~Pohled Avy~

Muž, který přivedl Dylana, se vrátil v okamžiku, kdy Alfa Grayson zmizel z místnosti, a nedal mi šanci ta slova zpracovat, jeho přísná tvář nedávala nic najevo. „Alfa Grayson neocení, když se plýtvá jeho časem. Vezměte si své nezbytnosti. Odjíždíme. Hned.“

Mé nohy se pohybovaly na autopilota, naléhavost v jeho tónu mě hnala vpřed. Naposledy jsem se ohlédla na Dylana, který na mě zíral se zuřivostí, jež mohla zapálit místnost. Cítila jsem jeho nenávist, ale neměla jsem na ni čas. Odvrátila jsem se a vyběhla po schodech, srdce mi bušilo s každým krokem.

Odemkla jsem dveře, které mě měly držet uvnitř, rozrazila je, pokoj byl rozmazanou šmouhou nepořádku, zatímco jsem popadla, co jsem mohla – oblečení, pár památek a cokoli jiného, co bych mohla potřebovat.

Mysl se mi točila.

Nebylo to jen o sbalení mých věcí; chystala jsem se nechat celý svůj život za sebou a vkročit do neznáma s mužem, kterého jsem neznala.

Každé vlákno mé bytosti chtělo zastavit, pečlivě zvážit další krok, ale nebyl čas. Musela jsem nechat Dylana a jeho svět povrchní dokonalosti za sebou. Se zklamáním rodičů se můžu vypořádat později. Teď jsem utíkala k něčemu, nebo spíše k někomu, kdo budil respekt u každého Alfy.

Taška mi v ruce ztěžkla, když jsem vyrazila ze sídla, dech jsem popadala v ostrých doušcích, a nastoupila do čekající kolony. Neohlédla jsem se. Jediné, na čem záleželo, bylo dostat se co nejdál od Dylana a jeho smečky.

Nikdy jsem ani neměla pocit, že tam patřím.

Jak auto uhánělo pryč, svět venku se stal mlhavou šmouhou světel a stínů. Srdce mi závodilo, nejen z rychlosti, ale z očekávání toho, co leželo přede mnou. Auto konečně zpomalilo, když jsme se blížili k branám velkolepého panství, a dech se mi zasekl v hrdle.

Neměla jsem tušení, že žije ve stejném městě.

Sídlo bylo dechberoucí – opulentnější, než jsem si dokázala představit i v těch nejdivočejších snech. Auto zastavilo a dveře otevřel muž v dokonale ušitým obleku, jeho oči prázdné: „Král alf vás chce vidět ve své pracovně.“

Otupěle jsem přikývla, myslí mi běžely dvě otázky.

Copak se tu nikdo neusmívá?

A jak se Alfa Grayson dostal do své pracovny tak rychle?

Vůně, která mě zasáhla v okamžiku, kdy jsem vkročila do pracovny, byla směsí čokolády a palisandru, bohatá a omamná. Probudila ve mně něco primitivního, až se má vlčice neklidně zavrtěla.

Pak jsem uviděla jeho.

Seděl za velkým, impozantním stolem, jeho šedé oči se uzamkly na mých s intenzitou, která mi podlomila kolena. Zírali jsme na se jeden na druhého po dobu, která se zdála jako věčnost, než klidně protáhl: „Posaď se, Avo.“

Příkaz byl jednoduchý, ale v jeho tónu bylo něco, co ho činilo nemožným odmítnout. Zhluboka jsem se nadechla, snažíc se uklidnit své splašené srdce, a klesla do křesla naproti němu.

Jeho pohled nikdy nezakolísal a malý, téměř neznatelný úsměv se dotkl jeho rtů.

„Jak jste věděl mé jméno?“ vyhrkla jsem dřív, než jsem se stihla zastavit.

Úsměv se rozšířil, v očích nebezpečný záblesk. Na otázku neodpověděl, čímž mě donutil znovu se zhluboka nadechnout a pokusit se uklidnit bouři emocí vířící uvnitř mě. „Co se mnou máte v plánu?“

Obočí mu vyletělo vzhůru, v očích nádech pobavení. „Co s tebou jak?“ zeptal se, jeho hlas odkapával dvojsmyslným podtónem, který způsobil, že se mi zadrhl dech.

Opřel se v křesle, jeho držení těla uvolněné, přesto velitelské. „Tví rodiče jsou na papíře nejlepší lékaři v zemi. Je to pravda i ve skutečnosti a zdědila jsi něco z jejich dovedností?“

Otázka byla zcela nečekaná a zanechala mě na okamžik ohromenou. Neodpověděla jsem, mysl mi závodila. Jak věděl o mých rodičích?

Zdálo se, že vycítil můj zmatek. „Přišel jsem zkontrolovat Dylanovu smečku kvůli alianci. Rád jsem dobře informován o lidech, se kterými se spojuji. Tak jsem znal tvé jméno. Vím o tobě všechno, co se vědět dá, Avo.“

Ava.

Mé jméno v mých uších nikdy neznělo dokonaleji.

Viděla jsem, jak mu v očích kmitlo podráždění nad mým mlčením, a cítila jsem, jak mi po páteři přeběhl mráz pod jeho intenzivním pohledem. „Omlouvám se,“ zvládla jsem nakonec, hlas se mi třásl. „Nechtěla jsem zůstat zticha.“

Alfa Grayson si povzdechl, spíše unaveně než podrážděně. Prohrábl si rukou vlasy a odhrnul prameny, které mu spadly do očí, ale ty prostě spadly zpět na místo. Ten pohyb byl ležérní i velitelský zároveň a jen zvýraznil jeho nápadné rysy.

Jeho čelist byla ostrá, oči pronikavě šedé, jako by viděly přímo skrz mě, a jeho krásné rty byly staženy do pevné, nezaujaté linky. Cítila jsem, jak mi rudnou tváře, horko stoupalo, když jsem se donutila odvrátit zrak a soustředit se na své třesoucí se prsty.

Byl pro tento svět příliš krásný.

Ticho se protahovalo a já cítila váhu jeho pohledu na sobě. Bylo to nepříjemné a s dalším povzdechem prolomil ticho: „Stále jsi neodpověděla na mou otázku.“

Jeho otázku?

Trhla jsem sebou zpět do reality, vzpomínajíc na jeho dřívější dotaz. „Ano,“ vyhrkla jsem, „mí rodiče jsou skutečně nejlepší v zemi. Naučili mě své dovednosti, ale Dylan – přiměl mě přestat. Musela jsem se stát jeho trofejní Lunou.“

Alfa Grayson pomalu přikývl, jako by tu informaci zpracovával. Sáhl po dokumentu, který ležel před ním, doteď nepovšimnutý. Jeho ruka se otřela o mou, když mi ho podával, a ten dotek mnou prohnal výboj, na který jsem nebyla připravená.

Rychle jsem stáhla ruku zpět a snažila se uklidnit dech.

Dokument se mi v rukou mírně chvěl, jak jsem se snažila znovu získat vyrovnanost, ale než jsem na něj stihla byť jen pohlédnout, jeho další slova mě zasáhla jako blesk a nechala mě na okamžik ochromenou.

„Chci, abys byla mou smluvní Lunou.“