„Kopej! Vykopej to! No tak, dej mi to jádro bestie!“

F-268, Les Astralis.

Rybník se pod odpoledním sluncem třpytil jako sklo. Žena oblečená v bojové kombinéze stála na hřbetě šelmy velikosti návěsu kamionu a její dvoumetrová čepel prskala modrými blesky. Jedním tvrdým švihem projela ocel přímo do lebky a vykřesala spršku jisker.

„Ha! Jádro bestie čtvrté hodnosti!“ vykřikla a její hlas se rozléhal mezi stromy.

Její úšklebek byl divoký. „Jsem ve vatě. Jsem zatraceně ve vatě! Ještě jedno takové zlatíčko a můžu odejít s devíti žhavými partnery.“

Seskočila z hlavy bestie, meč jí stále bzučel statickou elektřinou. Jeden z masivních tesáků tvora dopadl do hlíny s těžkým žuchnutím.

Emma Tibarnová si stále pamatovala svůj první den v tomto světě. Uplynulo pět let, ale drželo se jí to v paměti jako zlá noční můra.

Bylo to léto po prvním ročníku na vysoké. Vrátila se do rodného města, aby se zastavila u hrobu své babičky. Když scházela ze svahu, uklouzla jí noha na mokrém kameni. Další věc, kterou věděla, bylo, že se probudila na místě, kde jí nic nepřipadalo povědomé. Řítilo se na ni prase s křídly jako nějaký zvrácený kreslený vtip.

Naštěstí byla poblíž lovecká četa. Ujali se jí, ošetřili ji a vysadili v nejbližším městě. Tehdy zjistila, že už není na Zemi. Byla přímo uprostřed mezihvězdného impéria plného terianů.

Byla jen obyčejná lidská dívka – drobná, slabá, zmatená a k smrti vyděšená. Upřímně přemýšlela o tom, že si rozbije hlavu o zeď, aby zjistila, jestli se hra neresetuje a ona se nevrátí domů.

Pak se dozvěděla jednu zásadní skutečnost: v tomto světě se s ženami zacházelo jako s královnami.

Rovnováha pohlaví byla šílená. Mnohem více mužů než žen. Což znamenalo, že ženy dostávaly péči jako na červeném koberci – domy, stipendia a tu nejlepší výhodu ze všech: Systém zvířecích partnerů.

Jakmile žena dovršila třiadvaceti let a probudila svou schopnost, systém jí přidělil devět partnerů najednou. Každé dva roky dostala nový výběr. Nebyl zde žádný limit. Pokud zvládla zástup, mohla sbírat partnery jako baseballové kartičky.

Emma nepotřebovala stadion plný lidí. Devět jich bylo až až. Byla malá. Víc než to, a možná by nepřežila líbánky.

Takže probuzení bylo nevyhnutelné.

Mezigalaktická divize pro probuzení rozdávala Božská semena zdarma. Říkalo se, že semena pocházejí z dvojitého kořene samotného Boha šelem.

Teriané, kteří semena snědli, měli šedesátiprocentní šanci na probuzení svých schopností.

Probuzení teriané se nazývali „eteriani“ a žili 800 až 1200 let.

A ten smolný zbytek? Ti skončili jako subteriani a dožívali se pouze 120 let.

Emma měla štěstí. Během měsíce se její schopnosti založené na blesku a vodě rozzářily jako ohňostroj. Jackpot.

Pak ji vláda přemístila ze S-1231, zapomenutého okraje impéria, přímo na F-268. Myslela si, že se poveze – bude pobírat kapesné, bydlet v luxusním domě, zvyšovat si úroveň šnečím tempem a čekat, až se přiblíží její třiadvacáté narozeniny.

Znělo to dokonale. Devět nádherných mužů seřazených, aby pro ni každý večer tančili? Jo, s tím by dokázala žít.

Ten sen se však rychle rozplynul v dýmu. Dozvěděla se, že párování funguje podle hodnosti. Ženy nízké úrovně dostávaly pouze muže nízké úrovně. Čím vyšší hodnost, tím žhavější sestava. Někteří muži nízké úrovně byli... řekněme, oškliví jako noc.

Emma byla dost povrchní na to, aby si to přiznala. Dokázala se smířit s tím, že je na mizině, ale oškliví partneři? To ani náhodou.

A tak začala dřít a lovit bestie.

Ke stoupání po žebříčku hodností existovala jen jedna cesta: rozbít bestii nebo chitinida, typ obrněného hmyzu podobného stvoření, a získat jeho jádro.

Většina eterianek v Impériu měla rodinné bohatství a záložní oddíly, které je chránily. Emma? Byla na to sama – žádné rodinné jméno ani zdroje, které by ji podpořily.

Zpočátku se snažila připojit k ostatním eterianům, ale jakmile viděli, že za sebou nemá žádný klan – a že je nováček, který se teprve probudil – všichni rychle vycouvali. Nikdo nestál o přítěž.

Takže neměla na výběr. Pokud chtěla jádra, musela do lesa nakráčet sama, čelit bestiím a vzít si, co potřebovala. Děsivé? Jistě. Přesto to bylo lepší než sedět a čekat na zázrak.

Zpočátku to byla čirá hrůza. Cvakající tesáky jako břitvy, drápy, co sekají maso, a krev stříkající všude kolem. Málem zemřela víckrát, než dokázala spočítat. Přesto ji oškliví partneři děsili víc než tesáky a drápy.

O pět let později tu stále byla. Zjizvená, tvrdší a jedno jádro bestie od prolomení do 4. hodnosti.

To znamenalo přístup k eterianům 5., 6. a možná i 7. hodnosti. Jednou viděla eteriana 7. hodnosti. Jeho tvář vypadala, jako by ji vytesali bohové.

Jen při pomyšlení, že na ni doma čeká devět takových partnerů, se jí sbíhaly sliny.

Bum!

Ohlušující rána ji vytrhla z fantazie. Její omlácená gravikára sebou prudce trhla, než ztratila energii a zřítila se k zemi jako balvan.

Emma zareagovala rychle, vytáhla vodní bublinu, aby vozidlo zachytila a bezpečně spustila dolů. Vyskočila ven, meč už měla rozzářený.

Lesem se rozlehl řev. Vypotácel se blonďatý muž, zmáčený krví, sotva unikající bestii za zády.

Její oči zůstaly upřené na bestii, která připomínala obřího nosorožce – čtyřikrát většího –, s planoucím rudým rohem a plameny šlehajícími z tlamy.

Perfektní! Bestie 4. hodnosti. Emma se ušklíbla. No, nejsi ty ale požehnání?

Vyrazila vpřed.

Blonďatý muž ztuhl, ohromený. Žena?! Tady?

„Ty...“ vydechl, ale ona už se pohybovala.

Její vodní bublina vyrazila vpřed, jiskry explodovaly do tisíce drobných čepelí, které roztrhaly kůži bestie. Tvor zařval a otřásl zemí. Emma vystřelila vzhůru na vodním sloupu, její meč se naléval blesky. Snesla se dolů jako úder hromu a rozčísla mu lebku dokořán.

O pět vteřin později se bestie s třeskem skácela k zemi, bezhlavá.

Blonďatý muž, Kael Auris, nemohl uvěřit tomu, co vidí. Drobná žena, sotva metr padesát vysoká, stojící nad mrtvou bestií čtyřikrát větší než nosorožec. Slovo divoká to ani zdaleka nevystihovalo.

Než ze sebe stačil vypravit slovo, Emma už vypáčila jádro bestie z lebky, stáhla kůži, kosti i maso a všechno to sbalila do svého stázového náramku – jako by se nechumelilo.

Mezi jádrem bestie a materiály měla v kapse další malé jmění. Její úšklebek se rozšířil. Ó jo, dneska je jackpot. To je dalších 100 000 hvězdných mincí, jako nic.

Konečně se otočila ke Kaelovi. Zhroutil se do hlíny, jednu ruku ohnutou v ošklivém úhlu, krev zaschlou na tváři.

Emma se zamračila a šťouchla do jeho nohy botou. „Hej. Dýcháš? Potřebuješ píchnout?“

Jeho víčka se pomalu zachvěla a otevřela. S třesoucí se zdravou rukou ji postupně zvedl, dlaní vzhůru. V jeho ruce spočívalo zářící jádro bestie 3. hodnosti.

„Zachraň mě...“

Chytré. Vždycky zaplať předem. Emma schovala jádro bestie do kapsy, vylovila ze stázového náramku léčivý lektvar a přitiskla mu ho ke rtům.

„To je všechno, co mám. Prosím, neumírej mi tu. Spravím gravikáru a dostanu tě do nemocnice.“

Neměla tušení, do jaké katastrofy se přimotal. Na tom ale nezáleželo – obchod je obchod.

S nacvičenou lehkostí opravila gravikáru, vytáhla ho na sedadlo a vyrazila z Lesa Astralis.