Po setkání Emelie vyprovodila každého hosta k jeho vozu, než se opřela o pouliční lampu, třesouc se, jak ji obklopil studený pot.

Nedokázala identifikovat zdroj střídavé bolesti, která se šířila jejím tělem.

Rtěnka jí vybledla a odhalila rty zcela zbavené barvy.

Williamův řidič si jejího stavu všiml. Byl si vědom vztahu mezi Emelie a Williamem.

Spěšně řekl: „Slečno Hovenová, nechcete si nastoupit do auta jako první?“

Emelie přikývla a vděčně se svezla na zadní sedadlo.

O dvě minuty později se dveře auta znovu otevřely.

K vozu přicházel William a po jeho boku šla ta mladá žena.

Chystal se nastoupit, ale smykem se zastavil, když spatřil Emelie čekající ve voze. Zamračil se, otrávený, že tam zabírá místo.

Žena rychle otevřela dveře spolujezdce a tiše řekla: „Pane Middletone, sednu si dopředu.“

William práskl dveřmi auta a řekl: „Nejdřív odvezte Daphne Bowenovou domů.“

Emelie zavřela oči a cítila se velmi slabá. Pití si vybralo svou daň, zvláště čtvrtý den po potratu.

Když auto zastavilo u starého bytového komplexu, William do Emelie šťouchl, aby ji probudil.

„Tahle ulička vypadá strašně tmavě a nebezpečně. Běž doprovodit Daphne nahoru.“

Daphniny oči byly velké a kulaté, zářící i v tlumeném světle auta. „Není třeba, pane Middletone. Slečna Hovenová je dost unavená a je to jen kousek pěšky. Zvládnu to úplně v pohodě sama.“

Vystoupila z auta a s jiskrou v očích se usmála na Williama na zadním sedadle. „Pane Middletone, odvezte prosím slečnu Hovenovou zpátky. Dobrou noc.“

William se přestal mračit a přikývl. „Jistě, dobrou noc.“

Emelie po celou dobu neřekla ani slovo.

Řidič však Emelie domů nevezl. Byl Williamovým důvěrníkem, stačil jediný pohled od Williama, aby pochopil, co si přeje.

Jel přímo do Eastbay, kde William bydlel.

Do domu vstoupili společně.

Než Emelie stihla rozsvítit, William ji přitiskl ke dveřím a políbil ji na rty.

Emelie byla na okamžik ohromená, pak ho okamžitě chytila za ruce a otočila hlavu stranou. „Počkejte... dnes se necítím dobře.“

Williamovou výraznou tváří pro blesklo zklamání, aniž by se ho pokoušel skrýt.

„Fajn, tak se vrať po svých,“ řekl a zamířil do jídelny.

Emelie rozsvítila a viděla, jak si z lednice bere láhev minerálky, zaklání hlavu a polyká.

Jeho ohryzek se hýbal, smyslný a dospělý.

William, vážený dědic rodiny Middletonů z města Capebatt, byl v každém ohledu dokonalý.

Do Eastbay ji bral jen tehdy, když potřeboval uspokojit své fyzické potřeby, což byla tichá dohoda od doby, kdy ji před třemi lety „vykoupil“.

Emelie neodešla, ale místo toho zamířila k němu a řekla: „Když máš takovou potřebu, proč sis tu předtím nenechal Daphne? Máš o ni zájem, že?“

William to nepopřel, jeho úsměv byl nejednoznačný. „Všimla sis?“

Jak by jí to mohlo uniknout?

Emelie se tiše zeptala: „Kdy tohle... uspořádání začalo? A jakou roli jsi jí přisoudil?“

Williamův hlas při zmínce o Daphne mírně zjemněl. „Potkal jsem ji před pár dny na univerzitě v Capebattu. Je to studentka umění, docela naivní. Zatím pro mě bude pracovat jako sekretářka.“

Emelie se neubránila smíchu.

Zatímco se v nemocnici zotavovala z potratu před pár dny, on už do svého kruhu přivedl vysokoškolačku.

Jemně se dotkla Williamova límečku u košile a oči jí hravě zajiskřily. „Studentky jsou zábavné, že? Tak svěží a snadno se vychovávají.“

„Ona je fajn taková, jaká je.“ William ji chytil za bradu a palcem jí přejel po rtech.

Pokračoval chraplavým hlasem: „Ale ne každého lze formovat tak, jako tebe...“