Většina lidí si ani nepamatuje, že sídlo smečky má vězení. Já ale ano. Mám vzadu malou místnost, která dříve sloužila jako samotka. Páchne to tu starou močí, zvratky a krví. Člověk si zvykne. Mám kavalec a starou roztrhanou deku, aby mi bylo teplo. Dokonce se mi podařilo zachránit z odpadků lampu. Stále funguje, takže mám světlo na domácí úkoly. Všude dobře, doma nejlíp a všechny tyhle kecy, že? Teda, aspoň nejsem toulavá.

Jo, měla bych se představit. Jmenuji se Iokaste Latmus, ale říkám si Kas. Nikdo mi neříká Iokaste, kromě učitelů první den školy. Jsem vlkodlak ze smečky Stříbrného měsíce. Jelikož jsem sirotek, nejsem si úplně jistá, kolik mi je, ale jsem si docela jistá, že šestnáct. Taky jsem omega, což znamená, že jsem sluška. Mojí prací je připravovat jídlo pro vlkodlaky, kteří žijí v sídle smečky. Mezi přípravou snídaní a večeří pro více než sto vlků, uklízením po nich a doplňováním spíží v bytech vysoce postavených členů ve třetím a čtvrtém patře dělám normální náctileté věci. Až na to, že na normální náctileté věci nemám moc volného času. Takže domácí úkoly, to je rozsah mých normálních náctiletých věcí.

Právě teď je půl dvanácté v noci. Dokončuji esej z angličtiny, když uslyším, jak se dveře vězení s prásknutím otevřou. Skvělé. Co jsem provedla teď? Není k tomu potřeba moc. Alfa Graham Connors je alkoholik. Pro vlkodlaky je opravdu těžké se opít, což znamená, že musíte pít opravdu hodně, abyste cítili účinky. Což znamená, že se pravděpodobně pohádal s Lunou Caroline kvůli svému pití. Což znamená, že ho zamkla a nepustila do jejich pokoje. Což znamená, že si přišel dolů vybít vztek na mně. Prostě běžná úterní noc v sídle smečky.

Ostrý pach whisky mě udeří do nosu mnohem dřív, než se objeví přede dveřmi. Znám ten dril. Už stojím na nohou a čekám na něj.

Sakra, sakra, sakra.

„Alfo Grahame, co pro vás mohu udělat?“ zeptám se s očima upřenýma na podlahu. Ruce mám sepjaté před sebou a snažím se vypadat co nejmenší.

Bez jediného slova mi kolem ucha prosviští láhev whisky a roztříští se o zeď nad mým kavalcem. Cuknu sebou a nemůžu si pomoct, začnu se třást a obejmu se pažemi. Už nejsme ve fázi „sakra“, teď jsme na území „do prdele“. Ať už se stane cokoliv, bude to horší než obvykle.

Vrhne se vpřed a oběma rukama mě chytí pod krkem. Cítím, jak se mi do očí derou slzy, zatímco nedostatek kyslíku zahaluje okraje mého vidění do temnoty. Zoufalé mu drápu po rukou, snažím se uniknout z jeho sevření, ale je to marné. Zvedne mě za krk tak, že jsem s ním v úrovni očí. Jeho oči jsou černočerné, což značí, že jeho vlk Ruckus je na povrchu. Z dechu mu táhne alkohol a tvář má rudou vzteky.

Začínám se dávit a dusit z nedostatku kyslíku. Bez varování mě odhodí přes celou místnost, jako bych nic nevážila. Mé tělo narazí do zdi a dopadnu na záda na kavalec. Střepy rozbité láhve mi skrz tenké tričko proniknou do kůže na zádech. Whisky v řezech pálí. Snažím se potlačit výkřik, když mnou projede bolest. Přejde místnost a hrubě mě zvedne za vlasy. Cítím, jak se střepy skla zařezávají hlouběji, když mě táhne nahoru.

Udeří mě tak silně, jak jen může, než mě hodí na zem. Kopne mě do břicha a znovu a znovu mi dupe na záda. Kousky skla se mi zavrtávají hlouběji do zad. Cítím, jak krev prosakuje mým roztrhaným tričkem. Neodvažuji se pohnout, abych ho ještě víc nerozzuřila. Cítím, jak mi praskají žebra, když jeho noha narazí na cíl. Jeden z jeho kopanců přistane na mé čelisti. V mozku mi zarezonuje odporné křupnutí. Kovová chuť krve mi okamžitě zaplní ústa.

Alfa Graham mě používá jako svůj osobní boxovací pytel už léta, ale tohle bylo mnohem intenzivnější než kdykoli předtím. Obvykle mi dá pár facek, pak mě zbičuje, dokud nejsem do krve a živého masa. V posledních pár letech začal bič namáčet v oměji, kvůli kterému se hojím pomaleji, takže mám teď přes záda a paže ošklivé jizvy.

„Afo Game, pesstaňte. Pjosím,“ podaří se mi ze sebe vypravit.

Zlomená čelist a krev valící se z úst činí můj hlas tichým a zkomoleným. Prudce se zastaví a odejde z místnosti. O chvíli později se vrátí s bičem a začne mě nemilosrdně švihat přes záda. Z biče odkapává oměj. Rány bičem v kombinaci se střepy skla, které mám stále v zádech, a k tomu oměj, to už je příliš.

Vidění se mi rozmaže a upadám do bezvědomí.

Obklopuje mě temnota a otupělost. Takhle to vypadá, když je člověk mrtvý? Je to klidné, ale trochu nudné. Aspoň nemusím krmit smečku. A sakra, nestihla jsem odevzdat tu esej z angličtiny. Byla fakt dobrá. Neustálé tiché pípání je uklidňující. Nevím, jak dlouho jsem mrtvá, ale cítím, že chci otevřít oči, připravená čelit posmrtnému životu.

Po době, která se zdá jako věčnost, jsem schopná otevřít oči a zjišťuji, že jsem sama v měkké pohodlné posteli v jasně osvětlené, čisté místnosti. Tohle je posmrtný život? Možná je to nějaká čekárna, ale kde je recepce? Je tu nějaká recepční? Mysl se mi pomalu vyjasňuje a uvědomuji si, že nejsem mrtvá. Jsem v nemocnici smečky.

Musím odejít, než mě Alfa najde mimo vězení. Snažím se vstát, ale sotva pohnu tělem. Každý pohyb působí nesnesitelnou bolest. Začínám panikařit, což způsobí, že pípání v místnosti zrychlí. Aha, jsem napojená na hromadu přístrojů. Snažím se přijít na to, jak je odpojit, aby nikdo neslyšel ten hluk. Příliš pozdě, slyším lidi na chodbě, jak se blíží. Snažím se posadit. Musím ignorovat bolest. Musím utéct. Pomalu sklouzávám z boku postele. Nohy se mi třesou. Hadičky a dráty, které ze mě trčí, mi brání dostat se příliš daleko.

Dveře se otevřou a dovnitř vejde doktor smečky se sestrou. Doktor je starší muž. Má černé vlasy, které na spáncích šediví. Sestra je mladá, s blonďatými kudrnatými vlasy staženými do culíku.

„Ach, Kas. Jsi vzhůru. Vrátíme tě zpátky do postele, ano?“ řekne doktor jemně. On i sestra přijdou každý z jedné strany ke mně a natáhnou se, aby mě chytili za paže. Z hrudi mi unikne hluboké zavrčení.

„Nesahejte na mě,“ vyštěknu a setřesu je. Hlas mám chraplavý a bolavý a v ústech mám pocit, jako by do nich bodalo tisíc jehel.

„To je v pořádku, Kas. Tady ti nikdo neublíží. Snažíme se ti pomoci se uzdravit. Pojďme tě vrátit do postele a dáme ti napít vody,“ doktor zvedne ruce na znamení kapitulace.

Zaváhám a podívám se na něj, než přijmu jejich pomoc zpět do postele. Sestra mi podá kelímek s vodou a brčkem. Pití bolí celou spodní polovinu mého obličeje, ale voda v krku je příjemná.

Doktor se posadí na židli vedle postele, zatímco sestra kontroluje mé životní funkce a začne upravovat hadičky a dráty, které jsou ke mně připojené.

„Kas, měla jsi operaci, při které jsme ti odstranili stovky střípků skla ze zad. Museli jsme ti taky napravit některá žebra, čelist a měla jsi v krvi hodně oměje. Dali jsme ti transfuzi, abychom ho dostali z tvého systému a mohla ses uzdravit,“ vysvětluje doktor. „Máš štěstí, že jsi nezemřela.“

Jste si jistý tou poslední částí, doktore? pomyslím si.

„Když si smečka uvědomila, že snídaně nebyla připravena, Beta Tate pro tebe šel a našel tě na zemi ve tvém... ehm... pokoji,“ podívá se na mě se soucitem. „Kas, kdo ti to udělal? Je to zločin, který by mohl být důvodem k vyhoštění ze smečky. Podle jizev to není poprvé, co jsi byla napadena.“

Nemůžu mu odpovědět. Tiše zírám na své ruce v klíně. Jak mu můžu říct, že to způsobil Alfa Graham? Není šance, že by mi věřil, a i kdyby ano, co by udělali? Vyhnali Alfu? To sotva. Rozhodnu se, že můj nejlepší tah je prostě zavrtět hlavou, že ne. Nechci být vykopnuta ze smečky za lhaní. Nemám kam jít. Byla bych toulavá.

„Dobrá. Přejděme k další otázce. Kdy ti bude sedmnáct?“ Podívá se do papírů ve své složce.

„J-já přesně nevím, pane,“ řekne upřímně.

Podívá se na mě se svraštělým obočím. Pohlédne na sestru a požádá ji, aby nám dala pár minut soukromí. Sakra. Mám průšvih? Právě jsem se probudila. Nevím, co jsem mohla provést, když jsem spala. Sestra dokončí, co dělá, a odejde z místnosti.

„Ty neznáš své narozeniny, Kas?“ zeptá se zmateně.

„M-můj otec mě sem přinesl, když jsem byla miminko. Byl to toulavý vlk. Alfa Graham, no... on...“ Cítím, jak mi tvář hoří rozpaky. Ruce se mi třesou a slzy hrozí, že mi utečou z očí. Nemyslela jsem si, že budu muset tenhle příběh vyprávět doktorovi. Myslela jsem, že to všichni už vědí.

Můj otec byl toulavý. Alfa Graham ho zavraždil za to, že vstoupil na území smečky bez povolení. Neuvědomili si, že nese dítě, dokud mu nerozepli bundu a neuviděli, že jsem tam zastrčená. Byl zázrak, že jsem přežila. Protože jsem byla jen miminko, nemohli se mě jen tak zbavit, ale nic o mně nevěděli. Byla jsem zabalená v dece, na které bylo vyšité jméno ‚Iokaste‘. Tak mi začali říkat.

Můj otec mohl být klidně únosce, co já vím. Jediný důvod, proč mi dali příjmení Latmus, je ten, že poté, co mého otce zabili, prohledali jeho peněženku, aby ho identifikovali. Jediný doklad, který měl, byla průkazka do knihovny se jménem Andy Latmus. Zkoušela jsem jeho jméno hledat na internetu na počítači ve školní knihovně. Ve vyhledávání nic nevyskočilo.

„Nemusíš to dokončovat, vím, co se stalo tvému otci.“

„No, potom, co se to... stalo... se mě ujala Luna Caroline, dokud jsem nebyla dost stará na to, abych začala chodit do školy. Pak mě přestěhovala do vězení. Od té doby jsem tak nějak sama. Nikdy jsem nezjistila, kdy mám skutečné narozeniny. Abych byla upřímná, jste první člověk, který se kdy zeptal. Teda, hádám, že je mi šestnáct. Můj vlk se ještě neprobudil.“

Doktor přikývne a dívá se na mě s lítostí. Skoro jako by mu na mně záleželo. Zeptá se mě na pár dalších otázek ohledně mé lékařské historie, ale není moc o čem mluvit. Nepamatuji si, že by mě někdy předtím ošetřoval doktor.

„Chápu.“ Zavře složku a zastrčí si pero do kapsy košile. „No, vím, že jsi ještě neměla šanci podívat se do zrcadla, ale až to uděláš, možná zjistíš, že vypadáš trochu jinak. Nelekej se. Věřím, že je to znamení, že se tvůj vlk začíná probouzet. Udělal jsem tolik testů, kolik mě napadlo. Není to zdravotního původu.“

Podívám se na něj zmateně: „A-ano, pane.“

Předpokládám, že tím myslí, že se hojím rychleji, ale proč mě musel varovat? Proč mi to prostě neřekl?