POHLED IZZY

Nikdy jsem si nemyslela, že ho potkám.

Vystupuji z autobusu a slunce do mě nelítostně pere; je tu vedro k padnutí. Ani vánek se nepohne. Přeji si, abych byla zpátky doma, nebo na jednom z mnoha míst, která jsem v poslední době domovem nazývala. Vzala jsem si kufr od řidiče, který na mě posledních pár minut zíral s náznakem mrzutosti, že má na práci důležitější věci. Věnovala jsem mu svůj nejzářivější úsměv, popadla kufr a otočila se k odchodu.

Jdu podél nástupiště a mířím do autobusového nádraží; je menší, než si pamatuji. Začínám v davu hledat svou tetu.

Hodně jsem se stěhovala, a tím myslím opravdu hodně. Ať už to bylo s mou matkou, což byla první část mého života, ale když matka zemřela, stěhovala jsem se ještě častěji s tetou, která se mě ujala i se svým druhem a dcerou. Stěhovala jsem se hlavně proto, abych utekla před kýmkoli, kdo mě pronásledoval.

Rozhlížím se po nádraží a hledám tetu, která trvala na tom, abych se sem vrátila.

Kéž bych věděla proč, protože toto město ve mně vždy vyvolává špatné vzpomínky, zvláště když je tu ON. Nikdy nevyslovuji jeho jméno. Odvrhl mě i mou matku, když mi bylo deset let. Musela jsem se každý den dívat, jak jí to láme srdce. Ani jednou se neobtěžoval tu pro mě být; byl příliš zaneprázdněný svou láskou a záležitostmi smečky, než aby si vzpomněl na dceru, kterou měl.

Vážně přemýšlím, proč teta chtěla, abych se sem vrátila, ale vím, že se tu usadila s Alicí, mou sestřenicí. Řekla jsem jí, že by to musela být otázka života a smrti, abych se vrátila do tohoto města, blíž k němu. A tohle město bude mým živoucím peklem, to vím jistě.

„IZZY, TADY!“ slyším tetu křičet. Podívám se doleva a tam je, poskakuje a snaží se upoutat mou pozornost. Usměji se na ni a rozejdu se k ní.

Kráčím k ní pomalu, smysly mám v pohotovosti, protože poznám, že se na mě na nádraží dívá mnoho lidí a přemýšlí, kdo nebo co jsem. Město, kam se teta přestěhovala, je městem vlkodlaků. Je tu pár lidí a teta mi řekla, že o nich vědí. Na okraji města, na opačných stranách, žijí nejméně dvě smečky. Jedna z nich je JEHO smečka. Zdá se, že se po městě pohybují volně. Být tady jako kočičí měňavec bude zajímavé.

„Teto,“ řeknu s úsměvem, když k ní přistoupím. Vím, že nesnáší, když jí tak říkám, protože její tvář se změní, jakmile mě to slyší vyslovit. „Izzy, víš, že to slovo tak moc nesnáším,“ řekne, ale vím, že mě ráda vidí. „Promiň, Kat,“ řeknu, usměji se a vtáhnu ji do objetí.

„Jaká byla cesta?“ zeptá se, když mi bere tašku, zatímco já za námi táhnu kufr směrem k východu.

„Ušlo to, nejdřív jsem musela letět letadlem a pak posledních dvanáct hodin autobusem. Cestou bylo pár zastávek, kde jsem si mohla protáhnout nohy, ale nevadilo mi to, jsem na to zvyklá a taky jsem se dvakrát ujistila, že mě nikdo nesleduje,“ řeknu, ale všimnu si řidiče autobusu, jak si vyměňuje klíče s jiným řidičem, ale oba se dívají přímo na mě.

Povzdechnu si.

„Jestli se na nás bude dívat ještě jeden člověk, přísahám, že mu vyrvu hrdlo,“ ozve se Puna, mé kočičí já. Jsme měňavci panteři, máma byla taky, a Alice s Kat zrovna tak.

„Proč na mě všichni tak zírají?“ řeknu a cítím se nesvá, což přiměje Punu vykročit vpřed a rozhlédnout se po všech.

Kat se rozhlédne a podívá se na mě s úšklebkem: „No, nestává se každý den, aby do tohoto města přijela ohromující, nádherná dvacetiletá holka.“

Zahihňám se. „Jo, jasně, musí tu být víc holek, ale víš, jak to myslím,“ řeknu, když si všimnu dvou starších dam, které zírají, ale jakmile si uvědomí, že se dívám přímo na ně, uhnou pohledem jinam. Jedna vypadá, jako by se s někým spojovala myslí.

„Vsadím se, že to říkají svému Alfovi, že je tu někdo nový,“ řekne Puna, protáhne se a se zívnutím si mi lehne zpátky do hlavy.

Kat se na mě zvědavě podívá. „Měla bys být opatrná, když se Puna přiblíží, tvoje oči mírně mění barvu,“ zašeptá a snaží se ujistit, že ji nikdo neslyší. „Promluvíme si víc v autě,“ řekne a vede mě na parkoviště.

Opouštíme autobusové nádraží a míříme ke dveřím na parkoviště.

Jdeme parkovištěm k její malé Hondě, která na nás čeká, když jí přímo před auto vjede mustang. Kat se podívá na auto a povzdechne si. „Jeden Alfa navíc, buď milá, Izzy,“ procedí mezi zuby, když z auta vystoupí muž, podívá se na nás a pak jde otevřít zadní dveře auta, ze kterých vystoupí dva mladí muži, kteří vypadají na stejný věk jako já.

Jeden z nich přijde blíž a jeho pach mě okamžitě zasáhne, ten pach je mi povědomý. Odkud ho... pak si uvědomím odkud, a uklouzne mi tiché zavrčení.

Ten pach znám.

Není to můj otec, ale má podobný pach jako on, to musí být jeho syn.