děsí.

*A je to tady. Jsem vyřízená.*

Veronika se beznadějně opřela o opěradlo sedadla, nemajíc ani špetku energie setřást problém, kterému čelila. Teď už jí nezbývalo nic jiného než čekat na Elizabethin telefonát.

*Crr, crr, crr!* Autem se rozeznělo vyzvánění. Když Veronika viděla, že Matthew telefon zvedá, byla mile překvapena. Rychle se naklonila k telefonu a viděla, že je to skutečně hovor od Elizabeth. „Pomozte mi, madam! Matthew mi chce odstranit dělo—“

Pokusila se do telefonu vykřiknut o pomoc, ale než stihla větu dokončit, muž ji chytil pod krkem a zakryl jí ústa. „Drž hubu, jestli chceš žít.“ Matthew po ní střelil pronikavým pohledem, v němž se zračil vražedný úmysl, načež Veronika poslušně přikývla.

Nicméně, jelikož volala Elizabeth, už se nemusela bát.

„Copak je, babi?“ zeptal se Matthew, věnujíc pozornost hovoru.

„Kde jsi, spratku? Kam to vezeš Veroniku?“

Matthew chvíli mlčel.

„Řekni něco! Ať víš, jestli se jí něco stane, zabiju se!“

„Babi, ona není nikdo důležitý.“

„To je jedno. Důležité je to dítě v ní! Kolik času si myslíš, že téhle stařeně zbývá? Chci jen pochovat v náručí vnouče. Nikdo tu nemluvil o svatbě!“

„A proč si myslíš, že má právo vstoupit do rodiny Kingových?“

„Nemusíš si ji brát, ale já chci to dítě.“

„Ještě ani nevíme, jestli tam nějaké dítě je.“

„Tak počkej. Nech ji za dva měsíce vyšetřit. Ale jestli se jí do té doby opovážíš zkřivit vlásek, rozbiju si hlavu o zeď a půjdu za tvým dědečkem!“

Matthew oněměl.

„Podej telefon Veronice,“ nařídila Elizabeth.

Muž se neochotně zamračil a sevřel ruku, v níž držel telefon. *Co té bábě ta mrcha dala za drogy?* Po chvíli váhání uvolnil sevření kolem Veroniky, přepnul telefon na hlasitý odposlech a podal jí ho.

„Veroniko?“ zakřičela Elizabeth.

Zatímco si Veronika otírala ústa rukávem, kterého se muž dotkl, hněv v její tváři se změnil v jemný úšklebek. „Madam?“

„Ach, Veroniko. Co ti udělali?“

Veronika se otočila k Matthewovi s vítězoslavným výrazem a pozvedla obočí, jako by ten souboj vyhrála. Krátce nato úšklebek stáhla a začala naříkat. „Béé! Madam, Matthew říkal, že mě veze do nemocnice, aby mi vzali dělohu. Béé! Já se tak bojím, madam!“

Když Matthew viděl tu okamžitou změnu výrazu tváře, která byla zdatnější než u elitní herečky, přimhouřil oči a cítil se ještě více otrávený. Kdyby nebylo Elizabethina rozkazu, tu ženu před sebou by uškrtil.

„Jéé, neplač... Teď už se neboj. Už jsem mu dala lekci. Už tě nebude šikanovat, ano?“

„Dobře, věřím vám, madam. A-ale...“

„Ale co?“

„Matthew... Zabavil mi telefon.“

„Argh, ten spratek! Začíná být opravdu drzý. To je v pořádku, Veroniko. Přestaň plakat, ano? Řekni mi, kdyby se příště opovážil zkusit nějakou hloupost, platí?“

Ačkoli Elizabeth strávila s Veronikou jen tři dny, nemohla si pomoct a byla ohromena jejím vtipem a inteligencí, stejně jako její pracovitostí. Byla by to dokonalá dívka. Její jedinou vadou byl bohužel její obyčejný, možná ne příliš přitažlivý vzhled. Elizabeth si osobně nemyslela, že by byla ošklivá. Naopak, považovala Veroniku za vhodnou společnici pro život. Bohužel její vzhled nedokázal okouzlit Matthewovo srdce, což se stalo překážkou jejich sňatku.

„Rozumím. Děkuji vám, madam.“

„Kdykoliv. Můžeš teď předat telefon Matthewovi?“

„Mhm!“ Poté, co Veronika broukla odpověď, vrátila telefon Matthewovi.

Ten pak vypnul hlasitý odposlech a přiložil si telefon k uchu. „Babi?“

„Ach, už jsem si myslela, že jsi zapomněl, že jsem tvá babička. Jak jsi to zdrznul, co? Tak drzý, že bys dokonce neuposlechl má slova? Tak drzý, že posíláš Veroniku do nemocnice, aby jí odstranili dělohu? Kdo si myslíš, že jsi, Bůh?“

Elizabeth zuřivě pokračovala: „Okamžitě vrať Veronice telefon! Ode dneška si s ní budu každý den volat přes video. Jestli u ní vycítím jen náznak nespokojenosti, můžeš začít chystat pohřeb!“

„Babi—“ *Píp, píp...* Než stihl Matthew říct cokoliv dalšího, Elizabeth už zavěsila. Vyvedený z míry svíral telefon tak pevně, až mu praskaly klouby na prstech. Byl zjevně rozzuřený, tak rozzuřený, že by se to vyrovnalo té nejdivočejší bouři.

Mezitím ho Veronika pozorovala a pečlivě studovala každé jeho gesto. Když viděla, jak je rozlícený, okamžitě věděla, že ho Elizabeth musela varovat, aby ji už netrápil. Když si to uvědomila, pocítila neskonalou úlevu.

„Vrať jí telefon.“

„Ano, mladý pane Matthew.“

Thomas za jízdy vytáhl Veroničin telefon a vrátil jí ho.

„Děkuji.“ Poděkovala asistentovi. Právě když telefon popadla, okamžitě zazvonil a na displeji se objevilo jméno ‚Madam Elizabeth‘. Když se podívala na číslo na svém telefonu, Matthew si toho všiml také.