„Co myslíš tím ‚víc vzrušujícího‘?“ zeptal se Max, ale než jsem stačila odpovědět, kolem našeho stolu v jídelně se prohnala vlna studentů; mnozí nechávali své napůl snězené obědy ležet.

„Zavolali Ashley do ředitelny!“ zaječela jedna dívka, když spěchala kolem. „Její máma tam právě vtrhla a vypadá, že je připravená někoho zabít!“

Maxovo obočí vylétlo vzhůru. „Co se děje?“

Upila jsem vody a sledovala, jak se jídelna vyprazdňuje, jak zvědavost táhla studenty k administrativnímu křídlu. „Spravedlnost, hádám.“

Přestávka na oběd se proměnila v improvizovanou hlídku, když se studenti shromáždili na chodbě před ředitelnou. Přes prosklený panel jsem viděla Ashley a její matku sedět strnule na židlích, obě s identickým výrazem stěží potlačované zuřivosti. Ruce ředitele Harrisona dělaly uklidňující gesta, ale paní Williamsová jen ostře vrtěla hlavou.

Držela jsem se opodál, opřená o skříňku s ležérní lhostejností, zatímco kolem mě vířil chaos. Učitelé se marně snažili nahnat studenty zpět do tříd, ale vzrušení bylo příliš nakažlivé.

„Viděl jsi to video?“ ptala se tichá zrzka, která obvykle seděla za mnou na dějepisu. „Někdo nahrál Ashley, jak si najímá ty chlapy, aby napadli studentku. Je to všude.“

„Pět set dolarů za zmlácení někoho... to je psychopatka,“ zamumlal vedle stojící kluk.

Vklouzla jsem do další hodiny právě ve chvíli, kdy zazvonilo. Učitel se statečně snažil upoutat naši pozornost, ale byl to prohraný boj. Každých pár minut zabzučel další telefon a další student se kradmo podíval pod lavici.

„Svolali mimořádnou poradu zaměstnanců na příští hodinu,“ zašeptala dívka vedle mě. „Moje máma je sekretářka v administrativě. Říká, že Williamsův táta vyhrožuje, že bude školu žalovat.“

Zvedla jsem obočí. „Za co? Že nechali jeho dceru chytit na videu, jak najímá násilníky?“

Uchichtla se, pak si rychle zakryla ústa, když se naším směrem podíval učitel.

Než se učitelé vrátili z mimořádné porady, hashtag #AshleyExposed trendoval na každé sociální platformě na střední škole Cloud City. Chodby bzučely spekulacemi o tom, kdo měl být Ashleyiným zamýšleným cílem.

---

Ashley se toho odpoledne do školy nevrátila. Podle šuškandy před školou zastavil její otec v elegantním černém Mercedesu a prakticky ji vyvlekl z ředitelny.

Nepotřebovala jsem zprávy z druhé ruky. Ten večer Emily v podstatě vtančila do domu, tvář zrudlou vzrušením.

„Neuvěříte, co jsem viděla!“ jásala a ani se neobtěžovala svým obvyklým uštěpačným pozdravem. „Byla jsem u Samanthy – bydlí kousek od Williamsů. Celý jejich dům svítil a bylo slyšet pana Williamse, jak řve až na příjezdovou cestu!“

Linda vzhlédla od telefonu, najednou zaujatá. „Robert Williams? Ten, co kandiduje do městské rady?“

Emily dychtivě přikývla. „Samantha říkala, že vrazil Ashley facku přímo na příjezdové cestě, když dorazili domů. Křičel, jak mu ničí kampaň.“

„Co Ashley provedla?“ zeptala se Linda a naklonila se dopředu.

„Najala si nějaké chlapy, aby zmlátili jednu holku ze školy, a někdo to natočil,“ vysvětlovala Emily a oči jí svítily škodolibým potěšením. „To video je všude.“

Pokračovala jsem v jídle a skrývala úsměv za sklenicí vody. Pro jednou byla Emily příliš zabraná do šíření drbů, než aby se obtěžovala mě urážet.

---

O dva dny později zapraskal hlas ředitele Harrisona ze školního rozhlasu během třídnické hodiny.

„Pozor, studenti a zaměstnanci. Pokud jde o video kolující o Ashley Williamsové – po důkladném vyšetřování jsme dospěli k závěru, že šlo o nedorozumění. Jedinci vidění na záběrech byli zadrženi policií a údajné důkazy se ukázaly jako zfalšované. Slečna Williamsová je vzorná studentka a tyto fámy jsou vůči její pověsti extrémně nespravedlivé.“

Třídou proběhlo mumlání. Kluk vedle mě si odfrkl. „Jasně, určitě. Můj bratranec dělá na policii. Nikdo zatčen nebyl.“

Opřela jsem se na židli. Kouzla boháčů v akci. Téměř impozantní, jak rychle jde pravda do výprodeje, když někdo zamává platinovou kartou.

---

Ashley se vrátila do školy dva dny po oznámení. Snažila se vyzařovat své obvyklé sebevědomí, ale stíny pod jejíma očima vyprávěly jiný příběh.

Když mě zahlédla u mé skříňky, oči se jí zúžily do štěrbin. Otevřela pusu, jako by chtěla něco říct, pak si to zřejmě rozmyslela, sklopila zrak a spěchala pryč.

Ještě výmluvnější byla Orionova reakce. Když se k němu Ashley přiblížila před Modelem OSN, zdvořile, ale pevně se omluvil. Později, když se klub rozdělil do pracovních skupin, si Orion záměrně vybral tým na opačné straně místnosti než ona.

---

Bylo skoro sedm večer, když Max opustil školní knihovnu po dlouhém studiu. Byla jsem v půli cesty ke škole, když jsem zaslechla ten hluk – chlapecký hlas, napjatý, ale vzdorovitý, a hlubší tóny mužského smíchu.

„Prosím, mám v tom soutěžní materiály. Připravoval jsem se tři měsíce!“

Zahnula jsem za roh a našla Maxe obklíčeného třemi drsně vyhlížejícími chlápky. Jeden muž držel jeho batoh a další jeho telefon. Maxovy brýle mu seděly nakřivo na nose a těžce se opíral o svou zdravou nohu.

„Vypadá to na drahý vybavení,“ posmíval se jeden muž. „Pár stovek za to asi dostanem.“

„Vezměte si jen peněženku,“ žadonil Max. „Ale prosím, potřebuju ten telefon. Jsou na něm všechna má fyzikální data.“

Nejvyšší chlap strčil do Maxova ramene, až klopýtl dozadu. Max ztratil rovnováhu, nemocná noha se mu podlomila a on spadl na chodník.

Vystoupila jsem ze stínů. „Položte ty věci. Hned.“

Tři muži se otočili a jejich tváře se změnily.

„Nebudu se opakovat,“ řekla jsem, hlas smrtelně tichý.

Batoh dopadl na zem první, následovaný telefonem, který zachřestil o beton. Bez dalšího slova se muži rozutekli do různých směrů.

Pomohla jsem Maxovi na nohy. „Jsi v pořádku?“

Přikývl a oprášil si hlínu z kalhot. „Praskl mi displej. Ale myslím, že pořád funguje.“ Podíval se na mě, zmatek byl zjevný. „Proč se tě tak báli?“

Pokrčila jsem rameny. „Už jsme se potkali.“

„Kdy?“

„Před pár dny. Moc se jim to nelíbilo.“ Pokynula jsem mu, ať mě následuje. „Pojď. Jdeme domů.“

---

„Počkej tady,“ řekla jsem Maxovi, jakmile jsme došli do naší ulice. „Musím něco zkontrolovat.“

Zapadla jsem do večerky s nepřetržitým provozem, kde byl bankomat. Zalovila jsem v batohu a našla jedinou bankovní kartu, kterou jsem vlastnila – tu, kterou nás škola nutila si pořídit kvůli platbám školného. Vložila jsem ji a zkontrolovala zůstatek.

100 000 dolarů.

Chvíli jsem na to číslo zírala, pak jsem si tiše odfrkla. „Vážně? Tuhle cenu má pro rodinu Haxtonových lidský život?“

Přesto to stačilo na to, co jsem potřebovala. O dvacet minut později jsem vyšla z obchodu s luxusní elektronikou se dvěma krabičkami obsahujícími nejnovější modely iPhonů.

Když jsem dorazila domů, Max byl ve svém pokoji a zběsile se snažil obnovit data z poškozeného telefonu. Jednou jsem zaklepala a pak vstoupila bez čekání na odpověď.

„Tady,“ řekla jsem a hodila jednu z krabiček na jeho postel. „Tvůj byl stejně zastaralý.“

Max zíral na krabičku, pak na mě, pusu dokořán.