Z bezvědomí mě vytrhly zvýšené hlasy. Ostrá zářivka v místnosti, která vypadala jako ordinace školní sestry, mě bodala do očí, zatímco jsem se snažila zorientovat.

„Moje dcera zkolabovala při tělocviku a uhodila se do hlavy! Čekáte, že přijmu tuhle ubohou výmluvu jako kompenzaci?“ Žena s laciným blond melírem a příliš silnou vrstvou make-upu mávala kusem papíru před obličejem unaveně vyhlížející ženy v nemocničním úboru.

„Paní Morganová, jak jsem vysvětlovala, Jade utrpěla hypoglykemický šok. Její prohlídka ukázala, že celý den téměř nic nejedla. Škola splnila všechny bezpečnostní protokoly –“

„Nechoďte na mě s těmi byrokratickými kecy! Vy lidi jste zodpovědní za –“

„Obě držte hubu!“ Ta slova mi vyletěla z úst dřív, než jsem stihla zpracovat, co se děje.

Obě ženy se ke mně otočily, ohromené. Já byla stejně překvapená tím cizím hlasem, který vyšel z mého hrdla. Podívala jsem se dolů a uviděla tlusté paže, které jsem nepoznávala.

*Co to sakra?*

Mou pozornost náhle upoutala televize připevněná v rohu místnosti.

„Mimořádné zprávy: Obrovská exploze dnes ráno přibližně v 7:10 zničila soukromý ostrov v Karibiku. Neobydlený ostrov, údajně vlastněný anonymní evropskou investiční skupinou, byl podle všeho zcela vyhlazen. Představitelé pobřežní stráže nehlásí žádné přeživší...“

Do hlavy mi vrazil nápor vzpomínek. Zařízení. Výbuchy. Moje smrt.

Přesto jsem byla tady, zjevně naživu, ale v těle někoho jiného.

Jako tsunami tříštící se o pobřeží zaplavily mé vědomí cizí vzpomínky. Školní chodby. Posměšný smích. Křehký chlapec, který kulhá. Malá, spoře osvětlená ložnice.

*Jade Morganová*. To jméno vyplavalo ze záplavy vzpomínek.

Spánky mi projela bolest, jak se v mém mozku srážely dvě sady životních zkušeností. Přitiskla jsem si dlaně k hlavě a pevně zavřela oči.

„Všichni ven,“ přikázala jsem proceděným hlasem. „Hned.“

„Jade, musím zkontrolovat tvůj –“ začala sestra.

„VEN!“ zavrčela jsem s takovou silou, že obě ženy ustoupily ke dveřím.

Ta blondýna – Linda Morganová, moje zřejmá matka v tomto životě – na mě vrhla zlý pohled. „Tenhle přístup si probereme, až přijdeš domů,“ odsekla, než vyrazila ven.

Jakmile jsem osaměla, vklopýtala jsem do malé koupelny připojené k ordinaci. Opřela jsem se o umyvadlo a vzhlédla.

Tvář v zrcadle nebyla moje. Kulaté tváře, dvojitá brada, nevýrazné hnědé vlasy stažené do rozcuchaného culíku. Ale ty oči – ty byly ostré, vypočítavé. Moje oči, jakýmsi způsobem zasazené v této neznámé tváři.

Zkoumala jsem ten odraz pečlivěji. Rysy nebyly špatné – pod tou váhou navíc byly vlastně docela jemné a souměrné. Tuk v obličeji nedokázal úplně skrýt to, co vypadalo jako slušná kosterní stavba.

„Jade Morganová,“ zašeptala jsem a zkoušela to jméno na jazyku. „Lepší než Shadow, hádám. Alespoň to zní jako normální člověk.“

Opláchla jsem si obličej studenou vodou a nutila se logicky myslet. Nějakým způsobem jsem já – Shadow, nejsmrtonosnější zabiják na světě – přežila zkázu ostrova přenosem do těla této teenagerky.

Mé hodnocení přerušilo tiché zaklepání. Sestra strčila hlavu dovnitř. „Jade? Je ti lépe? Hladina cukru se ti stabilizuje.“

„Jsem v pořádku,“ odpověděla jsem a překvapilo mě, jak přirozeně jsem na to jméno reagovala. „Jen jsem potřebovala chvilku o samotě.“

---

„Ztrácela jsem tu času dost,“ prohlásila Linda Morganová, když jsme vyšly ze školní budovy. Dramaticky se podívala na hodinky. „Musím se vrátit na směnu do továrny.“

Nic jsem neříkala a tu ženu studovala. Hluboké vrásky kolem úst, laciné oblečení, které se příliš snažilo vypadat draze, zahořklé držení ramen – čišela z ní zášť.

Zabořila ruku do kabelky a vytáhla pár zmačkaných dolarových bankovek a nějaké zabalené bonbony. „Na. Jeď domů autobusem.“ Vrazila mi to do ruky, aniž by navázala oční kontakt. „Sněz to, kdyby ti bylo zase na omdlení. Nemůžu si kvůli tobě dovolit další den volna.“

Mlčky jsem ty dary přijala a sledovala, jak spěchá k rezavému sedanu na parkovišti. Je to Jadina máma, teď moje máma: Linda Morganová, dělnice u pásu, věčně naštvaná na celý svět za své postavení v životě, což si vylévá na své nejstarší dceři.

Bonbony jsem strčila do kapsy, ale zírala jsem na zmačkané bankovky v ruce. Tři dolary by nepokryly ani celé jízdné autobusem do naší čtvrti.

Zastrčila jsem peníze do kapsy a vyrazila pěšky. Podle vzpomínek, které se mi teď usazovaly v mysli, byl domov v chudinské čtvrti asi tři kilometry daleko. Ten pohyb mi alespoň dá čas všechno zpracovat.

Byla jsem skoro doma, když jsem zahlédla autobus zastavující na zastávce přede mnou. Mezi hrstkou vystupujících pasažérů byl hubený chlapec s výrazným kulháním. Něco ve mně ho okamžitě poznalo: Max Morgan. Můj bratr, předpokládala jsem.

Všiml si mě, když si upravoval batoh, a oči za drátěnými obroučkami brýlí se mu mírně rozšířily. Beze slova sáhl do batohu, vytáhl energetický nápoj a nabídl mi ho, když jsem se přiblížila.

Vzala jsem si pití a naše prsty se na okamžik setkaly. „Díky,“ řekla jsem.

Jednou přikývl, pak se otočil a pokračoval svou kulhavou chůzí k domovu.

---

Byt rodiny Morganových se nacházel v zchátralém komplexu na okraji Cloud City. Zamířila jsem rovnou tam, o čem jsem věděla, že je Jadin pokoj – maličký prostor s úzkou postelí.

Moje nové tělo se cítilo vyčerpané. Mentální vypětí z integrace smrtících schopností a vzpomínek Shadow do Jadina banálního života si vybíralo svou daň. Zhroutila jsem se na postel a okamžitě upadla do hlubokého spánku.

O hodiny později mě probudilo agresivní bušení na dveře.

„Hej, tlustoprdko! Vstávej!“ Dívčí ječivý hlas pronikl skrz dveře. „Máma říká, že dneska musíš udělat večeři! Zvedni ten svůj línej zadek a pojď sem!“

Posadila jsem se, okamžitě ve střehu. Emily Morganová – Jadina patnáctiletá sestra a stálý trýznitel, podle vzpomínek, které se mi teď ustalovaly v mysli.

„Vím, že tam jsi! Jestli budu muset jíst další večeři z mikrovlnky, protože jsi příliš zaneprázdněná tím, jak se cpeš svačinkama, přísahám, že já –“

Rozrazila jsem dveře a shlížela na tu vylekanou holku. Emily byla všechno, co Jade nebyla – hubená, konvenčně hezká a naprosto zlomyslná.

„Nějaký problém?“ zeptala jsem se tiše.

Emily zamrkala, viditelně vyvedená z míry něčím v mém chování. Jade, kterou znala, by stáhla ramena, uhnula pohledem a zamumlala pokorné „promiň“, než by se odšourala do kuchyně. Místo toho stála tváří v tvář někomu, kdo popravoval muže dvakrát větší, než je ona, aniž by se u toho zapotil.

„M-máma říkala, že musíš vařit,“ zakoktala a nevědomky udělala krok zpět.

Studovala jsem ji a přistupovala k Jadiným vzpomínkám na každodenní trápení z rukou této dívky. Mladá, ale s krutostí, která přesahovala typickou pubertální protivnost.

*Malá věkem, ale velká v odpornosti. Tahle rozhodně potřebuje lekci z respektu.*