„Poslal jsem sestru dolů, aby ti přinesla čisté oblečení, a ona řekla, že tam žádné nebylo.“ Odmlčí se a dívá se na mě.

Znovu sklopím zrak ke svým neklidným rukám. Nosím každý den stejné oblečení. Když najdu v koši kostku starého mýdla, vyperu si oblečení i sebe v malém umyvadle v zadní části vězení. Je tam jen studená voda, ale lepší než nic. Alespoň nejsem toulavá. Můj otec byl a podívejte, jak skončil.

Sestra vejde s taškou a položí ji na konec postele. „Sehnali jsme ti pár věcí na sebe. Nic extra, ale jsou čisté a měly by ti sedět.“

„Děkuji.“ Oplatím úsměv.

„Budeš tu ještě dva dny. Zůstaň v tomhle pokoji. Žádné návštěvy, dokud nezjistíme, kdo ti to udělal, nebo dokud nebudeš plně uzdravená, podle toho, co nastane dřív. Diane ti dá vědět, kdy můžeš odejít,“ nařídí doktor a odejde.

Podívám se na sestru, která na mě zírá. Když si uvědomí, že jsem ji přistihla, její oči uhnou stranou. O co jde?

Tak fajn, dámo. To bylo hrubé.

„Teď tě nechám samotnou,“ řekne. „Můžeš jít do koupelny a umýt se. Jen si s sebou vezmi ten stojan s kapačkou. V tašce jsou kraťasy a čisté spodní prádlo. Musíš si nechat nemocniční košili, dokud se ti nezahojí záda. Dobře?“

„Ano, paní. Děkuji, Diane.“

Přikývne a odejde z pokoje.

Je to poprvé v mém životě, co ke mně byli lidé milí. Teda, myslím, že je to součást jejich práce, ale stejně. Zatím jsem znala jen urážky, fyzické utrpení a tvrdou práci. Nikdy žádná laskavost, nikdy žádná láska. Myslím, že doktorovi věřit můžu, ale k sestře Diane jsem stále ostražitá. Způsob, jakým na mě před chvílí zírala, mě znervózňuje.

Vezmu tašku a jdu do koupelny. Vyhýbám se pohledu do zrcadla. Nejsem si jistá, jestli jsem připravená vidět ta poškození na tváři. Všechno v koupelně je svěží a bílé. Je tu sprcha, ale bojím se, že tlak vody bude bolet na zádech. Rozhodnu se napustit vanu do poloviny a vlézt si do ní. Voda je teplá a uklidňující. Je tu žínka a nová kostka mýdla. Myji se, dokud voda není odporná. Všechna ta zaschlá krev zbarví vodu do růžova. Vypustím vanu, otřu kruh špíny kolem okraje a napustím ji znovu. Když se domyji, voda už není zdaleka tak špinavá. Bolí mě zvedat ruce, ale nechci volat sestru, aby mi pomohla. Jemně si umyji vlasy a k opláchnutí použiji kelímek. Osuším se a zabalím si vlasy do měkkého ručníku.

Na poličce u umyvadla je kartáček na zuby a malá tuba pasty. Žiju si v nemocnici smečky v luxusu! Vezmu je a začnu si čistit zuby. Už se tomu nemůžu vyhýbat, musím se podívat do zrcadla. Seberu odvahu a nakouknu. To, co vidím, mě donutí upustit kartáček.

Obličej mám stále pokrytý modřinami, ale to není to, proč jsem upustila kartáček. Duhovka mého levého oka je fialová. Ne jako odstín modré, který by v určitém světle mohl vypadat jako fialová. Ne, ne. Moje pravá duhovka je stále ta fádní šedá, na kterou jsem zvyklá, ale ta levá vypadá šíleně. Několikrát silně zamrkám. Stále stejné. Zkusím si oko promnout, ale nic se nezmění. Nelze se splést – mé oko je jasně, prakticky zářivě... fialové.

Dva dny se zdají trvat věčnost. Ale nestěžuji si. Nikdy v životě jsem se tolik nevyspala a jako bonus dostávám tři jídla denně. Tři! Pořád se dívám do zrcadla. Nemůžu se přenést přes to, jak divně mé fialové oko vypadá.

Druhý den na sebe zírám do zrcadla už po milionté. Levé oko je stále fialové. Teď se zdá, že i mé pravé oko začíná fialovět. Nic s tím nenadělám, takže se rozhodnu zkusit se tím netrápit. Jelikož je Stříbrný měsíc docela velká smečka, máme na území smečky střední školu. Knihovna má opravdu velkou sekci s vlkodlačími mýty. Během oběda si udělám nějaký průzkum.

Když nakloním hlavu na stranu, abych si učesala vlasy, všimnu si, že pramen vlasů změnil barvu. Místo mé normální myší hnědé je stříbřitě šedý.

Tak fajn, teď vážně. Co se to děje? Co se to se mnou děje? Je to nějaký trik? Je v šamponu bělidlo nebo co? Jestli je to trik, není to vtipné. Zvednu láhev a přivoním k ní. Voní po jahodách, ne po bělidle. Divné. Nikdy jsem neslyšela o tom, že by se vlkodlakovi měnila barva očí nebo vlasů, když dospívá, ale doktor si myslí, že se to děje.

Diane přijde po obědě s papíry a letáky pro mě. Podá mi další malou tašku. „Jen taková drobnost, která ti pomůže zůstat v utajení, dokud se nedoléčíš.“

„Děkuji za všechno,“ řeknu a otevřu tašku. Je v ní kšiltovka a tmavé sluneční brýle.

„Jak vypadám?“ zeptám se, když jí zapózuji.

Zachichotá se nad mými pózami. „Jsi hvězda, zlato.“

Možná nakonec není tak špatná.

Než odejdu, jemně mě obejme. Mám ještě dvě hodiny, než musím připravit večeři. Rozhodnu se odnést si nové oblečení do svého pokoje a uklidit ten nepořádek, abych tam dnes v noci mohla spát.

Když jdu chodbou vězení, něco voní jinak... jako čisticí prostředek. Rozsvítím lampu a zjistím, že místnost se proměnila. Moje lampa nesedí na stohu přepravek od mléka. Je na nočním stolku. Je tu i nová postel. Můj starý kavalec je pryč. Mám pořádnou postel. Kompletní s novým povlečením a dekami. Je tu také malý stůl a židle a všechny mé učebnice jsou srovnané v košíku vedle něj. Musím snít. Nebo jsem omylem vešla do pokoje někoho jiného, až na to, že nikdo jiný tady dole nebydlí. Skoro není poznat, že to bývala vězeňská cela. Vypadá to tak, jak si představuji, že by vypadal pokoj na koleji.

Vykouknu ze dveří, abych se ujistila, že jsem na správném místě. Zdá se, že ano. Co to má znamenat? Přejdu k posteli a opatrně se posadím, jako by měla zmizet, když se pohnu příliš rychle. Je jako obláček. Šedé a tyrkysové povlečení je čerstvé a nové. Jsou tu dokonce dva polštáře. Nikdy předtím jsem neměla pořádný polštář, natož dva.

Pokud vím, Diane je jediná, kdo sem přišel, zatímco jsem byla v nemocnici. Mohla tohle všechno zařídit ona? Určitě bude mít průšvih, až to zjistí Alfa Graham. Pak si vzpomenu, že ona neví, jak moc mě Alfa nenávidí. Nevím, jak to vysvětlím, až na to přijde, ale taky nebudu na nikoho žalovat za to, že se mi snažil pomoct.

Uložím si nové oblečení do zásuvek nočního stolku. Tašku schovám pod matraci. Jakmile mi bude sedmnáct, vymyslím způsob, jak se odsud dostat. Najdu si novou smečku, která přijme slabého vlka s fialovýma očima.

Sednu si ke stolu a napíšu děkovný dopis doktorovi a sestře Diane. Otočím se na židli a rozhlížím se po pokoji, který vypadá jako nový. Musela jsem se zasnít, protože neslyším dveře nahoře na schodech, ale slyším dvojí kroky přicházející chodbou. Okamžitě ztuhnu. Cítím pach Alfy Grahama, jak se blíží. Nevím, komu patří ten druhý pach.

Instinktivně vyskočím a postavím se doprostřed místnosti, právě když dorazí ke dveřím. Opře se o zárubeň a zkříží ruce na prsou. Celé tělo se mi třese, když zírá. Oči mám přilepené k zemi. Rozhodně nechci, aby viděl mou novou barvu očí.

„M-mohu v-vám pomoci, Alfo Grahame?“

„Ten malý kousek, co jsi předvedla, mě stál spoustu peněz,“ řekne klidným, chraplavým hlasem, „a když stojíš peníze mě, stojíš peníze celou mou rodinu.“

„Omlouvám se, pane.“ Omluvím se. Nemám tušení, o jakém kousku mluví. Zvednu zrak jen tolik, abych viděla Ryana, Alfova syna, který také stojí ve dveřích.

Ryan udělá krok blíž a cítím, jak mě v koutcích očí pálí slzy, zatímco se mi ruce nekontrolovatelně třesou. Jak mu budu čelit ve škole? Pokud vím, neměl tušení, že bydlím tady dole. Určitě to všem řekne.

„Operace a pobyty v nemocnici nejsou levné, Kas,“ ušklíbne se Alfa Graham ode dveří, „a víš, jak nechutné bylo jídlo poslední dva a půl dne?“

Jen přikývnu, stále se dívám do země. Nesnažím se hádat s bláznem. Není to moje chyba, že jsem musela na operaci. To on rozbil láhev a hodil mě do střepů! Kdyby to neudělal, byla bych úplně v pohodě. Byla bych schopná se druhý den vzchopit a udělat snídani, jak jsem měla, i kdybych byla potlučená.

Nastane pauza a on nakonec zavrčí: „Odkud se vzal všechen ten nábytek? Ukradla jsi ho?“

„N-ne, pane. J-já... bylo to tu, když jsem se v-vrátila z nemocničního křídla. Nevím, kd-kdo to přinesl.“

„Dlužíš mi, Kas Latmusová. A taky ten, kdo proměnil tvůj pokoj v Ritz-Carlton. Budeš pracovat v sídle smečky, dokud nesplatíš každičký cent. Do konce života, pokud to bude nutné. Už žádná škola. K vaření a uklízení vzdělání nepotřebuješ.“

Použije svůj tón Alfy. Nemohu neuposlechnout. S těmito slovy malý plamínek naděje v mém srdci zhasne. Nedostávám zaplaceno, takže nevím, jak bych kdy mohla splatit jakýkoliv dluh. Luna Caroline mi před lety řekla, že místnost ve vězení je dostatečnou platbou za mé služby. Jsem teď míň než omega. Jsem otrok.

„Ryane, dej jí lekci za plýtvání našimi penězi.“

„Ano, Alfo.“

Slzy mi stékají po tváři, jak na mě dopadá realita mého osudu. Alfa Graham předává pochodeň své krutosti svému synovi. Ale já vím své. On mi nikdy nepřestane ubližovat.

Ryan se natáhne a chytí mě za zátylek. Donutí mě se předklonit a hluboce zavrčí: „Měla bys být vděčná, že tě můj otec nevyhnal. Kdyby z tebe byl toulavý vlk, sakra bych se postaral o to, aby ses nikdy nedostala na hranici území.“

Z hrdla mi unikne vypísknutí. Jsem tak vyděšená, že mám pocit, že omdlím. Cítím temnotu na okrajích vidění, jak se mi srdce splašeně rozbuší.

Ryan se otočí ke svému otci. „Neboj se, Alfo. Mám tu situaci pod kontrolou.“