Pohled Arii

„Ten šek jasně něco znamená,“ trvala na svém May.

„Ale no tak. Nebudeme to řešit znova,“ povzdechla jsem si.

„Kdyby se mu nelíbila, tak proč by ti dával ten šek? Asi tě viděl brečet a nemohl to vystát. Rozhodně bys za ním měla jít znova.“

„Ani náhodou,“ okamžitě jsem to utnula. „Měla jsem jedno dokonalé, pohádkové setkání s bohatým starým mládencem. To stačí. Nehodlám se tam vracet a ponižovat se znova.“

„Ale—“

„Hej, vy dvě!“ zařval náš manažer z druhého konce uličky. „Míň kecání, víc práce!“

Obrátily jsme na sebe oči v sloup a vrátily se k inventuře.

May mi pomohla získat tuhle práci v supermarketu.

Byl součástí řetězce pod velkou korporací, takže plat a benefity nebyly špatné. May si pořád myslela, že je to pod úroveň někoho s mým titulem, ale upřímně, já byla prostě vděčná, že jsem zaměstnaná.

Jakmile jsme dokončily naši sekci, manažer odešel řvát na někoho jiného a May se přišourala zpátky ke mně.

„Jen si to představ,“ usmívala se. „Mohla bys na ten bianko šek napsat pár milionů a… BUM! Okamžitý život boháčky.“

„To neudělám.“

„Jasně že ne. Jsi moc hodná,“ zamumlala, napůl obdivně, napůl vyčítavě. „Takže? Co tam napíšeš?“

Zaváhala jsem.

Nejdřív jsem fakt zvažovala, že tam napíšu cenu toho trička. Bylo to 19,99. Protože mé důstojnosti na tom zjevně pořád záleží.

Ale buďme upřímní, Grayson mi neplatil jen za roztržené tričko, jinak by prostě podal asistentce dvacetidolarovku.

Možná… se cítil špatně, že jsem přišla i o práci.

„Napíšu tam částku, kterou jsem měla dostat jako odstupné,“ přiznala jsem nakonec.

May vykulila oči. „To je všechno?!“

„Vím, že to není moc, ale je to to, co si skutečně zasloužím. A pomůže mi to pokrýt účty na dva měsíce.“

May si povzdechla a podívala se na mě, jako bych byla ten největší idiot na světě. Ale já byla rozhodnutá.

Chtěla jsem z toho průšvihu prostě co nejrychleji odejít. Pořád jsem chtěla Jaceovi utrhnout ten jeho samolibý ksicht, ale nejlepší pomstou teď bylo přežít.

O 6 hodin později jsme konečně skončily směnu, vyčerpané a rozbolavělé.

Všichni ostatní si mohli píchnout odchod, ale já ne. Přihlásila jsem se dobrovolně na noční směnu a závěrečné práce.

Zaměstnanci jeden po druhém zívajíce odcházeli, včetně May. Nakonec jsem v tom velkém marketu zůstala sama.

A teď to velké tajemství –

Já tu teď vlastně bydlela.

Nikdo to nevěděl, ani May.

Myslela si, že jsem si našla nový byt a odstěhovala se, ale já ji prostě nemohla dál obtěžovat. Její spolubydlící začínalo štvát, že zabírám obývák a plýtvám energiemi.

A pronájem vlastního bytu se teď zdál být úplně mimo můj rozpočet.

Takže jsem místo toho zůstávala v tomhle supermarketu.

V noci jsem obchod zavřela a brzy ráno otevřela. Těch 5 nebo 6 hodin mezi tím jsem si udělala postel z kabátu a spala na zemi u chlazené sekce.

A neptejte se mě, proč nemůžu spát v šatně pro zaměstnance. V té místnosti bylo bez klimatizace moc horko. U mrazáků byl aspoň chládek.

Dnes v noci jsem byla extra vyčerpaná. Manažer nás holky nechal tahat příliš mnoho těžkých přepravek. Usnula jsem na podlaze během vteřiny.

Připadalo mi, že spím sotva pět minut. Můj budík ještě ani nezazvonil.

A mě prudce probudil něčí křik:

„—PROBOHA! Co to sakra děláš?!“

Vystřelila jsem do sedu, ještě v polospánku.

A ztuhla jsem.

Předem mnou stála celá skupina lidí. Včetně manažera a několika chlapů v oblecích. Všichni na mě zírali s vytřeštěnýma očima.

A já byla jen v tílku a kraťasech. Polonahá.

Ó BOŽE.

Co se to sakra… To už je ráno?!

Proč jsem neslyšela budík?

Snažila jsem se přes sebe nahrabat oblečení, ruce se mi třásly.

Pohledy neustávaly. Byly čím dál vlezlejší.

„Ario Collinsová! Co to kurva děláš?!“ manažer se přihnal a zařval. „Dáváš si šlofíka polonahá v mým zkurveným krámě?! Jsi snad nějaká sexuální úchylačka?!“

Tvář mi úplně zrudla: „Ne! Já – já tu jen dočasně zůstávala—“

„Dočasně?!“ zařval a oči mu lezly z důlků. „Najal jsem zaměstnance, ne zkurvenýho squattera! Kolik vody a elektřiny jsi využila zadarmo?! Kradla jsi taky jídlo?!“

„Ne, přísahám! Všechno vypínám, když skončím, vodu nepoužívám, pokud nemusím… A za všechno, co jsem snědla, jsem zaplatila!“

Slzy mi rozmazaly vidění, jak jsem se snažila vysvětlovat, ale on neposlouchal. Jeho sliny mi dopadly na tvář, jak vrčel.

„Ze všech dní – sis musela vybrat den, kdy se tu ukáže vedení, aby sis kempovala v mém dokonalém obchodě. Ty špinavá, odporná malá—“

„Aria Collinsová?“

Mé jméno zavolal nový hlas. Vycházel od jednoho z těch mužů v obleku.

Podívala jsem se nahoru. A srdce se mi zastavilo.

Bože, toho chlapa jsem znala. Myslím, že se jmenuje Jonathan. Můj bývalý kolega z Apexu.

„Ty vole, fakt jsi to ty,“ uchechtl se překvapeně a zvedl obočí. „Skoro jsem tě nejdřív nepoznal.“

„Ty… co tady děláš?“ vykoktala jsem.

„Apex tenhle řetězec supermarketů vlastní. Dnes děláme inspekci poboček,“ řekl s úšklebkem a oči mu sjely k mým holým nohám. „Člověče! Většina lidí po vyhazovu z Apexu narazí na dno, ale ty padáš rychleji než kdokoli jiný.“

„Pracuju. Slušně se živím,“ řekla jsem roztřeseným hlasem. „Na tom není žádná hanba.“

„Vážně?“ ušklíbl se. „Zahrnuje tvoje práce povalování se polonahá na podlaze? Co je to, nějaký nový trik pro štětky?“

Kravaťáci vybuchli smíchy. Mé slzy vzteku byly na krajíčku.

„Moc se omlouvám, pane. Okamžitě ji vyhodím.“ zasténal manažer.

„Zadrž,“ protáhl Jonathan s úšklebkem. „Tuhle buchtu vyhodili z Apexu, protože zvorala sedmiciferný obchod. Možná by sis měl zkontrolovat zásoby. Mohla by krást.“

Zuřila jsem. „Víš, že to je lež! Jace si to všechno vymyslel. Nikdy jsem v práci neudělala jedinou chybu—“

„Ale prosím tě,“ skočil mi do řeči. „Všichni v branži ví, jak jsi to posrala. Jace se tak styděl, že se těm zákazníkům musel omlouvat za tebe.“

Manažer mě popadl za zápěstí. „Tak to z tohohle marketu určitě kradeš taky. A je to. Půjdeš do vězení. Až zjistím, co jsi vzala, musíš všechno zaplatit!“

Srdce mi bušilo v hrudi.

Ani vteřinu jsem nepochybovala, že manažer přijde s něčím, co jsem neukradla, stejně jako to na mě předtím hodil Jace. Pro chlapy jako oni to nebylo těžké.

Ale já nemohla jít do vězení.

Moje babička neměla nikoho, na koho by se mohla spolehnout, kromě mě. Nemůžu ji opustit.

Věděla jsem, co musím udělat.

Vlk ve mně v další vteřině vyplul na povrch. Zavrčela jsem na manažera, vytrhla ruku a utíkala.

„Zastavte ji!“ křikl někdo za mnou.

Netušila jsem, kam běžím. Prostě jsem sakra běžela. Zoufalá a vyděšená.

U dveří jsem přímo vrazila do někoho, kdo vcházel dovnitř.

„Odstupte od Alfy!“ štěkl bodyguard.

V panice jsem zavrávorala dozadu. Ale velká ruka mě chytila za zápěstí a stabilizovala mě.

„Ario?“

Vzhlédla jsem, stále se mimovolně třesouc.

Bože, je to opravdu on! Nemohla jsem uvěřit, že je tady.

Mezi Graysonovým obočím byla hluboká rýha, jak si mě prohlížel. Pak si rychle rozepnul kabát a zahalil mě do něj, zakrývajíc mé polonahé tělo.

„To je v pořádku.“ Jeho hlas byl hluboký s jasným náznakem vzteku.

Chytila jsem se jeho košile a lapala po dechu.

Ale ať jsem se snažila sebevíc, nemohla jsem se vůbec nadechnout. Po tvářích mi stékaly slzy.

„Má záchvat paniky,“ řekla nějaká žena poblíž. „Alfo, jestli dovolíte—“

Tiše jsem se modlila, aby mě nepředal. A on to neudělal.

„To je dobré, Novo. Zůstane se mnou,“ odmítl. „Ario. Dýchej.“

Za námi se ozývaly zpanikařené kroky. Jonathanův hlas zazněl ohromeně:

„Alfo Graysone! C-Co se to tady děje?!“

„Novo,“ řekl Grayson chladným, nebezpečným hlasem, „zůstaň tady. Nenech nikoho odejít.“

„Ano, Alfo.“

Nabral mě do náruče, jako bych nic nevážila, jednu ruku pod mýma nohama, druhou kolem mých zad. Instinktivně jsem mu ovinula paže kolem krku.

Pak mě pronesl užaslým davem do obchodu a našel soukromou místnost.

„Tady jsi v bezpečí,“ řekl poté, co zavřel dveře.

V tu chvíli jsem se zhroutila. Plakala jsem nahlas.

Strach, hanba, panika – všechno se to vylilo v chaotickém, bezmocném přívalu.

Svírala jsem jeho zápěstí, jako by to byla jediná věc, která mě držela pohromadě. Neodtáhl se.

Plakala jsem deset minut v kuse. Čekal, až mé vzlyky utichnou.

„D-děkuju… Už je mi líp,“ popotáhla jsem nakonec.

Palcem mi setřel slzu z tváře. Otřásla jsem se při způsobu, jakým se dotkl mé kůže.

„Vždycky jsi v zuboženém stavu, když tě najdu,“ řekl. „Proč to tak je?“

„Já nevím… Osud?“ hlesla jsem.

Vydal ze sebe temné uchechtnutí. „Tohle není dobré.“

„P-Proč?“ Nechtěla jsem být pořád jenom ubohá.

Jeho hlas byl hluboký, hrubý a napjatý.

„Protože je pro mě čím dál těžší tě takhle opustit,“ řekl.