V Colburnu bylo osm hodin večer.

Oslavný večírek Jamison Group byl v plném proudu. Prostorem se rozléhal smích, cinkaly skleničky a vzduchem volně létaly komplimenty.

Uprostřed davu stál Carter Jamison, muž, kterému patřil tento večer. Kdysi pocházel z padlé rodiny, ale dokázal se vyškrábat zpět na vrchol. Od základů znovu vybudoval hroutící se Jamison Group a opět ji uvedl na burzu. Tento úspěch stačil k tomu, aby si vysloužil nekonečnou chválu.

„Gratuluji, pane Jamisone. Jste skutečně mladý a úspěšný. Těším se na naši spolupráci.“

„Pane Jamisone, nejenže vzkvétá vaše kariéra, ale i váš rodinný život se zdá být naprosto dokonalý. Moje žena vždycky říká, že dobrý partner doma dělá divy. Jste šťastný muž.“

Samozřejmě, že záviděli. Carterova žena přijala roli nevlastní matky v tak mladém věku a vychovala jeho dvě děti, jako by byly její vlastní. Který muž by to neobdivoval?

Jakmile padla zmínka o jeho ženě, Carter, který se dosud vyhříval ve světle reflektorů, se rozhlédl po místnosti.

Na druhé straně davu stála jeho žena, Rhea Ravelle, vyrovnaná a elegantní v hladkých černých večerních šatech.

Byla to ona, kdo naplánoval každý detail dnešního večírku měsíc dopředu. I uprostřed svého nabitého rozvrhu ani jednou nezanedbala děti.

Teď, když děti rostly a sílily a jeho kariéra byla konečně stabilní, musel Carter přiznat, že bez Rhey by se nic z toho nestalo.

Právě v tu chvíli k němu Rhea přistoupila s dvojčaty v patách a jemně se zavěsila do Carterova rámě.

Komplimenty proudily ze všech stran.

„Pan a paní Jamisonovi se svými dvěma rozkošnými dětmi tvoří vskutku dokonalou rodinu jako z obrázku.“

„Jsou opravdu požehnáni!“

Rhea se laskavě usmála. „Jste všichni příliš laskaví. Děkujeme, že jste Cartera po celá ta léta podporovali. Doufáme, že...“

Než stihla domluvit, od vchodu se ozval překvapený hlas. „Lauren? Ty jsi Lauren Thayerová, že?“

Přidala se ochranka: „Paní Millerová, tahle žena se tu potlouká celý večer. Znáte ji?“

Ten hlas nebyl hlasitý, ale prořízl hovor jako nůž a všichni ho slyšeli.

Rheino srdce vynechalo úder v okamžiku, kdy uslyšela jméno „Lauren Thayerová“.

Než stačila zareagovat, její paže náhle osiřela.

Carter už kráčel ke dveřím. Jeho výraz byl napjatý a v očích se mu zračil záblesk očekávání.

Lauren Thayerová? Kolik Lauren Thayerových může na světě být? A kolik z nich by se zrovna náhodou objevilo tady?

U vchodu držel strážný ženu za paži a dožadoval se: „Kdo jste? Máte pozvánku?“

„Pusťte ji!“ Ten ostrý hlas patřil Carterovi.

Hosté ho rychle následovali.

Jméno Lauren Thayerová bylo všem dobře známé.

Byla to Carterova dětská láska, žena, se kterou byl kdysi zasnoubený. A co bylo důležitější, byla to biologická matka dvou dětí, které vychovala Rhea.

„Lauren? Jsi to opravdu ty?“ Carter ji chytil za paži, jako by tomu nemohl uvěřit.

Jeho napětí a starost v tu chvíli neušly Rheiným očím a sevřelo se jí hrdlo.

„Cartere, m-mně se po dětech tak stýskalo, tak jsem je přišla navštívit. Nechtěla jsem rušit... Omlouvám se. Opravdu se omlouvám...“

V prostém oblečení a s červeně podlitýma očima se Lauren dívala na dvě děti vedle Rhey s tichou touhou.

Když to Carter viděl, měl pocit, jako by ho někdo bodl přímo do hrudi.

Pamatoval si Lauren jako jasnou a nebojácnou osobnost. Vždycky se smála, vůbec se nepodobala té křehké, zubožené verzi, která před ním teď stála.

Nespouštěl z ní zrak, jako by se mohla znovu vypařit, kdyby mrknul. „Kde jsi celá ta léta byla?“

Dav náhle zahalilo ticho.

„Kdo je ta žena, kterou pan Jamison drží? Je to jeho milenka?“

„Ne, to je Lauren. Kdysi byla dědičkou rodiny Thayerů. Když před lety udeřil finanční krach, srazil na kolena rodinu Jamisonů i Thayerů. Ona a pan Jamison byli zasnoubeni, ale po porodu dvojčat zmizela. Svatba se nikdy nekonala.“

„Počkat, ona je biologická máma dvojčat? To znamená, že paní Jamisonová...“

Všechny oči se obrátily k Rhee.

Sevřela ruce dětí a byla nucena sledovat, jak ji manžel naprosto ignoruje a před zraky všech obskakuje jinou ženu.

Lauren vypadala bezmocně, když řekla: „J-já jsem po porodu vážně onemocněla. Měli jsme takové problémy a já tě nechtěla stahovat ke dnu. Vím, že odejít bez rozloučení bylo špatné, ale děti jsou nevinné. Teď, když se ti daří, prosím, chovej se k nim hezky.“

Ostatním to znělo, jako by obviňovala Rheu – macechu – že se k dětem nechová dobře.

Carter se zamračil. Lauren byla po porodu nemocná? Odešla, aby nebyla přítěží?

Lauren si vytrhla ruku a řekla: „Měla bych jít. Carterem, nech mě jít.“

„Zůstaň,“ řekl.

Když to dav uslyšel, zareagoval svým tichým způsobem, ačkoli většina očí nevyhnutelně zabloudila k Rhee.

Ale jakou měla moc tohle zastavit? Lauren byla biologická matka dětí. To byl fakt, který nikdo nemohl vymazat.

Právě v tu chvíli vzhlédla Arielle Jamisonová, starší z dvojčat, k Rhee a zeptala se: „Mami, kdo je ta paní, co ji táta objímá?“

Adrian Jamison, ten mladší, se zmateně přidal. „Proč táta drží cizí paní?“

V místnosti už bylo ticho, takže hlasy obou dětí dolehly ke všem přítomným.

Carter se odmlčel, jako by ho právě něco napadlo, a pak řekl: „Omlouvám se všem. Připozdívá se. Pozvu vás všechny jindy.“

„Ach, samozřejmě! V tom případě se rozloučíme, pane Jamisone.“

Hosté rychle odešli.

Jakmile byla místnost téměř prázdná, Carter natáhl ruku a jemně setřel slzy z Laureniných tváří. „Neplakej. Jestli chceš opravdu vidět děti, tak tu zůstaň přes noc. Strava s nimi trochu času.“

Lauren překvapeně zvedla hlavu. V jejím výrazu se zračilo zaváhání. „M-můžu?“

Pak se otočila k Rhee. „Omlouvám se, paní Jamisonová. Chci jen vidět své děti. Doufám, že vám to nevadí.“

Jak mohla Rhea říct ne?

Bylo jen přirozené, že biologická matka chce vidět své děti.

Rhea sklopila zrak a odpověděla: „Samozřejmě, že ne.“

Když souhlasila, v Carterových očích se objevil vzácný náznak úlevy. Dal pokyn komorníkovi, Devanu Wittovi: „Připrav pokoj pro hosty. Ujisti se, že je bez poskvrnky. Lauren si potrpí na čistotu.“

Lauren se při těch slovech rozzářily oči. Zdálo se, že si to stále pamatuje.

Rhea naproti tomu sklopila zrak a neřekla nic.

Jakmile byli uvnitř, Lauren si dřepla, aby se podívala na dvojčata, a pokusila se dotknout jejich tváří. Ale Arielle i Adrian instinktivně ucukli.

Laureninu tvář okamžitě zaplavil výraz beznaděje. „Cartere, oni mě nenávidí?“

Carter dětem okamžitě řekl: „Arielle, Adriane, tohle je vaše jediná matka. No tak. Říkejte jí 'mami'.“

Rheino srdce se bolestivě sevřelo. Jediná matka? Co byla tedy ona?

Služebné, které to sledovaly ze strany, se zamračily.

Rhea možná děti neporodila, ale vychovávala je od miminek. Myslely si, že Carterova slova jsou až příliš krutá.

„Já nechci!“ vyštěkl Adrian a jeho temperament se projevil naplno. „Ona není naše máma! Naše máma je tady!“

Jak to dořekl, pevně sevřel Rheinu paži a schoval se za ni.

Jak by Rhea nemohla být jejich skutečná máma? Adrian tomu nemohl uvěřit. Měl pocit, že Carter musí lhát.

Carter se snažil vysvětlovat: „Rhea není vaše biologická matka. Lauren ano. Ona je ta, která vás miluje nejvíc. Nikdo se nemůže rovnat biologické matce. Takže vy dva musíte být uctiví.“

Rhea prudce zvedla hlavu. Nechtěla popírat mateřskou lásku. Ale Carterova slova v ní zanechala pocit vyloučení.

Dala všechno tomu, aby vychovala Arielle a Adriana jako své vlastní. Dokonce obětovala možnost mít vlastní děti, aby se o ně mohla starat.

Arielle si odfrkla. „O ničem takovém nevím! Vím jen to, že ten, kdo nás má nejraději a stará se o nás, je máma! Je to Rhea, ne nikdo jiný!“