Pohled Arii

Velká ruka mě chytila za paži a odtrhla mě ze sevření personalistky.

Vzhlédla jsem a srdce se mi málem zastavilo.

Ani já jsem nemohla uvěřit, že se tu prostě objevil. Připadalo mi to jako sen.

„A-Alfo Graysone,“ vykoktala personalistka, tvář zamrzlou šokem a strachem.

„Nepotřebuji zaměstnance, kteří si myslí, že mohou rozhodovat za svého šéfa,“ řekl mrazivě, zatímco mě objal paží kolem pasu. „Jestli ještě někdy uvidím něco takového, máte padáka.“

„A-ano, Alfo. Hrozně mě to mrzí…“

Výraz personalistky byl k nezaplacení, ale neměla jsem náladu si to užívat. Jeho ledová vůně borovice mě znovu pohltila, mé tělo zesláblo a polilo mě horko. Má vlčice tiše zavrněla a nutila mě se k němu přitisknout. Ale než jsem se stihla pohnout, pustil mě.

V hrudi mě píchlo zklamání.

„Pojďte,“ řekl stroze a vykročil k soukromému výtahu.

Vrhla jsem na personalistku a ohromené strážce samolibý pohled a spěchala za ním.

Projel kartou a dveře výtahu se zavřely. Začali jsme stoupat do 58. patra.

Bylo hrobové ticho. Srdce mi bušilo tak divoce, že jsem se bála, aby to neslyšel. Kradmo jsem na něj pohlédla – díval se jen přímo před sebe, bez emocí, udržoval si odstup, jako by chtěl být kdekoli jinde než tady.

Žaludek se mi sevřel neklidem.

„Takže, ehm… co vás sem dnes přivádí?“ prolomila jsem ticho.

Tichounce si povzdechl. „Vlastním tuhle společnost.“

„Aha, aha… Správně.“

Chtěla jsem si dát pěstí do obličeje.

Trapné ticho trvalo, dokud výtah s cinknutím neotevřel dveře. Osmapadesáté patro byl široký otevřený prostor bez kójí nebo dělících stěn – jen masivní okna od podlahy ke stropu a široký výhled na celé město.

„Páni,“ zašeptala jsem si pro sebe. Grayson už kráčel napřed.

Rozběhla jsem se, abych ho dohonila, když mě vedl do kanceláře na vzdáleném konci patra. Ohromující asistentka za námi zavřela dveře a znovu jsme byli jen my dva. Srdce mi vylétlo zpátky do krku.

Ležérně si rozepnul sako. Bylo úžasné, jak i díky tomu vypadal sexy.

„Takže jste trvala na tom, že mě chcete vidět?“ zeptal se.

Nepobídl mě, abych si sedla. Ani se nepřiblížil. Ten odstup trochu zabolel.

„Pracovala jsem tu do minulého týdne, kdy jsem zjistila, že jsem byla bezdůvodně propuštěna…“ Rychle jsem mu pověděla příběh o tom, jak mě vyhodili. „Tohle je evidentně v mnoha ohledech nezákonné… můžete mi pomoci získat mou práci zpět?“

„Bohužel ne,“ odpověděl téměř bez zaváhání.

Srdce mi spadlo do kalhot. „Proč ne?“

„Nechám náborové oddělení prověřit, zda vaše výpověď proběhla podle správného protokolu. Ale tohle není něco, co řeší přímo generální ředitel. Ještě něco?“

Náborové oddělení?

To může trvat týdny – a já týdny neměla.

„Ne… vy to nechápete,“ postoupila jsem vpřed, hlas se mi třásl. „Moje babička je v nemocnici. Její účty jsou každý měsíc šílenější. A já už jsem hluboko v dluzích… Jestli nebudu vydělávat, tak ani nevím – já tu práci opravdu, OPRAVDU potřebuju.“

Věděla jsem, že pocházíme ze dvou různých světů, ale vyložit před ním ty nejzoufalostnější části mého života ve mně stále vyvolávalo pocit strašného odhalení. Jen jsem doufala – prosila –, že to pochopí.

Ale nepochopil.

Jeho šedé oči zůstaly bez emocí.

„Je mi líto, slečno Collinsová,“ řekl tiše.

Do očí se mi nahrnuly slzy. Nemohla jsem ani dýchat.

Dokázala jsem myslet jen na účty, na dluhy, na tu horu sraček, která na mě čeká ve vteřině, kdy opustím tuhle budovu.

„Pokud je to všechno, moje asistentka vás vyprovodí,“ řekl a natahoval se k interkomu.

Vrhla jsem se vpřed a přitiskla svou ruku na jeho, dřív než stihl kohokoli zavolat.

Celé jeho tělo ztuhlo – ale neucukl. Jen na mě zíral dolů. Přistoupila jsem blíž a zaklonila hlavu. Jeho šedé oči ztmavly jako bouře blížící se v dálce.

Jeho borovicová vůně mě znovu ovinula, hustá a omamná. Nám vlkodlakům vůně zesílí jen při boji nebo sexuálním vzrušení. Bylo zatraceně jasné, o jaký případ se jedná.

„Jasně ke mně něco cítíte,“ zašeptala jsem.

Nic neříkal. Položila jsem mu ruku na hruď a cítila jeho tlukot srdce. Také závodilo. I jeho dech se zrychlil a byl mělký.

„Co to děláte, slečno Collinsová?“ zeptal se upjatě. „Snažíte se prosvádět si cestu k práci? Sem?“

„Můžete si dělat, co chcete,“ setkala jsem se s ním pohledem. „Nebudu vás zastavovat.“

Ohryzek se mu pohnul. Bože, chtěla jsem ho olíznout.

A… no, udělala jsem to.

Naklonila jsem se a přitiskla na něj rty. Ze hrdla mu vyšlo zavrčení.

V další vteřině jsem byla přišpendlená na jeho stole. Stál mezi mými roztaženými nohami, jednu ruku u mé hlavy. Zakňučela jsem a tiskla stehna k sobě – horko mezi nimi bylo téměř nesnesitelné. Přesně jako na zadním sedadle jeho auta.

Jeho ruka sjela ze stolu na mé hrdlo. Byla tak velká, že by mi pravděpodobně mohl zlomit vaz, kdyby chtěl.

„Neměla byste mě dál pokoušet, slečno Collinsová.“

Jeho tělo bylo přitisknuté na má stehna – rozhodně jsem cítila, jaký vliv na něj mám.

„Proč?“ zašeptala jsem a olízla si rty. „Protože vaše sebekontrola není tak silná, jak jste si myslel?“

„Protože nepíchám panny.“

Co to sakra???

V další vteřině se odtáhl. Vyškrábala jsem se ze stolu, tvář rudou, oči vytřeštěné.

„Cos to právě řekl?!“ vyštěkla jsem. „Proč – Jak to sakra vůbec víš–?“

„Vím, kdo jste. A vím o vašem vztahu s manželem mé sestry.“

A přesně takhle do sebe všechno zapadlo.

Byl to Jace.

Ten parchant mě nejen odkopnul – on si o mém panenství pouštěl pusu na špacír před každým, včetně Graysona.

Zavalila mě vlna ponížení.

„Jace je zkurvenej kretén,“ vyštěkla jsem roztřeseně.

Grayson pokrčil rameny. „Zjevně. Ale Brielle ho má ráda. A je teď rodina. Omlouvám se, ale do tohohle se prostě nemůžu zaplést.“

Slezla jsem z jeho stolu, celá rudá a roztřesená.

Nechtěl mě. A stál na straně své sestry a Jace.

Byla jsem tak zatraceně hloupá, když jsem si myslela, že ten jeden polibek v autě vlastně něco znamenal. Ale tohle byl pro krista pána Grayson Hart. Mohl mít kohokoli, koho si zamanul.

„Jsem si jistý, že jste velmi schopná zaměstnankyně, slečno Collinsová. Ale svádění mě vaší kariéře nepomůže. Přeji vám vše nejlepší.“

Konečně stiskl tlačítko interkomu. Ve dveřích se objevila jeho asistentka a čekala, až odejdu.

„Sbohem,“ zašeptala jsem, aniž bych se ohlédla. Nechtěla jsem, aby si všiml mých padajících slz.

Vyšla jsem z té kanceláře otupělá a sjela výtahem dolů jako duch. V hlavě mi vířila bouře účtů, dluhů a Graysonova ledového pohledu. Teď jsem zoufale potřebovala novou práci.

„Slečno Collinsová!“

Otočila jsem se a uviděla jeho asistentku, jak znovu vybíhá ven a drží obálku.

„Alfa Grayson mě požádal, abych vám dala tohle,“ řekla a podávala mi ji.

„Co to je?“ Proč mi to nedal dřív?

„Neřekl. Možná to poznáte, až to otevřete.“

Věnovala mi tajemný úsměv a odešla.

Otevřela jsem obálku. Nejdřív vypadl čistý šek – šokem jsem zadržela dech.

Pak jsem našla zmačkaný lístek. Jeho rukopis, uspěchaný a neúhledný.

Nezaplatil jsem ti za to tričko. Doufám, že se ti všechno vydaří, Ario. Buď silná. — Grayson