„Takhle se v budoucnu neztratíš.“ Anthony se naklonil blíže ke sklu. Jeho oči byly zlověstné jako oči démona.

„Ne... ne... nemůžu umřít...“ Anne bezvládně klesla na podlahu. Horko ji nutilo opírat se o skleněné dveře, jako by se snažila chytit čerstvý vzduch zvenčí. „Pusť mě... nemůžu umřít... snažila jsem se ti zmizet z očí. Proč jsi mě přivedl zpátky...“

Její slova neměla žádný účinek. Vzhlédla a uviděla Anthonyho temné, démonické oči, které na ni shlížely, jako by ji chtěly zabít!

Anne se v bolestech chytila za hrudník a plakala. „Ne... slibuju, že už nikdy neuteču. Nebudu utíkat. Pusť mě ven... nechci umřít, už se nepokusím utéct...“

S těmi slovy se zhroutila na podlahu kvůli nedostatku vzduchu.

Vidění se jí rozmazávalo, ale vysoká černá postava za skleněnými dveřmi byla stále jasná jako den, jako démon vrytý do jejího slábnoucího vědomí.

Když černý stín pohltil celé její zorné pole, omdlela se slzami, které se jí stále kutálely z koutků očí.

Ne strachy, ale protože se jí stýskalo po dětech...

Kdyby zemřela, co by se s nimi stalo? Byly tak malé...

Anne se probrala z propasti temnoty. S hrůzou v očích se posadila na posteli. Hlasitě oddechovala a na čele měla pot.

Je mrtvá?

Když uviděla ten známý pokoj, zůstala ohromená. Po pár vteřinách si uvědomila, že je to pokoj, ve kterém bydlela.

Jinými slovy, nebyla mrtvá?

Anthony ji pustil ze sauny?!

Anne sklopila zrak na své ruce a pak si sáhla na tvář. To nestačilo. Rychle vstala z postele a běžela k zrcadlu v koupelně.

Když v zrcadle uviděla své naprosto zdravé já, s úlevou si vydechla.

I když nezemřela, ten zážitek blízké smrti ji stále drtil.

Anthony byl příliš krutý!

Anne riskovala život a snědla mořské plody, protože si byla jistá, že ji Anthony nechce zabít.

Alespoň ne tak brzy.

Když dravec chytil svou kořist, buď se jí zakousl do krku, nebo si s ní hrál, dokud neztratil zájem.

Anthony byl ten druhý případ.

Nicméně, když ji zavřel do sauny, aby ji spálil, opravdu si myslela, že ji chce Anthony mrtvou.

Jediný důvod, proč ji pustil, byl ten, že slíbila, že už nikdy neuteče.

Jak děsivé...

S určitou myšlenkou běžela Anne zpátky do pokoje hledat svůj pas a občanský průkaz, jen aby zjistila, že tam nejsou.

Zpanikařila a vyhrkly jí slzy. Cítila se bezmocná.

Věděla, že je má Anthony a že jí je nevrátí.

Jak by se bez nich mohla vrátit ke svým dětem?

Když řekla, že neodejde, bylo to jen proto, aby ho zastavila...

Její jediná naděje se propadla do pekel a Anne propadla zoufalství.

Myslela si, že dnes už bude doma se svými dětmi, že bude objímat jejich měkká tělíčka vonící po miminkách, že uslyší jejich dětské hlásky...

Anne si lehla zpátky do postele a oči se jí zalily slzami.

V tu chvíli jí děti chyběly.

Čekala, až se setmí, než jim zavolá přes videohovor.

Nemohla ještě odejít. Nancy musí být z péče o tři děti sama dost unavená.

Anne zůstala vzhůru do dvou do rána. Tam, kde byly děti, bylo kolem desáté dopoledne.

Vstala z postele a zamkla dveře zevnitř. Pak šla do koupelny a zavřela dveře.

Poté, co se ujistila, že je to bezpečné, vytáhla ze spodního prádla telefon. Zapnula ho a zavolala Nancy. Hovor byl rychle přijat.

Na obrazovce se objevila Nancyina ustaraná tvář. „Anne...“

„Mami!“

„Mami!“

„Mami!“

Než Anne stačila promluvit, děti se praly o to, aby s ní mohly mluvit. Na obrazovce se objevily tři malé hlavičky, které na ni zíraly velkýma a krásnýma očima.

Když uviděla jejich něžné tvářičky, Anně se zalily oči slzami. Potlačila bolest a odpověděla: „Máma je tady. Poslouchali jste Nancy?“

„Ano!“

„Ano!“

„Ano!“

„To je moc dobře...“ Anne se na děti toužebně dívala a její třesoucí se ruce mohly jen hladit obrazovku telefonu, aby vynahradily její nepřítomnost.

„Mami, kdy se vrátíš?“ zeptala se holčička žalostně a s uplakanýma očima.

„Máma říkala, že se brzy vrátí!“ řekl netrpělivě syn se silným hlasem a temperamentem. Přemáhal pláč.

„Deset dní!“ řekl smutně druhý syn. Vypadal osaměle a měl slzy v očích.

Annu to bolelo.

Sklopila hlavu, aby ovládla své pocity.

O pár vteřin později vzhlédla a nuceně se usmála. „Máma tady musí něco vyřešit. Jakmile to vyřeším, vrátím se domů, ano?“

„Jak dlouho to potrvá?“ zeptal se Charlie, jeden ze synů.

Ani Anne nevěděla, jak dlouho. Nemohla to však dětem říct. „Asi ne dlouho. Ale slibuju vám všem. Budu vám volat přes video, dokud budu pryč, ano?“

„Mami...“ Chloe tiše vzlykala.

„Buď hodná, neplakej. Zkusím se vrátit dřív, ano?“ řekla Anne, jako by jí někdo bodal do srdce.

„Ach...“ Chloe bezmocně souhlasila a žalostně popotáhla.

„Každý den!“ řekl Charlie.

Anne nevěděla, jestli jim bude moct volat každý den. Místo toho řekla: „Pokusím se...“

„Stýská se mi po mámě...“ řekl smutně Chris a jeho oči pohasly.

„Mámě se po vás taky stýská. Moc mi chybíte...“ Anne při řeči zadržovala slzy.

Jak si přála vlézt do telefonu a obejmout své děti, aby je utěšila. Bolest z odloučení od dětí byla nesnesitelná.

Ačkoliv byly dětem teprve dva roky a nemluvily plynule, jejich myšlení přesahovalo ostatní děti jejich věku.

Dívala se na tváře těch tří dětí. Chloe byla její zmenšenou verzí, zatímco Charlie a Chris byli zmenšenými kopiemi Anthonyho.

To ji znepokojovalo ještě víc.

Nemilovala je o nic méně jen proto, že vypadaly jako Anthony. Jen se bála, že by jí je mohli vzít.

Anthony by nikdy nedovolil, aby žena, kterou tak nenávidí, měla jeho děti...

Mluvila s dětmi a sledovala je, jak obědvají.

Dvouleté děti se naučily jíst samy.

Jejich buclaté ručičky držely lžíce a krmily se. Byly tak rozkošné a okouzlující.

Hrůza, kterou prožila včera, okamžitě zmizela.

Když se s láskou dívala na děti, náhle ucítila pohyb. Leknutím sebou trhla.

Dveře do koupelny se ani nepohnuly.

A přece zpoza dveří prosakovalo něco zlověstného.

Vzduch byl s Anthonyho náhlým objevením obvykle tísnivý. V ložnici nikdo nebyl. Jeho ostré oči pohlédly na rozsvícenou koupelnu.