POHLED SKYLER

Slyším, jak mi někdo něco tiše říká, ale přes bolest, která mnou projíždí, nedokážu rozeznat slova. Myslím, že mi právě znovu zlomil žebra, která Alice zrovna dohojila. Pak cítím, jak mě dvě paže objímají a zvedají. Cítím se, jako bych se vznášela. Vím, že to není Alfa, protože nejsou studené, jako byly ty jeho od mých sedmi let. Tyhle paže jsou teplé a pak mě obklopí ta božská vůně čokolády a deště. Tehdy si uvědomím, že mě nese pár silných paží patřících někomu, koho neznám. Cítím jiskry všude, kde se jeho paže dotýkají mého těla, dokonce i přes tu tenkou vrstvu oblečení, co mám na sobě. Ale teď, místo abych se bála, uvolním se, protože se cítím pohodlně a v bezpečí, jako by se mě nic nemohlo dotknout nebo mi ublížit. Přitulím se blíž k tomu teplu, zhluboka se nadechnu a propadám se zpět do temnoty.

Prudce se probouzím se sluncem v očích, dívám se na čas a vidím, že je 11 hodin dopoledne, a panikařím. Chci vyskočit z postele, ale zamotám se do prostěradla. Pak slyším smích ode dveří.

„Co je k smíchu?“ zeptám se, než se stihnu zastavit, a vzhlédnu k neznámému muži v rámu dveří. Jeho božská vůně čokolády a deště vstoupila do pokoje a vycházela z něj mocná aura. Byl to Alfa. A sakra! pomyslela jsem si, jakmile jsem se dokázala vymotat z prostěradla a postavit se na nohy. Pomalu jsem vycouvala ke zdi, sklonila hlavu a oči na znamení podřízenosti. Zašeptala jsem: „Promiňte, pane! Už se to nestane.“

„DRUŽKA! DRUŽKA!“

Alice mi křičela v hlavě, ale já jí nevěřila. Nic dobrého se mi nestalo od toho dne, kdy umřela máma.

„Ne! Alice! On nemůže být. Je to Alfa.“

Můj Alfa, můj táta, musel nakonec ustoupit a prodat mě tomu hostujícímu Alfovi poté, co jsem ho u oběda tak ztrapnila. Jen doufám, že ho nezklamu jako svého tátu. Trochu se třesu strachy, když slyším, jak ke mně pomalu přichází, a cítím, jak mi klade prsty těsně pod bradu. Trochu sebou trhnu, čekajíc, že mě jako můj nový Alfa uhodí za to, že mluvím bez dovolení, že jsem v pokoji, který očividně není můj, že jsem zaspala a neudělala své povinnosti. Doufala jsem, že si mého trhnutí nebo strachu nevšiml, ale všiml. Znovu cítím ty jiskry, když pomalu zatlačí prsty, aby mě donutil se na něj podívat. Měl nádherné safírově modré oči, ve kterých bych se mohla ztrácet celý den.

„Přede mnou nikdy nemusíš skrývat tvář ani nic jiného, zlatíčko. Nikdy bych ti neublížil a nikdy to neudělám. A teď, dala by sis oběd?“ spustil ruku z mé brady s úsměvem a pak zamířil ke dveřím.

Mlčky jsem přikývla a začervenala se, protože mě to překvapilo a zdálo se, že nejsem schopná zformulovat jakoukoliv odpověď. Tiše jsem ho následovala do kuchyně, kde jsme narazili na dalšího muže. Znovu jsem sklonila hlavu z respektu a postavila se ke zdi vedle dveří.

„Čau, Maxi!? Co je k obědu?“ ptá se Alfa.

„Sendviče!“ Max se usměje a pokračuje. „Takže, Cole, kdo je ta půvabná dáma?“

Takže Alfa se jmenuje Cole a ten druhý chlap je Max. Usměju se pro sebe.

„Maxi, tohle je Skyler, moje družka, a Skyler, tohle je náš Beta Max Fight,“ prohlásí Cole s velkým úšklebkem a natahuje ke mně ruku. „Pojď si sednout k pultu. Max dělá ty nejlepší sendviče na světě.“

„Jé, díky, chlape,“ říká Max a červená se.

Váhavě přijímám jeho ruku a on mě vede k pultu. Tiše sedím, zatímco on jde na druhou stranu pultu. Jen poslouchám a hihňám se, jak se ti dva muži špičkují, zatímco Max dělá oběd. Další věc, kterou vím, je, že do kuchyně vejde další muž. Ucítím další úžasnou vůni máty a šalvěje a uslyším hluboké zavrčení ode dveří.

„DRUŽKA!“

„DRUŽKA!“ říká Alice znovu.

Mé hihňání ustane a hlava mi střelí ke dveřím. Nemůžu si pomoct, ale projede mnou strach, když s vykulenýma očima hledím na muže, který stojí těsně ve dveřích. Vypadá ztuhle, jako by bojoval sám se sebou, aby ve dveřích zůstal. Vidím, jak mu zablýskne v očích, když ten boj prohraje a pomalu dojde ke mně. Pak se přesune za mě, skloní se a obmotá své velké paže kolem mého pasu, zatímco vdechuje mou vůni.

Ztuhnu, trhnu sebou, napnu se a zakňučím, všechno najednou. Nevím, co od tohoto muže čekat, nezdálo se, že by si toho všiml jako Cole v ložnici. Jak se nadechuji a cítím jeho omamnou vůni máty a šalvěje, trochu se uvolním, což mi dovolí cítit brnění šířící se z míst, kde se jeho paže dotýkají mé kůže; jsou stejně příjemné jako jiskry, které cítím, když se mě dotýká Cole, ale neznám ho, takže mi to nebrání být z něj vyděšená. Mohl by mi udělat cokoliv a já bych ho nemohla zastavit. Pak mě napadá, když střelím pohledem k Alfovi Coleovi, jestli by udělal něco, aby ho zastavil, kdyby se o něco pokusil.

Cole musel slyšet mé kňučení, protože obrátí pozornost od Maxe, podívá se na mě a pak sjede pohledem nového muže a zavrčí.

„Elijahu? Co to děláš s rukama kolem mé družky?“

Muž, který mě drží, zvedne hlavu od mého krku a v odpověď zavrčí: „Ona je moje DRUŽKA!“

Pak mě v náručí sevře pevněji. Znovu zakňučím, když narazí na má stále se hojící žebra a začne na ně vyvíjet příliš velký tlak. Ta naštíplá jsou teď díky Alici skoro úplně zahojená. Jen doufám, že nezpůsobí, že se znovu zlomí, nebo že zhorší ta, co jsou stále zlomená.

Když si muž s pažemi omotanými kolem mě konečně všiml mého tichého kňučení, uvolnil sevření, čímž mi dovolil dýchat a trochu se pohnout, ale nepustil mě úplně. Zatímco na sebe dál vrčí, obrátím se do nitra k Alici:

„Alice? Jak je to možné? Máme dva druhy?“

„Nejsem si jistá, ale oba jsou naši druzi a mám neklidný pocit, že přijde ještě víc.“

„Co tím myslíš? Alice? Co víc přijde?“

Po té poznámce mi už neodpoví a zmizí v zadní části mé mysli. Znovu se naladím na to, co se děje v kuchyni kolem mě. Elijah, jak jsem zjistila, má paže stále pevně kolem mého pasu, zatímco on a Cole si vyměňují vrčení. Začínalo mě to opravdu děsit – co udělají mně nebo sobě navzájem.

Jejich vrčení bylo hlasitější a hlasitější a čím dál výhružnější vůči sobě navzájem. Snažím se postavit ze stoličky, ale nedostanu se moc daleko, protože Elijah mě znovu pevněji sevře a zastaví mě v pohybu. Teď začínám opravdu panikařit a začínám se vzpírat, potřebuju se dostat z jeho paží. Tiše zakňučím:

„Prosím, neubližujte mi... Prosím, pusťte mě...“

Nadskočím, přestanu se vzpírat a ztiším své kňučení ještě víc, když si Max povzdechne a zařve:

„ELIJAHU! COLE! DOST!“

Pak pokračuje normálním hlasem: „Uklidněte se, oba dva! Podívejte se na ni, vy dva z ní vymlátíte duši strachy. Elijahu? Můžeš ji prosím pustit, aby mohla aspoň dýchat a uklidnit se?“

Elijah si povzdechne a pustí mě. Pak si sedne na stoličku vedle mě, natáhne se a vezme jednu mou ruku z klína, aby ji mohl držet ve své. Cole pak obejde pult a sedne si na stoličku po mém druhém boku, proplete si prsty s mými a přesune mou ruku na svůj klín. Trochu se uvolním, když se mě oba dotýkají, jak se brnění a jiskry šíří z mých rukou nahoru po pažích a mísí se, když dosáhnou středu mého těla. I když jsem stále extrémně vyděšená, teď se cítím trochu v bezpečí.

„Děkuju, Maxi...“ Alfa Cole se podívá směrem k Maxovi, který se vrátil k přípravě sendvičů. Pak se podívá přes mě na Elijaha a řekne:

„Hádám, že teď, když naši družku k smrti neděsíme, co kdybych tě jí představil!?!“

„Skyler, má drahá!“ Zvedne mou ruku a políbí její hřbet, čímž mě rozechvěje, jak mi paží projedou intenzivnější jiskry.

„Tohle je Elijah Mason, jeden z mých o něco mladších bratrů. Elijahu, tohle je Skyler Jacksonová. Našel jsem ji a přivezl s sebou ze včerejší návštěvy smečky Půlnočního jezera.“

„Ach! Jak to šlo? Bylo spojenectví a ochranné okruhy aktualizovány a podepsány?“

Neposlouchám jejich hovor, protože se snažím přemýšlet. Mason!?! Mason!?! Kde jsem to jméno už slyšela?... James říkal, že můj Alfa má včera hostit velmi důležitého Alfu, a proto muselo být všechno perfektní. Přemýšlím dál, snažím se vzpomenout, kde jsem to jméno slyšela a proč mnou chce projet záchvěv strachu. Skládám si ty informace v hlavě pořád dokola, dokud mi to nedojde a já se nezačnu znovu třást strachem; učili jsme se o nich ve škole v posledních týdnech, protože naše spojenectví s nimi se blížilo k obnovení.

Učili nás, že 'Masonovi Alfové' jsou nejobávanější Alfové v zemi, hned po samotném králi vlkodlaků. Byli to tři bratři, všichni Alfové, známí po celé zemi svou bezohledností, krutostí, vychytralostí a tím, že zabijí kohokoliv, kdo vstoupí na jejich území bez svolení jednoho z nich. Vedou smečku Královského krvavého měsíce železnou pěstí, což jim dává ty nejlepší bojovníky, kterých se všichni bojí. Což je to, co jim umožňuje chránit všechny smečky pod jejich spojenectvím a ochranou, dokonce i krále. Jsou také známí tím, že si berou a používají jakékoliv ženy, které chtějí, ať už ta žena chce, nebo ne.

Zblednu a lehce zakňučím, když si to uvědomím. Pak se pomalu pohnu, vstanu ze stoličky a couvám od mužů sedících u pultu. Dívají se na mě se zvědavými a zmatenými výrazy, zatímco se mi daří jemně vytáhnout ruce z jejich dlaní. Jakmile mám ruce volné, otočím se a vyběhnu z kuchyně. Nemám tušení, kde jsem, a nejsem si jistá, kam běžet, protože podle toho, co jsem se učila, by bylo jedno, jestli běžím nahoru nebo ze dveří – kdyby mě chtěli, chytí mě. Rychle se rozhodnu, že běžet nahoru a schovat se v jednom z prázdných pokojů by mohl být pro začátek nejlepší nápad. To by mohlo můj trest trochu zmírnit, až mě najdou, a já vím, že mě najdou.

Vběhnu do prvního pokoje, který najdu odemčený a ve kterém nikdo není, rychle vejdu dovnitř, zavřu a zamknu za sebou dveře. Na pár vteřin se opřu o dveře a pak běžím do jednoho z tmavých koutů místnosti, který je nejdál od dveří. Naitisknu se zády na zeď a pak po ní pomalu sjedu dolů, dokud se nemůžu schoulit do klubíčka na podlaze. Dovolím slzám pomalu stékat po tvářích a tichým vzlykům unikat ze rtů, jak si uvědomuji, že jsem nejen utekla před Alfou nebo dvěma, ale právě jsem utekla před dvěma nejobávanějšími Alfy v okolí. Jsem si jistá, že za to budu ošklivě potrestána oběma.

Lehce zakňučím, když slyším odemykání a otevírání dveří. Slyším také pár mužských hlasů, takže se schoulím víc do sebe a pak se ani nepohnu. Takhle, když se nebudu hýbat, mě nenajdou, protože jestli mě najdou, mohli by mě prostě zabít a ani o tom dvakrát nepřemýšlet. Zadržím dech, když cítím někoho vedle sebe, jak mě pak pomalu objímá a opatrně zvedá. Podle tepla a jisker vím, že je to Cole. Zakňučím a zašeptám:

„Omlouvám se, Alfo! Už neuteču!! Prosím, neubližujte mi!“

Cítím, jak mu hrudníkem projede tiché zavrčení, ale nic neříká, zatímco se víc choulím v jeho náručí, když mě nese zpátky do svého pokoje – soudě podle vůně. Čekám na jeho trest, když mě pokládá na postel a přikrývá dekami se slovy:

„To je v pořádku, Skyler. Uvolni se. Prošla sis mnoha věcmi, prostě odpočívej a vyřešíme to později!“

Hádám, že mě potrestá později. Vlepí mi jemný polibek na čelo a opustí pokoj. Nechám spadnout pár dalších slz, protože poslední člověk, který mě uložil do postele a políbil, jako to udělal právě on, byla moje máma noc před mými narozeninami. Pak upadám do temnoty spánku, ale ten netrvá dlouho.