Carter nečekal, že dvojčata Lauren tak ostře odmítnou.

Lauren plakala a vrávorala na nohou. „Je to moje vina... Je to všechno moje vina... Neměla jsem odcházet... Vždyť mě ani neznají...“

Přímo před Rheou Carter objal Lauren kolem ramen. „Neobviňuj se. Neměla jsi na vybranou. No tak. Neplakej. Jdi nahoru a trochu se osvěž.“

V prostém oblečení vypadala Lauren křehce a zbědovaně. Byla příliš slabá na to, aby stála sama, takže ji Carter nakonec do pokoje pro hosty doprovodil sám.

Prošli kolem Rhey bez jediného pohledu, aniž by dbali na to, jak se asi cítí.

Rhea potlačila podivnou nepohodu, která v ní narůstala. Říkala si, že Lauren se prostě stýskalo po dětech a chtěla je vidět, a že Carter dělá jen to, co by udělal každý slušný otec. Snažil se zachovat slušnost.

S tou myšlenkou se nutila do úsměvu. „Tak jo, zlatíčka. Je čas se umýt a připravit se do postele.“

„Dobře, mami!“ Dvojčata se zazubila a následovala Rheu.

...

V pokoji pro hosty se Lauren rychle osvěžila a převlékla do čistého oblečení. V hrudi jí však přetrvával pocit neklidu. „Cartere, děti se už asi chystají do postele, že?“

Carter přikývl. „Jo. Je pozdě.“

Nebýt dnešního oslavného večírku, děti by už spaly.

Lauren položila šálek teplé vody. Oči měla stále zarudlé, když se zeptala: „Myslíš, že bych je mohla vykoupat? Mohlo by nám to pomoct se trochu sblížit. Tak moc mi chyběly a už jsem s nimi ztratila tolik času. Opravdu to bolí.“

Její oči byly plné hluboké, bolestné touhy po dětech.

Jak by mohl Carter odepřít matce lásku k vlastním dětem?

Zvlášť když jejich odloučení nepramenilo z nedostatku lásky, ale z okolností, které nemohli ovlivnit. Carter se nemohl dívat na to, jak je Lauren rozrušená.

Ty dvě děti byly koneckonců ty, které nosila a porodila.

Takže přikývl a řekl: „Dobrá.“

...

Carter dorazil do dětského pokoje a zaklepal na dveře. „Arielle, Adriane.“

Rhea otevřela a na rukou jí ještě ulpívala voda. Když ho uviděla stát vedle Lauren, tiše stiskla rty a zeptala se: „Co se děje?“

„Lauren chce pomoct dětem s koupáním. Možná se tak trochu sblíží,“ řekl Carter.

Nebyla to nehorázná žádost. Rhea tedy ustoupila stranou a řekla: „Pojďte dál. Arielle používá koupelnu napravo.“

Dvojčatům bylo už šest let. Byly dost staré na to, aby potřebovaly oddělené koupelny.

Lauren spěchala do koupelny vpravo. Otevřela dveře a tiše zavolala: „Arielle? To jsem já, máma.“

Arielle, vylekaná pohledem na tu ženu, která chtěla zaujmout Rheino místo, si rychle přitáhla ručník kolem těla. „Nepotřebuju tvoji pomoc,“ řekla.

Odmítnutí Lauren tvrdě zasáhlo a do očí jí znovu vhrkly slzy.

Carter stál zády ke dveřím koupelny. „Arielle, nemluv s matkou tímhle tónem.“

Lauren rychle řekla: „To je v pořádku, Cartere. Ještě mě pořádně neznají. Dává smysl, že jsou ostražití. Jsem v pohodě.“

Zněla tak trpělivě a shovívavě, což jen způsobilo, že ji Carter litoval ještě víc.

Jak to bylo spravedlivé, že biologická matka nesměla být nablízku svým vlastním dětem?

S tou myšlenkou se otočil na Rheu, která se chystala podat Adrianovi gumovou kachničku. „Tohle jsi je učila?“

Rhea se zarazila, zmatená náhlým obviněním. „Co jsem je učila?“

„Lauren je jejich matka. I kdyby byla cizí člověk, měli by projevovat alespoň základní úctu.“

Carter věřil, že odpor dětí vůči Lauren pramení z toho, že je Rhea nenaučila nic lepšího.

Rhea cítila, jak jí těžkne srdce. „Neznají ji. Co po mně chceš–“

„Dost,“ přerušil ji Carter. „Pomoz Lauren vykoupat Arielle.“

Bez dalšího slova zamířil k Adrianově koupelně. Rhea se dívala na jeho odcházející postavu, pak pomalu vstoupila do Arielliny koupelny.

Lauren už držela láhev sprchového gelu. „Arielle, dovol mi, ať ti s tím pomůžu.“

Arielle ji chtěla odstrčit, ale právě slyšela, jak Carter Rheu kárá. Takže zatnula zuby a trpěla to.

Rhea stála opodál a sledovala, jak se Arielle kvůli ní nutí vydržet. Bolelo ji z toho u srdce. Přesto nemohla matce a dceři bránit v tom, aby trávily čas spolu.

Naštěstí byla koupel rychlá. Poté Lauren dychtivě zvedla malou skleněnou dózu. „Arielle, chtěla bys použít tohle jahodové tělové mléko?“

Arielle na ni tupě zírala a řekla: „Ne, díky. Chci, aby to udělala moje máma.“

Rhea přešla blíž. „Já to udělám.“

Způsob, jakým se jí Arielle bránila, způsobil, že se Laurenino srdce sevřelo bolestí. „Dobrá.“

Právě když Rhea sahala po dóze v Laurenině ruce, ta sebou náhle trhla, takže jí skleněná nádoba vyklouzla a roztříštila se o podlahu.

Rána Arielle vylekala. Klopýtla a šlápla přímo na střep. Z nohy jí okamžitě vytekla krev. Vykřikla: „Mami! Já krvácím!“

Rheiny oči se rozšířily panikou, ale zareagovala rychle. Vzala Arielle do náruče a spěchala ven.

Lauren ji rychle následovala. „Co se stalo? Co je špatně?“

Když Carter uslyšel ten rozruch, přispěchal a uviděl, že Ariellina noha silně krvácí.

Rhea okamžitě běžela pro lékárničku a začala ránu ošetřovat. Její ruce se pohybovaly s nacvičenou lehkostí.

„Co se stalo?“ zeptal se Carter.

Lauren vypadala zdrceně. „Paní Jamisonová, i když mě nenávidíte, neměla byste si to vylévat na dětech. Rozbitá dóza je opravdu nebezpečná. Kdybyste mi ji nevytrhla...“

Rheina ruka zamrzla ve vzduchu. Vatová tyčinka málem píchla do Arielliny otevřené rány.

Rhea neměla čas se hádat. Ošetření rány bylo přednější.

Naštěstí střep neuvízl v kůži. Bylo to jen povrchové říznutí.

Když to Carter slyšel, zamračil se na Rheu a řekl: „Jestli máš problém s Lauren, vyřiď si to se mnou. Proč si to vyléváš na dětech?“

Rhea vzhlédla, když ta slova uslyšela. „Nesnažila jsem se tu dózu vzít. A nemám s nikým problém.“

Zdálo se, že Lauren přemáhá pocit viny, když řekla: „Nech to být, Cartere. Je to moje chyba. Neměla jsem žádat o sblížení s dětmi ani se je snažit koupat. Kdybych tu nebyla, Arielle by se nezranila. Je to všechno moje vina.“

Ale Carter řekl pevně: „Nic z toho není tvoje vina. Jsi její biologická matka. Kdokoli jiný by jí mohl ublížit, ale ty ne.“

Vatová tyčinka v Rheině ruce praskla vedví. Zatnula zuby a oči se jí zalily nevyplakanými slzami.

Přemýšlela, jestli si Carter opravdu myslí, že si zlost vylévá na dětech. Hruď jí zaplavil nával bolesti.

„Nebuď smutná, mami.“ Arielle objala Rheu a řekla: „Ani to moc nebolí.“

V Rheině hrudi se rozlil hřejivý pocit. Bojovala, aby zadržela slzy, které se jí draly do očí. „Děkuju. Jsem v pořádku.“

Carter se podíval na Arielle. „Tvoje biologická matka tady pláče a ty jí neřekneš ani slovo útěchy?“

Lauren jemně zatahala Cartera za rukáv a zavrtěla hlavou. „Nekárej děti. Jsou ještě malé. Nerozumí tomu.“

Takže se všechno svedlo na to, že Rhea selhala ve výchově dětí.

Carterův hněv vzplanul a obořil se na Rheu: „Od zítřka už se o děti starat nemusíš. Lauren to zvládne.“

Rhea nemohla uvěřit svým uším. Dokončila obvazování Arielliny rány a vstala.

Ale než stačila odpovědět, Arielle vyhrkla: „Tati, máma se tu dózu nesnažila vzít! Tahle paní ji pustila dřív, než se jí máma vůbec dotkla! Udělala to schválně!“