Nehoda se stala náhle a byla naprosto nečekaná.

Na místě nastal chaos, lidé se snažili odklidit trosky a spěchali se zraněnými do nemocnice.

Naštěstí byla historická loď pouze kostrou a nebyla příliš těžká.

Emeliino lýtko bylo zasaženo, ale rentgen neukázal žádnou zlomeninu.

Kdyby byla loď kompletní, její značná váha v tunách by způsobila mnohem vážnější zranění.

Incident však zanechal pana Smitha v bezvědomí, což vyžadovalo vysvětlení.

Zatímco byli zranění ošetřováni, vedoucí továrny rychle zjišťoval, co se stalo.

Ukázalo se, že se uvolnilo jedno z konopných lan, které drželo loď ve výšce, což způsobilo ztrátu rovnováhy lodi a vyvolalo nehodu.

Klíčovou otázkou bylo, proč se právě to konkrétní lano rozvázalo.

V nemocničním pokoji si vedoucí továrny stýskal: „Uvolněné lano mělo číslo 4, ale v továrně nemáme kamery, takže není jasné, jak k tomu došlo. Podle svědků byla před nehodou v blízkosti toho místa pouze jedna osoba, a to byla…“

Williamova tvář bez výrazu byla těmi, kdo ho dobře znali, rozpoznána jako výraz hněvu. „Kdo?“

Vedoucí se váhavě podíval jedním směrem. „Byla to…“

Emelie se na nemocničním lůžku posadila a náhle promluvila: „Byla jsem to já.“

William se na ni podíval.

S rozcuchanými vlasy, ušpiněným oblečením a silným obvazem kolem štíhlé nohy působila žalostným dojmem.

Připomnělo mu to včerejší noc, kdy na něj hleděla se slzami v očích, stejně zbědovaná.

Hluboce se nadechl a chladným hlasem se zeptal: „Co jste tam dělala?“

„Odpovídala jsem na otázku Daphne o ziskovosti investice do továrny na historické lodě,“ odpověděla Emelie popravdě.

Vedoucí továrny vypadal ještě zoufaleji. „Zisk? Cedrové dřevo, které používáme na tyto lodě, jsme sháněli pět let. Bez správného dřeva nelze 330stopou loď postavit. Teď, když je poškozená, ani nevím, jestli půjde opravit. Ztráta je značná…“

William se zeptal: „Dotkla jste se toho lana?“

Emelie odpověděla jasně: „Ne, nedotkla.“

Ale hned poté, co Emelie promluvila, vstoupila do toho Daphne tichým hlasem: „Zdálo se, že tam byl...“

Emelie i William se podívali jejím směrem.

Přestože byla Daphne zraněná nejméně, jen s odřenou dlaní, dostalo se jí lékařské péče, protože na tom William trval.

Její zaslzené oči se setkaly s jejich pohledy ze sedadla na kraji postele.

Emelie se narovnala. „Zdálo se, že tam byl? Co to znamená?“

Daphne byla zastrašena jejím chladným tónem a zakoktala: „Slečno Hovenová, pamatuji si, že jste zřejmě zatáhla za lano, tak jsem si myslela…“

„Pokračuj,“ pobídl ji William.

„Tak jsem si myslela... Možná to náhodné zatažení uvolnilo lano... Pane Middletone, omlouvám se, netušila jsem, že tak malá akce může vést k vážným následkům. Kdybych to věděla, zastavila bych slečnu Hovenovou a možná bych tomu zabránila.“

Emelie nevěřícně zírala.

Tolerovala manipulace Daphne s vědomím, že důvodem nebyla zaujatost, ale přímé obvinění od Daphne předčilo její očekávání!

Emeliin výraz výrazně ochladl. „Zopakuj, co jsi právě řekla, čeho jsem se dotkla?“

„Pane Middletone,“ zakňučela Daphne, stáhla se za Williama a nasadila ubohou masku.

„To já se jí ptám,“ řekl William a díval se na Emelii.

Emelie si byla vědoma, že William jí hodlá zabránit v řeči.

Taktika Daphne připadala Emelii směšná.

Avšak Williamovo pokárání přivedlo její frustraci a odpor k vrcholu.

„Takže ty věříš všemu, co řekne?“ vyzvala ho Emelie.

„Které z jejích tvrzení není pravda?“ opáčil William.

Daphne bázlivě dodala: „Pane Middletone, nelžu. Můžeme zkontrolovat kamerový záznam... Všechno, co jsem řekla, je pravda…“

Emelie vybuchla. „Neslyšela jsi vedoucího? V továrně nejsou kamery!“

Na co si to Daphne hrála?

Její hlas s každým slovem sílil, dokud ji William ostře neokřikl: „Drž hubu! Už jsi nařvala dost?“

Emelie byla jako opařená.

Měla pocit, jako by celé její tělo zalil led, tuhla a dřevěněla, až se nemohla vůbec pohnout.

Ačkoliv Williamova povaha měla k dokonalosti daleko, za celé tři roky na ni nikdy nezvýšil hlas.

Tohle bylo poprvé, co jí řekl, aby držela hubu.

Daphne se zalily oči slzami, její hlas byl sotva šepot, když promluvila: „Pane Middletone, já jsem nelhala…“

„Věřím ti,“ řekl William a jeho prostá slova způsobila, že Emelie cítila, jak se její odhodlání hroutí.

Poté se obrátil k Emelii a zeptal se: „Byla jsi dnes roztržitá. Jsi si jistá, že ses ničeho nedotkla?“

Emelie byla ohromená a opřela se zády o čelo postele, zatímco jí William začínal připadat jako cizinec.

Byla po jeho boku tři roky, vybral si ji jako svou hlavní sekretářku. Nikdy neudělala ani tu nejmenší chybu v jeho pracovním ani osobním životě.

Proč by věřil, že se dopustila tak zásadní chyby, jen na základě obvinění Daphne?

Mluvila, každé slovo uvážlivě: „Kdybych se toho náhodou dotkla, přiznala bych to, já—“

Než stačila dokončit, William ji přerušil a vytrhl její slova z kontextu. „Tak co teď popíráš? Daphne tě viděla na vlastní oči. Obvinila by tě snad křivě?“

Emelii připadala situace absurdní a neubránila se smíchu.

Obvinila by ji křivě? Samozřejmě, že ano!

Skrze její smích však bylo slyšet jasné pohrdání.

Nejvíce ji nebolela obvinění Daphne, ale Williamova slepá důvěra v ni.

Co pro něj znamenaly její tři roky loajality? Čím byla v jeho očích?