Max zíral na krabičku s elegantním iPhonem na své posteli, jako by mohla explodovat. Prsty mu kroužily nad bezchybným obalem, neodvažoval se ho docela dotknout.

„Je to...“ polkl ztěžka a třesoucíma se rukama si upravil brýle. „To je skutečně ten nejnovější model? Opravdový?“

Opřela jsem se o rám dveří se založenýma rukama. „Ne, koupila jsem ti padělek od nějakého chlápka v uličce. Samozřejmě že je pravý.“

Opatrně zvedl krabičku a zkoumal ji ze všech úhlů jako pyrotechnik. „Ale kdes to vzala? Tyhle stojí tak... tisíc dolarů.“

„Koupila jsem ho.“ Pokrčila jsem rameny, pak sáhla do batohu a vytáhla identickou krabičku. „Jeden jsem vzala i sobě.“

Maxovi spadla čelist. Očima těkal mezi dvěma krabičkami a pak k mé tváři, hledal nějaké vysvětlení, které by dávalo smysl v jeho světě – ve světě, kde jeho sestra byla chudá středoškolačka, která si nemohla dovolit snídani.

„Ale... jak?“ koktal. „Nemáš práci. Nemáš peníze. To je...“ Bezmocně gestikuloval k telefonu. „To je nemožné.“

„Není kradený, jestli se bojíš tohohle,“ řekla jsem a sedla si na kraj jeho postele. „A nevyloupila jsem banku ani neprodávala drogy. Je můj, legálně koupený, a teď je tvůj.“

Sevřel krabičku pevněji. „Jsi v nějakém průšvihu, Jade?“

Usmála jsem se nad jeho starostí. „Žádný průšvih. Jestli se tenhle rozbije, koupím ti další. Bez otázek.“

Max na mě dlouhou chvíli zíral, výraz měl plný podezření i pokušení. Nakonec jeho touha po technologii zvítězila nad obavami. Pomalu otevřel krabičku, prsty se mu mírně chvěly, když vytahoval lesklé zařízení.

---

Druhý den ráno jsem se vrátila z běhu za úsvitu a našla Maxe už oblečeného a čekajícího na chodbě. Oči měl podlité tmavými kruhy a s intenzivním soustředěním projížděl svůj nový telefon.

„Vypadáš příšerně,“ poznamenala jsem a setřela si pot z čela. Běžecké oblečení se na mě lepilo, vlhké potem. „Byl jsi vzhůru celou noc?“

Ovinile se usmál. „Možná. Je to prostě... je to úžasné, Jade. Ta rychlost procesoru, kvalita foťáku – už jsem si stáhl nějaké programy na fyzikální simulace.“

„Dej mi patnáct minut na sprchu a pak jdeme ven.“

„Ven? Kam?“

„Nakupovat,“ zavolala jsem zpátky.

Když jsme mířili dolů po schodech, vynořila se ze svého pokoje Emily a podezíravě si nás měřila. „Kam vy dva jdete?“ dožadovala se, hlas ostrý zvědavostí.

Prošla jsem kolem ní, aniž bych uznala její existenci. Max zaváhal, pak mě následoval, nový iPhone bezpečně zastrčený v kapse.

---

Nákupní centrum v Cloud City bylo největší v okolí. Max vypadal zřetelně nesvůj, když jsme procházeli lesklým vchodem, ramena měl shrbená, jako by se snažil zabírat méně místa mezi víkendovými nakupujícími, kteří měli jasně víc peněz než naše rodina.

„Co tady děláme?“ zašeptal a s obavami pokukoval po luxusních obchodech.

„Seženeme ti nějaké slušné oblečení,“ odpověděla jsem a směřovala ho k oddělení pánské módy. Kývla jsem na prodavače, který se okamžitě přiblížil, jeho profesionální úsměv se rozšířil, jak vycítil provizi.

„Potřebujeme kompletní obměnu šatníku pro mého bratra,“ řekla jsem. „Ležérní, ale kvalitní.“

Prodavačův pohled přelétl Maxovy obnošené džíny a vybledlé tričko. „Samozřejmě. Tudy prosím.“

O tři outfity později stál Max neohrabaně před zrcadlem, oblečený v designovém oblečení, díky kterému vypadal starší, sebevědomější – navzdory jeho zjevnému nepohodlí z pozornosti.

„Tohle mi nesedí,“ zamumlal a tahal za rukáv saka na míru.

„To je pointa,“ odpověděla jsem. „Vezmeme tohle a ty další dvě sady,“ řekla jsem prodavači.

Celkem to dělalo 2 400 dolarů. Maxovi vylezly oči z důlků, když jsem bez zaváhání podala kreditní kartu.

„Jade,“ zasyčel, když jsme odcházeli s nákupními taškami. „To je víc, než máma vydělá za dva týdny!“

„Tak to je dobře, že to neplatí máma.“ Vedla jsem ho k obchodu s luxusní obuví. „Pojď. Ty tenisky, co máš na sobě, vypadají, že se každou chvíli rozpadnou.“

Max se snažil bagatelizovat svou levou nohu, když si sedal, a natáčel ji mimo zorné pole prodavače. Všimla jsem si toho jemného pohybu, zakořeněného zvyku skrývat své postižení.

O dvě hodiny a 2 800 dolarů později měl Max dvě designové sportovní boty a pár ležérních bot. Vybrala jsem několik outfitů i pro sebe – jednoduché kousky, které by seděly mé vyvíjející se postavě, jak jsem dál hubla a nabírala svaly.

Než jsme opustili nákupní centrum, utratili jsme skoro 12 000 dolarů. Max šel vedle mě v ohromeném tichu, opatrně držel nákupní tašky s logy luxusních značek, které předtím viděl jen v reklamách.

„Už jsme skončili?“ zeptal se konečně, když jsme se blížili k východu.

„Skoro. Nejdřív oběd.“

Zavedla jsem ho do hotelu Grand Plaza. Max mírně klopýtl, když jsme vstoupili do mramorové haly, oči se mu rozšířily při pohledu na křišťálové lustry a uniformovaný personál.

„Jade, tady jíst nemůžeme,“ zašeptal naléhavě. „To je nejdražší restaurace v Cloud City!“

„Právě proto tady jíme,“ odpověděla jsem a zamířila k vrchnímu číšníkovi. „Stůl pro dva, prosím. Něco soukromého.“

Byli jsme uvedeni do soukromého jídelního salonku v nejvyšším patře s panoramatickým výhledem na město. Max se zabořil do měkkého koženého křesla, vypadal divoce nepatřičně navzdory svému novému oblečení. Když dostal francouzské menu, zbledl.

„Já... nevím, co to znamená,“ zašeptal. „A nejsou tam ani ceny!“

„Pokud se musíš ptát na cenu, nemůžeš si to dovolit,“ řekla jsem s malým úsměvem. „Nedělej si s tím starosti.“

Číšník se vrátil a Max mu jídelní lístek prakticky vrazil zpátky. „Nemám moc hlad,“ zamumlal, i když mu v břiše slyšitelně zakručelo.

Obrátila jsem oči v sloup. „Dá si to, co já,“ řekla jsem číšníkovi a pak pokračovala bezchybnou francouzštinou: „*Nous prendrons le foie gras pour commencer, suivi du filet de boeuf avec truffes noires, et le turbot. Une bouteille d'eau pétillante aussi, s'il vous plaît.*“

Číšník uznale přikývl a odešel. Max na mě nevěřícně zíral.

„Odkdy umíš francouzsky?“

Vytáhla jsem svůj nový notebook a položila ho na mramorový stůl. „Samouk. Jen pro krácení času.“

„A ty víš, co jsou foie gras a lanýže? Už jsi na takových místech byla?“

„Něco takového,“ odpověděla jsem a prsty mi už létaly po klávesnici.

Max se opřel v křesle a vstřebával opulentní prostředí – křišťálový lustr, panoramatická okna, tlustý koberec pod našima nohama. „To je šílené,“ zamumlal. „Minulý týden jsme se hádali, kdo dostane poslední balíček sušenek.“

Neodpověděla jsem, soustředila jsem se na obrazovku. Koutkem oka jsem viděla, jak mě Max studuje – nejen můj vzhled, ale i to, jak se držím, ten sebejistý způsob, jakým se mé prsty pohybovaly po klávesnici.

Nakonec nad ním zvítězila zvědavost. Posunul židli, aby mi nakoukl na obrazovku. Oči se mu rozšířily.

„Co to je?“