Anthony odhodil sako na pohovku. Černá košile visela na jeho vysokém a urostlém trupu, přestože působil agresivně.

Anne sklopila zrak. Na tu noc úplně nezapomněla. Věděla, jak svalnaté a sexy tělo má.

„Proč... proč jsi mě sem přivedl?“ zeptala se se strachem.

Před tímto mocným mužem se neodvažovala mluvit nahlas.

Když však promluvila, uslyšela kručení vycházející z jejího hladového břicha.

Anne se cítila trapně. Od té doby, co vystoupila z letadla, nic nejedla. Vyčerpání z útěku a letu ji konečně dohnalo.

Anthony řekl chladně: „Musíš mít hlad. Podávejte jídlo!“

Z druhého konce přinesl muž středního věku v pracovní uniformě misku horké polévky a položil ji na stůl.

„Pane Marwoode, polévka z mořských plodů je připravena.“ Komorník Hayden to oznámil, než zdvořile ustoupil stranou. Bylo to, jako by nikdy neexistoval.

Když Anne uslyšela slova ‚mořské plody‘, její tvář zbledla.

„Můžeš si dát večeři,“ řekl Anthony s chladnýma očima.

„Jsem... alergická na mořské plody. Tohle nemůžu jíst,“ řekla Anne roztřeseným hlasem.

Měla silnou alergii na mořské plody. Jakmile pozřela mořské plody, příznaky ji mohly připravit o život! Už to jednou zažila...

„Takže mé úsilí přijde vniveč?“ Anthonyho oči byly plné nenávisti.

Anne to pochopila. Anthony to udělal schválně. Chtěl ji zabít!

„Ne... nemůžu to jíst. Zemřu...“ Anne se bránila a ustupovala.

Anthony vykročil vpřed, popadl ji za paži a hodil ji ke stolu. „Jez!“

„Au!“

Anne dopadla na stůl a kabelka, kterou držela, spadla dva nebo tři metry od ní.

Protože telefon vypínala ve spěchu, nezapnula si zip na tašce, což mělo za následek, že telefon vypadl.

Anne bylo jedno, že ji bolí kolena. Úzkostlivě zírala na odhalený telefon.

Anthony kráčel k telefonu.

V okamžiku, kdy telefon zvedl, Anne cítila, jak se jí zastavil dech i tlukot srdce.

Anthony zvedl telefon a zjistil, že je vypnutý.

Stiskl tlačítko na boku, aby ho zapnul, a uvědomil si, že telefon nebyl vypnutý kvůli nedostatku baterie.

„Já... bojím se, že mi zavolá teta, tak jsem ho vypnula...“ Anne věděla, jak moc Anthony její tetu nenávidí. Sarah vnímal jako nepřítele.

„Heslo.“ Anthony na ni chladně pohlédl.

Anne cítila, jak v ní stoupá strach a téměř omdlévala.

Věděla však, že musí zachovat klid.

„Nech mě...“ Anne přešla k němu a opatrně si vzala telefon od Anthonyho. Vrátila se ke stolu, bála se mu ukázat svůj kód.

Anthony se na ni díval chladně a výsměšně.

Anne sklonila hlavu, aby zadala kód, a přitom se rozhlížela kolem.

Najednou vzala ze stolu polévku z mořských plodů a mrštila ji po něm!

Prásk!

Dopadla mezi ně! Horká polévka byla po celé podlaze a bránila Anthonymu, aby se přiblížil!

Anthonymu se v temných očích zalesklo a viděl, jak žena utíká. Zavolal: „Zadržte ji!“

Anne byla vyděšená a běžela ještě rychleji.

Když vyběhla z obývacího pokoje, uviděla bodyguardy přicházející zepředu a rychle zahnula.

Anne uviděla schodiště a spěšně běžela dolů.

Podpatky jí však bránily v běhu, natož v běhu ze schodů.

Najednou ztratila půdu pod nohama...

„Au!“

Anne spadla a skutálela se ze schodů.

„Aaa!“

Anthony ji dohonil a stál na vrcholu schodiště, bezcitně se dívaje dolů.

Viděl jen Anne ležící pod schody. Byla v bezvědomí a z poraněné hlavy jí tekla krev...

Anne se náhle probudila, jako by se probrala z noční můry.

Posadila se a zasténala, protože se jí točila hlava.

Sáhla si na čelo a nahmatala obvaz přes hlavu.

Vzpomněla si na pád ze schodů. Ale teď byla v tomto neznámém pokoji.

Venku se rozednilo...

Když jí myslí probleskla myšlenka, úzkostlivě si sáhla na hruď, vstala z postele a šla do koupelny.

Když zavřela dveře, vytáhla z výstřihu telefon.

Schovala si ho tam, když utíkala, a naštěstí tam stále byl.

Anne bylo jedno, v jakém je stavu. Okamžitě vymazala všechny zprávy týkající se jejích dětí. Naštěstí měla záložní kopii v počítači.

Poté napsala chůvě: [Nevolej mi a nenech děti, aby mi volaly. Něco se stalo. Zavolám ti, až to vyřídím. Věř mi.]

Nancy, chůva, odpověděla: [Co se stalo?]

Anne odpověděla: [Neboj se, jsem v pořádku. Prosím, postarej se o děti.]

Poté vyšla z koupelny.

Anne se rozhlédla po ložnici. Byla jí cizí, ale luxusní výzdoba jí nenechala na pochybách, že jde o pokoj v sídle.

Věděla, že ji sem umístil Anthony, a nemohla se ubránit myšlenkám na to, o co mu jde.

Bez ohledu na to, co chtěl, nesmí tu déle zůstat. Musí odejít!

Anne otevřela dveře ložnice a našla schody. Sídlo bylo tak velké, že ji z hledání cesty ven rozbolela hlava.

Když sešla dolů, nestarala se o to, aby získala zpět svou kabelku. Snažila se utéct s telefonem v ruce.

Byla však zastavena dřív, než dosáhla velké kovové brány. Málem narazila do bodyguarda a musela couvnout.

Anne se snažila nepropadnout panice a řekla: „Nechte mě odejít.“

„To je rozkaz pana Marwooda,“ řekl bodyguard chladně jako stroj.

„Kde... je?“

„Nevím.“

Anne věděla, že není cesty ven. Co jiného mohla dělat?

Vrátila se do pokoje a zavolala Sarah: „Teto, neříkala jsi, že Anthony z Lutonu dávno odjel? Proč se tu objevil?“

Nikdy by se do Lutonu nevrátila, kdyby věděla, že je tady!

„Vždyť odjel! Neslyšela jsem o něm spoustu let. Rozhodně bychom věděli, kdyby byl v Lutonu, a řekla bych ti to!“

Anne své tetě věřila, tak proč se Anthony na večírku ukázal? Z laskavosti?

V žádném případě.

Sarah jí řekla, že Anthony zpřetrhal vazby s Ronem a zbytkem rodiny Marwoodových už dávno. Byli úplně bez kontaktu. Tak proč...

Anne si pohladila čelo, hlava ji bolela.

Anthony nepřišel na večírek slavit, ale aby ji chytil do pasti.

Bylo však příliš pozdě na to, aby si to uvědomila...

„Anne, co se děje? Co se stalo? Zkoušela jsem ti volat, ale měla jsi vypnutý telefon.“

„Jsem... v pořádku. Potkala jsem staré přátele a šli jsme pít do baru. Měla jsem toho moc...“ Anne zalhala, protože nechtěla dělat tetě starosti. Koneckonců, Anthony šel teď jen po ní.