IZZY

Mám bratra, který je zřejmě stejně starý jako já. Neztrácel čas.

„Ty musíš být Katina neteř, Izzy, jmenuji se Dale. Jsem Beta Stínové smečky a tohle je Paul, to je Gama. Chtěli jsme se ti přijít představit,“ říká Dale.

Podívám se na něj, on ani jeho Alfa, který je buď zaneprázdněný, nebo se neobtěžuje zjistit, kdo jsem, mě nijak neohromili.

„Jo, jsem. Můžeš prosím uhnout s autem, abychom mohly jet?“ řeknu proceděně skrz zaťaté zuby.

Kat vypadá, že by mi jednu vrazila, ale ovládne se. „IZZY,“ napomene mě.

„Omlouvám se, nevěděli jsme, že je to vaše auto,“ říká a dívá se na Hondu, přičemž jasně lže, protože Kat ve městě žije už pár měsíců. „Jakeu, přeparkuješ prosím auto na parkovací místo?“

Jake, který musel být řidič, přikývl, vrátil se k autu, nastoupil a zajel s ním přímo na místo, které bylo na opačné straně než Katino auto.

„Je to lepší?“ zeptá se s úsměvem.

„Jo, asi,“ řeknu s náznakem rozmrzelosti. „Kat, můžeme už jet, prosím? Jsem unavená. Byla jsem vzhůru čtyřiadvacet hodin,“ řeknu a předstírám zívnutí. Kat se usměje, ví, že tohle není to, co bych teď potřebovala řešit.

„Jo, jasně Izzy, potřebujete ještě něco, Beto a Gamo?“ zeptá se, zatímco mi dává tašku na zadní sedadlo a můj kufr do kufru auta.

Oba se na mě podívali, Gama Paul vypadá, jako by se s někým telepaticky spojoval.

„Spojuje se s Alfou,“ říká Puna, která se usadila v zadní části mé mysli. Sleduje to s pobaveným výrazem, dívala se mýma očima, ale jen do té míry, aby se nezměnily.

Po několika vteřinách se Dale otočí ke mně a Kat a usměje se. „Ne, nic dalšího. Vlastně jedna věc, později večer se stavíme v kavárně pro ty dorty, co jsme objednali na obřad.“

„Žádný problém, budou připravené, až si pro ně přijdete. Doufám, že nový alfa bude mít dobrou uvítací oslavu,“ řekne ona.

„Ach, to bude mít,“ řekne se samolibým úsměvem. Otřesu se při pomyšlení, jaké sprosté věci by tím mohl myslet, ale překvapí mě otázkou: „Měly byste přijít obě.“

Kat se na ně podívá. „To si nemyslím, chci říct, Izzy si potřebuje odpočinout po té dlouhé cestě,“ řekne. Myslím, že vím, proč se tak chová; krev se ve mně vaří, protože vím, kdo tam bude.

„No, pozvání platí,“ říká Dale.

Paul se na mě dívá s opatrností. „Měla bys přijít do sídla smečky...“, ale než stihne větu dokončit... „To si nemyslím. Oba musíte vědět, že můj otec je součástí vaší smečky. Do vašeho sídla nepřijdu, nebo spíš nikdy nevkročím, takže co kdybyste si oba šli dělat to, co potřebujete, než se pozvracím na ty pěkné boty, co máte na sobě,“ řeknu a zamířím k autu, abych otevřela dveře, ale otočím se čelem ke gamovi: „Mimochodem, pozdravujte za mě tátu, protože se vsadím, že se jen tak neukáže, zvlášť když je to deset let, co mě viděl naposledy. Takže doufám, že si užijete pěknou párty, ale už se ke mně nepřibližujte.“

Nastoupím do auta a prásknu dveřmi. „Hloupí vlci,“ zamumlám si pod nos.

Teď sedím v autě a čekám, až nastoupí Kat, a dívám se na ně na všechny tři, které jsem tam nechala beze slova stát kvůli svému výbuchu.

Nenávidím toho muže. Nechci vidět muže, který mě opustil.

„Omlouvám se za Izzy,“ říká Kat, kráčí k autu a otevírá dveře. „Doufám, že si to rozmyslí,“ říká Dale, který se, zdá se, vzpamatoval z mého výbuchu, a usmívá se na mě. „Nechceme žádné potíže,“ dodá.

Všichni tři se otočí a zamíří směrem, odkud jsme přijeli.

Kat a já se za nimi díváme, jak odcházejí. „Hloupí vlci,“ zamumlám znovu.

„Izzy, musíš se chovat slušně a taky si dávat pozor na to, co říkáš,“ řekne Kat a nastartuje motor. Otočíme se, vyjedeme z parkoviště na rovnou silnici. Jedeme mlčky.

„Kat, proč jsi chtěla, abych sem přijela?“ zeptám se, protože ticho v autě bylo ohlušující a k nevydržení.

Povzdechne si. „Chtěla jsem tě vidět, jsi moje neteř.“ Podívám se na ni, věřím jí, ale je v tom víc. „A co ještě?“ zeptám se.

Chvíli nic neříká. „Tvůj otec přišel do kavárny, když jsem se sem před pár týdny přistěhovala. Jeden z členů jeho smečky mu řekl, že tam jsem. Chtěl vědět, jak se máš a jestli se sem vrátíš bydlet,“ řekne a několikrát se na mě podívá. „Chce tě poznat, Izzy.“

Lehce se zasměju. „Jo, jasně, deset let se neobtěžoval, tak proč teď?“ zeptám se.

Pokrčí rameny. „Nevím, vím, že ho nenávidíš za to, co udělal tvé mámě a za všechno ostatní, co s tím souviselo. Vím, že tě opustil. Pro to, co udělal, není omluva. Taky ho nenávidím za to, co udělal tobě a tvé mámě, ale vypadal rozpolceně a ublíženě, když jsem mu řekla, že už ho nikdy nebudeš chtít vidět.“

Nic neříkám. Vím, že mě nechá se rozhodnout, jak budu chtít, ale ten chlap mě opustil, takže sakra že ho nechci vidět.

„Izzy, neznáš celý příběh o tom, proč odešel,“ říká.

Podívám se na ni s kamennou tváří. Problém s tímhle tvrzením je, že já vím, proč odešel a co ho k tomu přimělo. Buď neví, že to vím, nebo věří jakýmkoli lžím, které jí nakukal.

„Kdo je vůbec ten nový Alfa? Proč mu dělají uvítací oslavu?“ zeptám se, abych změnila téma.

Krátce se na mě podívá, než otočí hlavu zpět k cestě. „Jmenuje se Blake, je to syn Alfy. Posledních pár měsíců byl pryč a trénoval sousední smečky,“ říká. „Chodil do kavárny každý den, než odjel, možná ho brzy uvidíš.“

Nechci vidět nikoho, natož nějakého Alfu, a už vůbec ne žádné další vlky. Rozčilují mě.

Nechám konverzaci být a zírám z okna. Tohle malé město má kolem sebe obrovský les, ale všechny domy jsou blízko u sebe. Po dalších pár minutách zastavíme na příjezdové cestě, která vede k malému řadovému domku. Vypadá jako normální řadovka. Všechny domy jsou situované u lesa, což je nejlepší pro lidi, aby se mohli přeměnit a zaběhnout si do lesa.

„Později si musíme zaběhat, potřebuju běh,“ říká Puna, už jsme se nepřeměnily celou věčnost, jak jsme poslední dobou cestovaly.

Když Kat zastaví na příjezdové cestě, dům vypadá hezky. Stejný jako ten, který jsem měla předtím s matkou. Při té vzpomínce se otřesu. Musím to všechno vytěsnit.

Obě vylezeme z auta, já zamířím ke kufru, abych si vzala zavazadlo, zatímco Kat bere mou tašku ze zadního sedadla. Najednou se zastavím a uvědomím si, že mě někdo sleduje.

„Puno, cítíš někoho za námi?“ zeptám se jí, aniž bych se ohlédla. Ať je to kdokoli, moje kočka je z toho neklidná.

„Nevím, ale už se mi tu nelíbí,“ říká. „Všichni se zdají být napjatí, nevím, jestli je to kvůli nám, nebo kvůli návratu toho Alfy, ale něco tu nehraje.“

Souhlasím s ní, něco je špatně, ale těžko říct co.

Zvednu hlavu a vidím, jak Kat zírá za mě, její tvář je nečitelná. „Musíme tě vybalit, musím být v kavárně a zavřít,“ řekne a chytne mě za paži, aby mě vtáhla k domovním dveřím.

„Dobře, Kat,“ řeknu a následuji ji. Vede mě dovnitř.

Uvnitř se rozhlédnu. Je tu malé posezení, otevřená místnost s kuchyní v zadní části. Když vejdete, schody jsou přímo před vámi. Zavře za námi dveře, ale ne dřív, než si všimnu, že se ještě jednou rozhlédne ven, než je zabouchne a zamkne.

„Všechno v pořádku, Kat?“ zeptám se, něco se děje, cítím to.

„Všechno je fajn, pojď, zavedu tě do tvého pokoje. Můžeš se osprchovat a odpočinout si. Musím jít do kavárny zkontrolovat, jestli Alice dokončila dorty na obřad,“ říká.

Odvede mě nahoru, ukáže mi svůj pokoj a koupelnu. Přivede mě do mého pokoje, který má vlastní koupelnu. „Nechala jsem ji udělat minulý týden, věděla jsem, že přijedeš na návštěvu, ale teď, když tu zůstáváš, se to bude hodit,“ říká. Pokoj vypadá tak akorát velký, vždycky jsem měla malé pokoje, když jsem cestovala, nebo jsem prostě spala na zemi, v drsných podmínkách nebo na stromě, ale tenhle pokoj je pěkný.

„Koupila jsem všechno, co bys mohla potřebovat. Kdyby ti něco chybělo, můžeme zítra něco dokoupit, až půjdeme do kavárny. Chceš si v kavárně vzít pár směn?“ zeptá se, když míří ke dveřím ložnice.

Přikývnu, protože vím, že mi za práci zaplatí. „Jo, jasně.“ Zrovna když jsem chtěla větu dokončit, můj žaludek hlasitě zakručí.

Podívá se na mě s lehkým smíchem. „Udělám ti sendviče a přinesu ti je nahoru. Po jídle a sprše budeš možná chtít spát, byl to dlouhý den.“

Jakmile se zmínila o spánku, uniklo mi zívnutí, usměje se. „Přinesu ti jídlo, až budeš ve sprše.“

Usměju se a obejmu ji. „Dobře, děkuju. Kdy jdeš do kavárny?“ zeptám se.

„Odejdu, hned jak bude jídlo hotové. Nebudu tam dlouho.“ Řekne a otočí se, ale najednou se zastaví. „Zamknu tě tu, jen jako prevenci, nechci, aby sem někdo vlezl, zatímco budeš spát.“

Podívám se na ni, to si musí dělat srandu, ne?

Kdo by sem chtěl chodit?

„DOBŘE,“ řeknu a cítím, jak se neklid vrací s novou silou.

Puna zívá, ale taky je nervózní. „Jsi v pohodě, Izzy?“ zeptá se, vím, že cítí nejistotu v mém hlase.

„Jo, s Kat se něco děje, slyšela jsi, co právě řekla?“ řeknu, ale z úst mi unikne další zívnutí.

Přikývne a říká: „Asi nás chce jen chránit, i když jsme dost silné na to, abychom bojovaly. Chce se ujistit, že sem nikdo nepřijde. Izzy, meleš z posledního. Musíš si odpočinout. Až se probudíš, půjdeme se proběhnout, ale musím přiznat, že jsem taky docela ospalá.“

Cítím, jak se do mě vpíjí její tíha, znovu zívnu. Podívám se zpět na Kat, která na mě zírá. „Uvidíme se později, Izzy,“ řekne a odejde.

Vybalím si pár věcí, ale energie, která mi po cestě zbyla, mě úplně uspává. Popadnu pyžamo a zamířím do sprchy. Myslím, že jsem si dala tu nejkratší sprchu v historii, protože cítím, jak na mě padá únava. Vylezu, osuším se a rychle zamířím do pokoje. Na nočním stolku už jsou sendviče. Kat musela přijít, když jsem byla ve sprše. Obléknu si pyžamo, přesunu kufr na zem a lehnu si na postel.

Během vteřin poté, co moje hlava dopadne na polštář, mě pohltí temnota spánku.