Thane

Pod jedním nasraně vypadajícím měničským šmejdem jsou ty největší, mandlové, vyděšené modrozelené oči, jaké jsem kdy viděl. Vlastně jsem nikdy předtím neviděl vlka s takovýma očima. Okamžitě mě uhranou, navzdory otoku jednoho z nich a krvi všude po tom druhém. Jsou krásné... ale také mrtvé, bez života. Ronan se dere na povrch. *„Chránit,“* zavrčí v naší mysli. Ty oči jasně patří Omeze, což spouští mé instinkty alfy. Zhoršené tím, že je nahá pod jiným měničem, zmlácená a pohmožděná. Okamžitě toho kreténa sejmu, když po mně skočí, veden svým vlkem, ale bez dostatku času na proměnu. Cyrus mu napálí dvě uspávací šipky do zadku, což mě donutí zavrtět hlavou. Typický Cyrus. Nemůžeme riskovat střelné zranění při cestě zpět k naší smečce, když chci šetřit sílu darů našich léčitelů pro naše vlastní měniče a samozřejmě pro mučení. Alespoň to byla doposud vždy má politika. Tahle dívka je vyděšená a vážně zraněná, ležící před zasranou klecí.

*„Týmy, zajistili jsme cíl a jednu oběť. Týme Tesák, proměna zpět, přeskupit s týmem Delta, připravit vozidla a pošlete mi sem léčitele, HNED,“* pošlu přes spojení. Omega hmatá kolem sebe, jako by neviděla, a pak se schová do své klece. Voní jako vlk, ale Ronan jejího vlka necítí. To se stává jen tehdy, když vlk opustí svého člověka. Opuštění se stává zřídka a většina měničů to nepřežije. Většina měničů, kteří ztratí svého vlka, chřadne a obvykle se rychle zhoršuje. Je zničující být toho svědkem. Doufám, že už toho nikdy svědkem nebudu. *„Chránit,“* zavrčí Ronan a tlačí se na povrch, což mě nutí bojovat s proměnou.

*„Uklidni se... tahle dívka je vyděšená a nepotřebuje, abychom se před ní měnili,“* zatlačím ho. Dřepnu si před její klec a položím jí ruku na nohu, abych ji utěšil. Má ty nejbělejší vlasy a kůži. Stejné jako horský sníh, krásné navzdory různým modřinám a řezným ranám, které se ji snaží o její krásu okrást.

Nabízím jí klidná slova a ujištění. Její levandulová vůně prosycená strachem se stává kyselou, což dráždí mého vlka. Léčitel rychle vstoupí, načež okamžitě navážu spojení. *„Jen přes spojení, Ericu. Je vyděšená a ztrácí hodně krve odněkud z hlavy. Vypadá, že má bolesti, a držela se za žebra.“*

*„Můžu otupit bolest, ale musíme ji dostat zpátky na testy a rentgen, Alfo. Vypadá vyhuble, dehydratovaně a podle mého odborného názoru bychom ji měli na transport uspat. Nevíme, jaký je rozsah jejího traumatu, ale vypadá, že je na pokraji záchvatu úzkosti,“* odpoví Eric přes spojení, zatímco já pracuji na uklidnění omegy. Podá mi stříkačku ze své brašny a já se odsunu od dveří klece. Je to nejlepší léčitel, kterého máme, a věřím jeho úsudku.

Eric položí ruce na její nohy a začne ji plnit svým léčivým darem. Viditelně se uvolní, což mi umožní proplížit se k zadní části její klece. Rychlé píchnutí do horní části paže a je rychle mimo. *„Cy, dostaň vězně zpátky k vozidlům. Já ji ponesu a Ericu, ty jedeš se mnou zpátky ke smečce,“* rychle zavelím přes spojení, zatímco současně vytahuji naši maličkou z té zatracené klece do náruče. Opatrně ji zvednu do náruče a začnu ji nést zpět skrz zařízení. Je tak hubená a vypadá křehce. Její drobná postava je poseta modřinami a vlasy má slepené krví.

Cestu zpět ke smečce jsem strávil pevným svíráním bezvědomé omegy. Musí to být její označení, co způsobuje, že se Ronan tak často bouří a je jí tak zaujatý. Možná je to proto, že vypadá tak jedinečně, a tou její vůní. Vůně levandule je připomínkou oblíbené vůně mé matky. Pokud ji zrovna nesázela, tak se do ní halila a rozplývala se nad ní. Podívám se dolů na její tvář a všimnu si, že se jí občas nakrčí čelo. Tahle dívka si pravděpodobně nepamatuje, kdy se naposledy dobře vyspala. Přistihnu se, jak přemýšlím, co ji právě teď pronásleduje.

„Nemůžu říct, že bych si pamatoval, kdy jsi naposledy držel dívku v náručí takhle dlouho, Thane,“ rýpne si Cyrus ze sedadla spolujezdce. Má pravdu. Nemám vztahy.

„Držím dívky pořád, jen u toho zrovna nejsi,“ odseknu zpátky.

„Myslíš, že nejsem zván. Jsem pořád někde poblíž,“ zavtipkuje a mrkne, ale je upřímný. Hezounek, krvelačný zabiják s dolíčky a děsivou pověstí, upřímný, ale zatraceně dobrý beta a přítel dost dlouho na to, aby mu prošlo mluvit se mnou tak svobodně, jak chce... obvykle. „Víš, že voní jako...“ začne.

„Vím, jako co voní, a nechci o tom mluvit, tak toho nech,“ přerušil jsem ho rychle.

Jakmile dorazíme na pozemky naší smečky, zamíříme přímo do naší nemocnice. Je malá, protože měniče nemoci neskolí a nemíváme mnoho útoků, ale také umožňuje každému mít soukromý pokoj. Štěňata rodíme v porodních srubech umístěných v lese. Je to klidnější a pomáhá to našim vlkům spojit se s přírodou a uklidnit se. Eric okamžitě začne rozdávat rozkazy, pobíhá po místnosti, jakmile vstoupím.

„Polož ji na jedničku... Potřebuji u ní začít s kompletním vyšetřením... Laboratoř... vícero panelů, dejte na ni elektrody, zkontrolujte i otravu... celotělové MRI... raději ji připoutejte.“

„Myslíš, že je to nutné? Měla by se probudit v okovech poté, co přišla ze zatracené klece v žaláři?“ zeptal jsem se ho tiše, ale přísně.

„Nejsou to okovy, Thane, to víš. Nemáme tušení, jak zareaguje, až se probudí, ale mohla by na nás zaútočit ze strachu nebo halucinací. Očekávám, že to udělá. Navíc si myslím, že bude spát dny, ne-li týdny, zatímco se její tělo bude léčit. Zavedu jí kapačku naplno a parenterální výživu, jakmile se vrátí její testy, abychom na ni dostali nějakou váhu. Řeknu Anně, aby přišla a umyla ji,“ informuje mě Eric, zatímco já tiše ustupuji od postele a uvědomuji si, že mám svou práci a musím ho nechat dělat tu jeho.

„Informuj mě o všech změnách a zjištěních. Brzy se půjdu podívat na našeho vězně.“ A s tím tiše opustím pokoj jedna, krátce se zastavím, abych se ohlédl na maličkou, než se vrátím do domova smečky. *„Cy, je náš vězeň ubytován ve svém novém apartmá?“* pošlu přes spojení.

*„Ano, náš host je ubytován ve svém vlastním soukromém žaláři s VIP vybavením, Vaše Excelence,“* vtipkuje zpátky s tím nejlepším snobským přízvukem komorníka, jaký dokáže vykouzlit.

*„Říkal jsem ti, abys mi tak neříkal, a co je sakra to jeho VIP vybavení?“* zeptám se hrubě.

*„Řetězy a kbelík na chcaní, sire,“* odpoví, což si ode mě vyslouží malé uchechtnutí.

*„Budu v domě za pět minut. Umyju se a potkáme se v mé kanceláři.“* A s tím spojení uzavřu.

Smytí krve a špíny z kůže by mě mělo uvolnit, ale nemůžu přestat myslet na zachráněnou malou omegu. Její krásné, ale smutné, modrozelené oči jsou to jediné, co vidím, když zavřu ty své. Její levandulová vůně mi stále ulpívá v nose. Čím víc na ni myslím, tím tvrdší jsem. Nejsem si jistý, proč do mě Ronan tolik rýpe, abych ji zkontroloval, ale je čím dál těžší ho ovládat. Předkloním se, levou ruku položím na kachličky a začnu si honit péro nahoru a dolů. V jednu chvíli myslím na její sněhobílou kůži, modrozelené oči a našpulené rty a v další se cítím provinile, že bych vůbec uvažoval o tom, že mě vzrušuje, když byla právě zachráněna a prošla si tolika věcmi. Ronan mi znovu promítne její tvář do mysli a pobízí mě. Kašlu na to. Zjevně potřebuji tohle uvolnění. Začnu se honit, rychleji a rychleji, myslím na ni. Dokážu si představit její plné rty, jak mě líbají na krku, na břišních svalech, jak si přede mnou pomalu kleká na kolena jako hodná holka. Bere mě do úst a krouží jazykem kolem mého žaludu. Mé pohyby zrychlují a brzy se udělám na dlaždice sprchy s myšlenkami na naši malou omegu. Naši? Ne. Ne naši omegu.