„Vím, že jsi pořád v Lutonu. Tvůj pas je u mě.“

Anne byla zaskočená a zeptala se: „Můj pas je u tebe?“

„Jo, nemohla jsem se ti dovolat, tak jsem jela do tvého hotelu. Jak jsi mohla nechat pas v tom levném hotelu? Není to bezpečné. Odhlásila jsem tě. Přijeď bydlet ke mně.“

Anne se nemohla vrátit do hotelu, ani kdyby chtěla. Nemohla se dostat z Anthonyho područí.

„Teto, já ještě nepřijedu. Zůstanu pár dní u kamarádky. Přijedu si pro pas před odjezdem,“ odpověděla Anne.

„Nebyla jsi tu tolik let. Kdo je ta kamarádka?“ zeptala se Sarah.

„Někdo ze střední...“ snažila se Anne znít přesvědčivě.

„Vím, že s Anthonym nevycházíš dobře. Ale už je to mnoho let a nemáš s ním nic společného. Neber to tak vážně.“

Anne cítila ironii. Nemají spolu nic společného? Tak proč tu byla...

„Přijeď ke mně. Je to už tolik let. Musím ti toho tolik říct,“ řekla Sarah.

„Přijedu... později.“ Anne zavěsila a opřela se o rám postele.

Jak by se mohla dostat pryč bez Anthonyho svolení?

Jasně věděla, že Anthony ji nebude šetřit.

Pro něj byla její teta někým, kdo zničil vztah jeho rodičů, a ona do toho byla vtažena...

V poledne byla Anne pozvána na oběd do jídelny.

Když uviděla stůl plný jídel, její tvář zbledla, protože to byly samé pokrmy z mořských plodů.

Byly drahé, ale smrtící.

Anniny oči padly na mísu se zeleninou. Nabrala si jídlo, a než ho vložila do úst, do nosu jí udeřila intenzivní vůně mořských plodů. Byla tak vyděšená, že upustila lžíci.

Vstala a se zrychleným dechem se zeptala služebné: „Z čeho je tohle... připravené?“

„Z vývaru z mořských plodů,“ řekla služebná popravdě.

Anne chtěla odejít, ale nohy se jí nemohly pohnout.

Když tohle jídlo nesní, co bude s tím dalším? Ledaže by vydržela tři dny bez jídla? Jak by mohla utéct bez energie?

„Chce, abych jedla jen chleba? Fajn.“

Anne si znovu sedla. Snědla chléb a nic jiného.

Služebná oněměle zírala, jak Anne tupě jí chléb.

Anne přežívala jen o chlebu po celé tři dny, které v tomto sídle strávila. V uplynulých třech dnech nebylo po Anthonym ani stopy. Bylo to, jako by ji tu nechal vyhasnout.

Byla jako pták uvězněný v kleci, úzkostná z nejistoty.

Když toho dne jedla chléb, už to nemohla vydržet. Šla do obývací haly a vyslýchala Haydena: „Kde je Anthony? Chci ho vidět. Kdy mě proboha pustí?“

„Omlouvám se, o programu pana Marwooda nic nevíme,“ řekl Hayden.

„Jak dlouho mě tu hodlá držet zamčenou?“ zeptala se Anne.

„To nevíme,“ odpověděl Hayden.

„Vy...“ Anne mu nechtěla dělat práci těžší, než byla. Věděla, že je to Anthonyho nápad.

Bylo kolem deváté večer a Anne nemohla usnout. Schoulila se v rohu balkonu a stýskalo se jí po dětech.

Tohle byla nejdelší doba, co od nich byla pryč. Budou ji postrádat? Budou v noci plakat...

Zatímco jí tekly slzy, uslyšela zespodu zvuk motorů. Žaludek se jí sevřel a spěchala dolů.

Když byla venku, uviděla pomalu zastavující auto. Nebyl to však ten černý Rolls-Royce. Byl to Mercedes.

Z auta nevystoupil Anthony; místo něj to byl byznysmen v brýlích a obleku. Profesionálně kráčel k Anne.

V ruce držel tašku. Nikdo nevěděl, co je uvnitř.

„Anne Valloisová?“ Oliver na ni pohlédl.

„Vy jste...“

„Dovolte mi, abych se představil. Jsem hlavní sekretář pana Marwooda, Oliver Clayton.“

„Požádal vás, abyste mě pustil?“ zeptala se Anne rychle.

„Teď vás vezu na setkání s panem Marwoodem.“ Oliver jí podal tašku a vysvětlil: „Zde je oblečení připravené pro vás.“

Když Anne slyšela jeho profesionální tón, podívala se na tašku a cítila se neklidně. „Kam... jedeme?“

Anne byla v baru oblečená v těsných černých šatech, které odhalovaly její jemná a zářící ramena spolu s krásně tvarovanými klíčními kostmi.

Její postava byla svůdná, s krásnýma, světlýma a dlouhýma nohama. Vyzařovala jedinečnou auru a po vstupu si okamžitě získala pozornost mnoha mužů.

Oliver vedl Anne směrem k soukromému pokoji v zadní části, aniž by se ohlédl.

Dveře pokoje se otevřely a světla uvnitř byla jasnější než venku. Anne si však připadala, jako by vstupovala do neznámého světa temnoty.

Byl tam alkohol, muži osahávající ženy a ženy lepící se na muže. V této zkažené scéně nebylo po Anthonym ani stopy.

Lidé, kteří tam dováděli, si Anne všimli. Muži neskrývali svůj obdiv k té hezké dámě, i když už měli ženy v náručí.

„Je to nová modelka? Není špatná,“ komentoval jeden z mužů, známý jako pan Pat.

Anne nesnášela ten pocit, když si ji prohlíželi jako věc. Zeptala se Olivera: „On tu není?“

„Počkejte tady.“ S těmi slovy Oliver odešel.

Anne tam stála a vůbec nezapadala do okolí.

Proč to Oliver nevysvětlil, když ji špatně pochopili?

Proč ji tu nechal samotnou čekat na Anthonyho?

Brzy to měla zjistit...

Pan Pat se sklenicí vína v ruce se k ní neohrabaně vypotácel. „Sedni si ke mně, ano? Budu na tebe něžný.“

Anne se nepatrně zamračila a cítila znechucení.

„Proč ty?“ Jiný muž přistoupil a řekl: „A co tohle? Zaplatím tisíc babek!“

„Zaplatím dva tisíce. To je pravděpodobně nad její vyvolávací cenu!“ řekl pan Pat velkoryse.

„Všichni se pletete. Já tady nepracuji,“ řekla Anne s mírně bledou tváří.

„Nepracuješ? Přestaň hrát divadlo. Je to pro tebe málo peněz?“ vysmíval se pan Pat: „Co si o sobě myslíš? Zajímalo by mě, jestli jsi vůbec přijatelná, až si svlékneš šaty!“

„Proč si je... nesvlékneš hned?“ řekl ten muž vedle chlípně.

Pan Pat popadl Anne za zápěstí. „Takhle můžu nejdřív zkontrolovat kvalitu.“

Anne řekla s odporem: „Pusťte mě... Pusťte mě!“

Vynaložila všechnu sílu, aby od sebe tu ruku odstrčila. Její tělo zavrávoralo dozadu, jak tlačila příliš silně...

„Au!“

Anne si myslela, že upadne, když zády narazila do tvrdého těla.

Chraplavý a chladný mužský hlas jí zašeptal do ucha: „Takže jsi nespokojená s mým uspořádáním?“

Anne cítila, jak jí brní pokožka hlavy; byl to Anthony...

„Je čas, abys začala pracovat po několika dnech jedení chleba!“