Následujícího rána se Emelie připojila k Williamovi, aby v loděnici přivítali pana Smitha, s nímž se setkali včera.

Společnost Cloudex Corporation se zaměřovala na rizikový kapitál a vypracovala se na jednu z předních investičních firem v zemi s rozsáhlými projekty a vlivem na domácí i mezinárodní úrovni.

Hrála klíčovou roli v podpoře vládních projektů, zejména této továrny na výrobu lodí kulturního dědictví.

Emelii se podařilo vzpamatovat se z včerejšího citového vypětí.

Nyní po Williamově boku dokonale ztělesňovala roli sekretářky generálního ředitele. Mluvila, když to bylo potřeba, a mlčky pozorovala, když ne.

Uvnitř rozlehlé továrny byla vystavena pestrá sbírka lodí kulturního dědictví, každá z nich byla jedinečná a zářila barvami.

Exponáty je provázel starší vedoucí továrny a opakovaně sklízel od pana Smitha obdivná slova.

„Tyto lodě měří pouhých 60 stop. Právě pracujeme na stavbě nejdelší lodi kulturního dědictví na světě, cílem je délka 330 stop. Až bude hotová, hodláme požádat o zápis do Guinnessovy knihy rekordů, abychom našim lodím zajistili celosvětové uznání,“ řekl vedoucí s hrdostí.

„330 stop? To je víc než některé budovy. Na vodě to musí být úchvatná podívaná! Mohl bych mít tu čest ji vidět?“ Pan Smith byl viditelně ohromen.

„Samozřejmě, ve skutečnosti je přímo nad námi. Podívejte se,“ odpověděl vedoucí s úsměvem.

Když všichni vzhlédli, uviděli obrovskou loď zavěšenou u stropu, jejíž plná délka přesahovala jejich zorné pole.

„Na zemi zabírá příliš mnoho místa, takže zavěšení bylo nejlepším řešením pro úsporu prostoru. Dokončili jsme teprve základní konstrukci. Čeká nás ještě zdlouhavý proces. Dalším krokem je dokončení konstrukce trupu,“ vysvětlil vedoucí.

Zatímco oči všech spočívaly na lodi, Emelie vycítila, jako by na ni někdo mířil pohledem.

Rozhlédla se po okolí a v rohu zahlédla vysokého muže.

Tvář muže byla skryta kloboukem a maskou. Mířil na ně fotoaparátem s dlouhým objektivem.

Emelie se zamračila a zeptala se: „Pane vedoucí, kdo je ten člověk?“

Vedoucí se tam podíval. „Tvrdí, že je blogger, někdo, kdo dává věci na internet. Když slyšel o našem kulturním dědictví a té 330stopé lodi, chtěl si to vyfotit. Říkal jsem si, že to bude dobrá reklama, tak jsem to dovolil.“

Emelie uvažovala, že mužův zájem by se logicky mohl soustředit na tu unikátně dlouhou loď, zvláště když stáli přímo pod ní.

Myslela si, že to možná příliš řeší.

Emelie přesunula pozornost zpět, právě když k ní William natáhl ruku, což ji zaskočilo.

Zaváhala, protože si nebyla jistá jeho úmysly.

Williamova ruka visela ve vzduchu dobrých 20 až 30 sekund, dokud se na Emelii nezamračil.

Trvalo jí vteřinu, než si uvědomila, že žádá vlhčený ubrousek na ruce. Muž s jeho hygienickými návyky by si přirozeně chtěl očistit ruce poté, co se čehokoli dotkl.

Dříve by Emelie bedlivě sledovala každý jeho pohyb, pamatovala si všechny jeho zvyky a chápala jeho potřeby z pouhého pohledu nebo gesta.

Ale dnes byla její pozornost jinde.

Když mu Emelie podávala vlhčený ubrousek z kabelky, pocítila záchvěv překvapení nad vlastním výpadkem pozornosti. Její myšlenky se už netočily kolem něj tak jako dřív.

Tento okamžik zanedbání padl Williamovi do oka a přiměl ho pozorovat ji pozorněji než obvykle. Včerejší facka nezanechala žádnou stopu, jako by se ten incident nikdy nestal.

Přítomna byla i Daphne.

Všimla si Williamova dlouhého pohledu na Emelii a myslí jí proběhla věta: „Nemůžeš postoupit výš, dokud se nahoře neuvolní místo.“

Daphne náhle zavolala: „Slečno Hovenová.“

Když se Emelie otočila, opět přistihla muže, jak fotí jejím směrem. Byla si jistá, že tentokrát to nebyl klam, protože se zaměřoval přímo na ni.

Přemýšlela, že muže konfrontuje, ale rozhodla se to neudělat v přítomnosti pana Smitha, aby nevyvolala scénu.

Řekla si, že na řešení bude čas později, protože prohlídka byla téměř u konce.

„Co se děje?“ zeptala se Emelie a otočila se k Daphne.

Daphne tiše řekla: „Má společnost z takových projektů zisk?“

„Tady nejde o finanční zisk,“ vysvětlila Emelie.

„Takže jde o reputaci? Už chápu,“ odpověděla Daphne se sladkým úsměvem.

Po rychlém pohledu na cedulku na zdi s nápisem „4“ pokračovala Emelie za Williamem.

Když se jejich návštěva chýlila ke konci a William se chystal pozvat klienty na oběd, z druhého patra se ozvalo náhlé varování.

„Nebezpečí! Ustupte!“

Instinktivní reakcí na varování byl pohled vzhůru.

Když tak učinili, uviděli, jak se 330stopá loď začíná povážlivě naklánět, když její lana povolila, a řítí se k zemi.

Bez jediné vteřiny nazbyt se Emelie natáhla po Williamovi, ale hmátla jen do prázdna.

„Prásk!“

Loď se zřítila dolů a chaoticky rozptýlila dav pod sebou.

Emelie se zdržela pokusem dosáhnout na Williama a nestihla včas uhnout. Její lýtko bylo zasaženo a ona vyrazila ostrý výkřik bolesti.

Byla to však emocionální bolest, která řezala hlouběji.

Vzhlédla a uvědomila si, že William se v tom kritickém okamžiku instinktivně rozhodl chránit Daphne místo ní.

Mohla jeho náklonnost k Daphne narůst tak hluboko?

Při pohledu na svou zraněnou nohu uniklo Emelii hořké uchechtnutí.

Tři roky neochvějné oddanosti, všechno zdánlivě marné.