Na svou obhajobu uvádím, že jsem byla hodně opilá, měla jsem zlomené srdce a rozhodně jsem nečekala, že domů potáhnu polomrtvého upíra jako nějaký gotický mýval, co hromadí špatná rozhodnutí.
Měla jsem jít dál. Měla jsem ignorovat muže zhrouceného u zdi v té uličce, s košilí ztmavlou od krve. Měla jsem vědět, že stvoření s očima, jako má on, není určeno k záchraně.
Existuje také zvláštní druh lítosti, který přichází s uvědoměním, že jste si právě domů pozvali vrcholového predátora. Je to něco mezi „neměla jsem psát svému bejvalému“ a „uvidíme, jestli je to týden staré mléko ještě dobré“.
Férové varování: pokud hledáte hrdinku, která nemluví sprostě, má svůj život pod kontrolou a nedělá denně pochybná rozhodnutí, jste na špatném místě.
V opačném případě se připoutejte do té sračky, které říkají můj život, a pevně se držte svých bombarďáků – bude to jízda.
∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞∞
*Ten podrazáckej, prdelolízající, zablešenej čurák!*
Barman naproti mně na mě zírá, jako bych byla příšera z Černé laguny. Pravděpodobně proto, že mám rty a jazyk azurově modré od šesti koktejlů z Blue Curacaa a limonády, které jsem do sebe za poslední hodinu obrátila.
*Vím, co si myslíte – jak to, že po takovém množství alkoholu ještě sedí vzpřímeně? Inu, moji milí, velikost téhle krev a mlíko holky a rychlý metabolismus mi pomohly upít pod stůl i ostřílené alkoholiky, když si to situace žádala. Hurá pro mě!*
To ovšem neznamená, že nepociťuji následky. Mám silné podezření, že až se konečně rozhodnu zvednout zadek z téhle barové stoličky, má rovnováha nebude zrovna ukázková. *No co, tenhle most překročím, až k němu dojdu.*
Měla jsem to vědět už ráno, když jsem se vzbudila a můj kávovar stávkoval, že dnešek bude stát za hovno. Ten přístroj byl mým komplicem během dvou let na vysoké, při čtyřech stěhováních a mnoha ránech s kocovinou nebo po jednorázovkách.
Jakmile jsem ho dnes ráno zapnula, ozvalo se náhlé zajiskření a zadní část toho krámu vzplála. Byla jsem ochromená celé dvě vteřiny, než mi došlo, že jsem v domě jediný dospělý a je mou zodpovědností zabránit šíření ohně a tomu, aby můj dům lehl popelem.
Naštěstí jsem si vzpomněla, že podle profesora Googla byste měli elektrický požár dusit jedlou sodou, ne vodou jako v běžných případech. Takže jsem se vrhla do spíže, popadla krabici, která byla jen zřídka používaná *(protože pečení mi jde asi jako psovi pastva)*, a zasypala ten zkurvenej oheň, jako by na tom závisel můj život. *Když o tom tak přemýšlím, můj život na tom závisel. Hm.*
Druhou nápovědou mělo být, když moje nejnovější zaměstnankyně dala výpověď přes zprávu na Instagramu. *Velmi profesionální, já vím.*
Před týdnem mě prosila, abych přehlédla její nízký věk a dala jí šanci. Měla to být taky její první práce. Neochotně jsem souhlasila, protože jsem si vzpomněla, že i já jsem kdysi byla nováčkem na trhu práce a měla problém najít někoho, kdo by ve mě věřil. *A podívejte, jak to dopadlo.*
Zavolám na barmana a pošlu k němu prázdnou sklenici: „Ještě jednu, prosím, šéfe.“
„Omlouvám se, slečno, ale musím vás utnout.“
„Cože! Proč?“ zeptám se pobouřeně a uvědomím si, že mé tlačítko pro ovládání hlasitosti je asi rozbité, když se mým směrem otočí několik hlav. *Ach, trhni si.*
„Protože hotel má přísnou politiku, že neubytovaní hosté mohou bar využívat pouze do 22:00.“
Ostražitě se na něj podívám, protože tahle *politika* mi zní jako snůška keců. *Snaží se mě zbavit, aniž by mě urazil? Nějaká Karen si asi stěžovala na velkou, tlustou svobodnou ženskou, co utápí žal v kádích alkoholu. No, naser si, Karen.*
Mrknu na náramkové hodinky a nasadím svůj nejsladší úsměv: „Uděláme dohodu. Je právě 21:45. Když mi nalijete ještě jeden drink, dám vám dýško v podobě křupavé padesátidolarovky.“
Pohled v jeho očích mi prozradí, že má vyjednávací taktika byla úspěšná. „Dobrá, ale musím vás požádat, abyste mi odevzdala klíče. Až skončíte, zavolám vám taxi.“
S širokým úsměvem sáhnu do kabelky, abych mu je podala. „Platí, můj milý pane.“
Když se otočí, aby mi namíchal drink, všimnu si, jak nade mnou obrací oči v sloup. Asi už má plné zuby opilých zákazníků, kteří si myslí, že kvanta alkoholu vyřeší jejich problémy. *Nějak moc soudíme, ne?*
Zatímco usrkávám svůj poslední koktejl večera, vracím se v myšlenkách k okamžiku, kdy jsem vešla do Stevenova bytu a našla ho až po koule v mé výše zmíněné bývalé zaměstnankyni. *Jo, slyšeli jste dobře.*
Steven se v posledním týdnu několikrát zastavil v mém knihkupectví. Na tom nebylo nic divného. Dokonce se představil Kylie, mé nové zaměstnankyni. Na tom taky nebylo nic divného. Bylo ale neobvyklé, když jsem je včera našla choulit se v koutě, jak si šuškají a hihňají se spolu.
A protože jsem se plně soustředila na nové upíří porno knížky, které ráno dorazily, a na to, kde je vystavím, moc jsem tomu nevěnovala pozornost. Protože mít temného, zadumaného, nebezpečného muže, který si vás nárokuje na celou věčnost, přebíjí mé starosti o to, *cokoliv* to tamto bylo.
Gemma, má dvaašedesátiletá zaměstnankyně, mě dnes poslala domů dřív *(jako bych to nebyla já, kdo jí platí výplatu)*, abych se připravila na večírek, na který jsem měla jít se Stevenem do jeho kanceláře. Cestou domů jsem si uvědomila, že boty, které na večer potřebuji, jsou pořád u něj. Takže jsem se stavila v jeho bytě s úmyslem být za pár minut pryč.
To, co mě čekalo, mě bude strašit dny. Pravděpodobně měsíce. Dost možná roky.
Jelikož má ložnici v zadní části bytu, zpočátku jsem neslyšela ty zvuky, když jsem vklouzla dovnitř pomocí kopie klíče, kterou mi dal před dvěma týdny. Ale asi po pěti krocích chodbou mě zvuky vycházející zpoza zavřených dveří donutily se na 2,5 vteřiny zastavit – můj instinkt na mě křičel.
Když jsem pomalu otevřela dveře, snažíc se oddálit okamžik, kdy uvidím svůj svět ověšený použitým toaletním papírem, má mysl kmitala mezi ječením jako bánší, hysterickým smíchem jako zlá čarodějnice nebo pláčem jako dítě, které právě ztratilo svého mazlíčka axolotla.
Jediný způsob, jak zapomenout na to, co jsem viděla, je pravděpodobně vybělit si oční bulvy. *Pokryje ten zákrok mé zdravotní pojištění?*