Ayla

Prachem se blíží vysoký muž s širokým hrudníkem. Vypadá vyšší než rám dveří. Zahalený stíny, vidím jen záblesk jeho zlatých očí a obrys jeho těla vržený světlem. Slyším klapot jeho bot, jak vstupuje do podzemního bunkru, který je mým vězením. Okamžitě poznávám, že tento muž je vlk Alfa. Je extrémně dominantní a pulzuje to místností, což mě nutí nedobrovolně sklonit hlavu a nastavit krk podřízením už jen z přítomnosti jeho energie, přestože nemám Aramanu. Voní zemí a borovicí. Hlínou lesa a krásnými stromy. Připomíná mi svobodu, kterou jsem kdysi měla. Schopnost běhat lesem, vůně země a měkkost lesní půdy mezi prsty, vítr ve vlasech a slunce svítící na mou tvář nebo hřející mou srst, když jsem honila králíky a hrála si se sourozenci. Voní uklidňujícím způsobem. Voní mírumilovně. Voní domovem.

Je to můj nový dozorce? Můj nový pán, který mě bude týrat? Možná toulavý Alfa, který si bere, co chce? Nahmatám přední stranu klece a začnu se sunout dozadu, když dozorce, který byl rozvalený na mně, vyskočí ze mě přímo do vzduchu směrem k novému Alfovi. Nový Alfa ho okamžitě knokautuje pravým hákem. Vidím to přicházet v záblesku světla ze schodiště a bylo to rychlé jako blesk. Dozorce neměl šanci se bránit. Dopadne tvrdě na beton, hlasité křupnutí se rozlehne s duněním, když narazí na nemilosrdnou podlahu, a pak nic.

Následuje ticho.

Přílišné ticho.

Začínám těžce a hlasitě dýchat, jak panikařím a šoupu se zpátky do klece. Zabil dozorce, což by mi mělo přinést slzy radosti, výkřiky nadšení, ale místo toho mě přemáhá extrémní úzkost a strach. Má mysl začíná závodit s myšlenkami a je to ohromující. Co když je horší? Co když ti ostatní měniči, které cítím, přišli, aby mě drželi? Co když mě chtějí honit a lovit? V tuto chvíli hyperventiluji a začíná se mi dělat nevolno a točit hlava. Teď nemůžu mít falešnou říji. Nemůžu utéct smečce měničů. Nemůžu... já... prostě... nemůžu... *„Aramano? Aramano, slyšíš mě, potřebuji tě.“* Tlačím do své mysli, hledám, prosím, doufám ve spojení, ale setkávám se s tichem.

„Šššš šššš ššššš“... „To je v pořádku. To je v pořádku. To je v pořádku... Neublížím ti. Jsme tu, abychom pomohli... Slibuji. Vím, že to pro tebe teď asi moc neznamená, ale já své sliby vždy plním. Bude to v pořádku,“ šeptá mi nový Alfa ze tmy před mou klecí. Zní tak klidně a konejšivě. Pomoc. Normální slovo, které by mělo uklidňovat. Slovo, u kterého si nepamatuji, kdy se naposledy v mém životě projevilo. Nikdo mi nepomáhá. Nikdo neřekne ani slovo o tom, co snáším, co se mi děje, a nikdo mě neutěšuje. Zvláště ne vražední, vztekem naplnění, dominantní alfové. Dávají falešné sliby a o mé pohodlí se rozhodně nestarají. Pokaždé vás zlomí a nechají z vás jen skořápku.

Ucítím teplou, velkou, mozolnatou ruku, jak se dotkne mého lýtka, a okamžitě sebou trhnu a ucuknu. Ruka se vrací. Během vteřiny mě přemůže to nejhřejivější objetí a jsem přikryta tou nejměkčí fleecovou dekou, jakou jsem kdy v životě cítila. Cítím se, jako bych byla zakuklená uprostřed houfu teplých králíčků. Chci se do té deky rozplynout, otřít ji o sebe celou a navždy se schovat. Už nikdy neinteragovat s jediným měničem. Všímám si, že se můj dech zpomaluje a začínám se cítit klidněji. Hrubá ruka zůstává na mé noze.

„To je ono. Zpomal dýchání. Nosem dovnitř a pusou pomalu ven. Znovu... dovnitř a ven... hodná holka. Jde ti to tak dobře, Malá vlčice... taková hodná holka,“ šeptá měkce a mé tělo se chce rozplynout z jeho uklidňujících slov chvály, ale má mysl ví své. Spousta Alf se vás pokusí ukolébat do falešného pocitu bezpečí, než vás udeří hřbetem ruky přes obličej a hodí přes stůl za povzbuzování publika. Nebo vás alfa pustí a dá vám ochutnat svobodu jen proto, abyste byli uloveni a ojeti kterýmkoliv měničem, který vás chytí. Hra, kterou rádi hráli. Taková, které se už nechci účastnit.

Zrak se mi začíná rozmazávat, jak mhouřím oči, abych viděla ve tmě, a teď si uvědomuji, že levé oko stěží otevřu. V ústech mám silnou pachuť železa a uvědomuji si, že je to má vlastní krev. Musela jsem si roztrhnout ret a myslím, že mi krvácí hlava. Hrudník a břicho mě pálí jako oheň pokaždé, když se nadechnu. Což je momentálně často.

„Ne, ne, ne. Kam jsi zmizela, Maličká? Zůstaň tady se mnou, nezačínej pochybovat... jen... zůstaň v klidu. Nejsme ti zlí. Jsme tu, abychom pomohli. Vím, že se bojíš. Nemám ti to za zlé, ale musíš zůstat v klidu. Ztrácíš hodně krve a jsi blízko bezvědomí,“ rychle mě informuje a pak se odšourá z přední části mé klece.

Slyším druhý pár bot blížící se ke mně a tep mi vyskočí. „Pšššt... ne... nepanikař. Tohle je léčitel. Může otupit tvou bolest, aby ti pomohl s transportem zpět k naší smečce, kde ti zajistíme lékařskou péči. Jsi... v... bezpečí.“ Poslední část procedí v nízkém zavrčení z hrudi, jako by myšlenka na to, že nejsem v bezpečí, pro něj byla těžko snesitelná.

Měkčí teplá ruka se usadí na mé holeni a náhlá vlna tepla putuje od mých prstů na nohou a pomalu se plíží po celém mém těle. To nejúžasnější teplo a klid, jaké jsem kdy cítila, se ve mně usazuje, zapaluje mé žíly a začínám cítit mírné pálení na čele a žebrech. Není to bolestivé, ale ani příjemné. Léčivá síla pracující v mém těle. Mozolnatá ruka se usadí na mém rameni skrz mříže klece. Znovu nadskočím. Vůně borovice proniká do mých smyslů a vytváří ve mně uklidňující přítomnost. Nechci útěchu. Nechci mír a teplo. Je to cizí a plné lží. Nemůžu tomu věřit. Cítím, jak otok mého oka ustupuje, bolest polevuje. Má žebra jsou citlivá, ale už nevystřelují nesnesitelnou bolest s každým nádechem. Mír vyzařující mým tělem mi vykouzlí lehký úsměv na tváři. Ten pocit samotný je divný. Nepamatuji si, kdy jsem se naposledy usmála nebo si užila nějaké léčení, protože léčení přináší čerstvé výprasky.

Rychlé píchnutí do zadní části paže mě donutí ucuknout. Injekce. Měla jsem vědět, že to přijde. Chtějí jen říji a pravděpodobně je vzrušuje hrát si na hrdinu, jen aby se změnili v padoucha. Možná preferují u svých zajatkyň Stockholmský syndrom. Vychovávají ženy, aby se cítily v bezpečí, zatímco oni jsou hrozbou. Začínám se cítit malátně a všechno začíná znít tlumeně a pokřiveně. Oči mi začínají těžknout, stáčejí se v sloup. Hlava mi začíná padat na ramena. Začínám opakovaně vrtět hlavou „ne“ v něčem, co působí jako zpomalený záběr. Má hlava se pevně sveze na stěnu klece. Mé oči jsou zavřené, příliš těžké na otevření, a zvuky končí.