„Co. To. Do. Prdele. Je?“

To byla jediná slova, která můj mozek v tu chvíli dokázal zformulovat.

Dovolte mi uvést trochu souvislostí, abyste pochopili mé překvapení, ba přímo šok z toho, na co jsem v té místnosti narazila.

Můj a Stevenův sexuální život byl vždycky průměrný. Nikdy nechtěl v ložnici používat hračky. Jediné polohy, které znal, byly misionář a když jsem mu ho kouřila. *Je to vůbec poloha?* Odbočuji.

Udělal mi to pusou *jednou*. Potom mi řekl, že nechápe, co je na orálním sexu pro ženu tak úžasného, protože jemu to žádné potěšení nepřináší. *No jasně, ty čuráku, o to právě jde.*

Dělat to ženě pusou by mělo být něco, co si chlap užívá. Měl by to dělat, protože *chce*, ne proto, že *musí*. Všechno jen v naději, že mu to ona oplatí. *Rytířství je rozhodně ztracené umění.*

Posledních osm měsíců našeho vztahu jsem ho prosila, abychom zkusili jiné polohy a zajímavé hračky. Jednou jsem se dokonce objevila u něj v bytě jen ve spodním prádle pod pláštěnkou, abych to okořenila. Byla jsem sestřelena rychleji než odsouzený zločinec před popravčí četou. *To mi tedy zvedlo sebevědomí.*

Takže vidět ho na Kylie v poloze šedesát devět bylo překvapivé. Ale co bylo ještě šokující, byl fakt, že mu mrdala prdel dildem, které by si šířkou nezadalo s plechovkou limonády. Nemluvě o tom ostnatém psím obojku kolem jeho krku. *Ty červené králičí uši, co měl na sobě, se mi ale líbily.*

Ta čtyři slova překvapení, která jsem vydechla, upoutala jejich pozornost. Okamžitě ztuhli a oči se jim rozšířily do velikosti mělkých talířů. Když to zelené dildo ve Stevenově zadku najednou vyskočilo ven, protože Kylie překvapením pustila ruku, a plesklo ji do čela, totálně mě to odrovnalo.

Skoro jsem se smíchy počůrala, jak jsem se v hysterii popadala za břicho. Z očí mi začaly téct slzy a rozmazávaly mi vidění. Ale ne natolik rozmazaně, abych neviděla klec na penis připevněnou kolem Stevenova ochablého péra, když vstal z postele.

„Harley, zlato...“ začal říkat, ale zvedla jsem ruku, abych zastavila ty ubohé výmluvy nebo pokusy o gaslighting, které by mu zaručeně začaly téct z huby.

„Ať už je *tohle* cokoliv,“ řekla jsem a zakroužila prstem jejich směrem, „doufám, že to stálo za konec našeho vztahu.“

Došla jsem ke skříni, vyndala boty, pro které jsem původně přišla *(byly kurevsky drahé, abyste věděli)*, a pak jsem odešla bez dalšího slova. Těch pár dalších mých věcí u Stevena bylo nepodstatných – kartáček na zuby, hrnek na kafe, co mi dal, naše zarámovaná fotka před krbem v mém domě.

Oba za mnou pořád něco mumlali a prskali, zatímco jsem vycházela z pokoje, ale s jejich sračkami jsem skončila. Hodila jsem jeho klíč na kuchyňskou linku a odkráčela z vchodových dveří. Když se za mnou dveře zabouchly, slyšela jsem Stevena prosit: „Harley, prosím, neopouštěj mě.“ *To bude ode mě tvrdé ne, kreténe.*

Opustila jsem jeho budovu a bezmyšlenkovitě zahnula doleva, aniž bych věděla, kam jdu. Prostě to muselo být daleko od něj.

Asi po 30 minutách bezduchého bloumání vešlo pár holek kráčejících kousek přede mnou do hotelu a do tohoto baru. Následovala jsem je, aniž by tušily, že mi pomáhají oslavit mou nově nabytou svobodu a emancipaci od Stevena Výplacha Stevense. *Kdo dá svému dítěti stejné jméno, jako je jeho příjmení? Barbaři, ti jo.*

To bylo asi před dvěma hodinami a alkohol konečně začal dělat svou práci, otupovat hněv a stud, které mi těžce ležely na hrudi.

Při zpětném pohledu si nemyslím, že jsem Stevena opravdu milovala. V určitém bodě jsem ho možná měla ráda, ale posledních pár měsíců jsem prostě jela setrvačností. Bylo mi pohodlně a nechtěla jsem dělat vlny. Nechtěla jsem rýpat ani od něj očekávat příliš mnoho. Hlavně, myslím, protože jsem už nechtěla být sama.

Tady přichází ten stud. Protože jsem vždycky říkala, že chci muže, který bude uctívat zem, po které chodím, a udělá skoro cokoliv, aby si mě nechal pro sebe. Protože jsem takový vztah zažila, když byli moji rodiče ještě naživu. A chtěla jsem to pro sebe. Nejen proto, že jsem sobecká mrcha, ale proto, že jsem na oplátku chtěla být tou osobou pro někoho jiného.

Na začátku našeho vztahu, když bylo všechno blyštivé a nové, se ke mně choval hezky. Skládal mi poklony, byl gentleman, který mi otevíral dveře, a mluvil se mnou jako se sobě rovným. Ale jak šel čas, zpohodlněl. Žádné další překvapivé donášky květin do knihkupectví nebo spontánní noční procházky v parku, při kterých jsme probírali náš den. Sex se stal povinností, když ho *on* naplánoval na každou středu a sobotu večer, pokud jsme neměli žádné pracovní povinnosti.

A proto jsem naštvaná spíš na sebe než na něj – já jsem *dovolila*, aby se všechny ty sračky děly, i když jsem si slíbila, že se nestanu jen další statistikou, pokud jde o zkrachovalé vztahy.

*Je už příliš pozdě na to stát se jeptiškou a žít v celibátu? Odložíme ten nápad na dobu, až budu střízlivá.*

Jelikož jsem skončila se svou sebelítostí, zvednu ruku, abych přivolala barmana. „Chci zaplatit, prosím,“ řeknu, když je na doslech.

„Zavolám vám rovnou taxíka.“

„Není třeba, bydlím o pár bloků dál a půjdu pěšky. Takže se nemusíte bát, že bych cestou domů někoho přejela,“ řeknu a věnuji mu andělský úsměv. *Nebo v to aspoň doufám. Nebo vypadám spíš jako šílené zvíře nakažené vzteklinou?*

Úsměv asi zabral, protože mi podává klíče a účet. Aniž bych se pořádně podívala na sumu, načmárám tam celkovou částku, která zahrnuje jeho slíbené padesátidolarové spropitné. Jakmile zadá, co je potřeba k autorizaci transakce, přiložím kartu k terminálu, připravená vypadnout.

Odchází a nevšímá si mě, zatímco sklouzávám z barové stoličky, jen abych si uvědomila, že gravitace teď není mou kamarádkou. *Svině jedna!*

Jdu na to pomalu, opatrně vyjdu z baru, přes hotelovou halu až na ulici, kde mi chladný noční vzduch trochu vyčistí hlavu.

Cesta domů je tichá, míjí mě jen pár lidí. *Divné. Nemělo by být v pátek večer venku víc lidí?*

Asi blok od mého domu míjím temnou uličku a zaslechnu slabý zvuk. Rozhodnu se ho ignorovat *(pravděpodobně je to toulavá kočka, co mi rozškrábe ruce na sračky jako poděkování za pomoc)* a kráčím dál.

Ale pak se z ústí uličky na ulici prodere zřetelný zvuk někoho v bolestech a já se zastavím na místě jako jelen v záři reflektorů. Ozve se to znovu, tentokrát hlasitěji a plné bolesti. *Do prdele, já se tam půjdu podívat, že jo?*

Vrátím se po svých stopách a nahlédnu za roh do uličky. Vidím někoho na zemi, zády zhrouceného u zdi, ale je příliš velká tma a já jsem příliš daleko na to, abych rozeznala jakékoli výrazné rysy.

*Nedělej to, Harley. Nechoď do té temné uličky k někomu, kdo je s největší pravděpodobností zraněný, vyděšený a v defenzivě. K někomu, kdo by mohl být ozbrojený. K někomu, jehož útočník by stále mohl číhat ve stínech.*