Ve vile Jacksonových dorazila Janet domů a uviděla Megan. Poté, co ji pozdravila, se zamkla ve svém pokoji.

Meganin výraz byl ponurý, když přerušovaně pokukovala po pokoji v druhém patře.

Vila byla tichá; bylo slyšet jen její vzdychání.

Teprve když se objevila další dívka, na její tváři se konečně objevil úsměv.

„Mami, jsem zpátky.“

Když Megan uviděla, že se Emily vrátila, nasadila laskavý a starostlivý úsměv.

„Emily, jsi zpátky. Máš hlad? Požádám hospodyni, aby ti připravila něco k jídlu.“

Emily zavrtěla hlavou. „Nemám hlad. Mami, jsi unavená? Dovol mi, abych ti namasírovala záda.“

Megan přikývla s širokým úsměvem na tváři.

Jediný člověk, na kterého se mohla spolehnout, byla tato její dcera, která ani nebyla její biologickou dcerou – její biologická dcera se k ní chovala jako k nepříteli.

Dělala jí potíže už po pouhých pár dnech ve škole. Dnes jim speciálně volala učitelka ze Střední školy Star, aby jí řekla, že Janet nedávala pozor v hodině a flirtovala s chlapci.

Ach, bylo to opravdu trapné. Brianova a moje pověst, kterou jsme si udržovali celý život, byla zničena Janetinýma rukama.

„Mami, je Janet doma?“

Megan našpulila rty a koutkem oka vrhla pohled do druhého patra. „Je nahoře. Emily, pomoz mi jí domluvit.“

Emily poplácala Megan po zádech a utěšovala ji: „Mami, nedělej si starosti. I když školu nebere vážně, pomůžu na ni dohlédnout.“

Megan přikývla, protože nevěděla, co jiného by mohla dělat.

Jen na tuhle dceru je spolehnutí.

Když šla Emily nahoru a zaklepala na dveře, záměrně otevřela okno, aby nahlédla dovnitř.

Uviděla Janet, jak drží v ruce nejnovější aukční časopis a přerušovaně zapíná telefon, aby odeslala nějaké textové zprávy.

Emily to připadalo směšné. Ona čte aukční časopis? Taková vytahovačka!

Janet však Emilyino záludné chování už dávno odhalila, ale neprozradila ji; místo toho pokračovala v chatování na telefonu.

Desire: ‚Janet, ta bronzová býčí hlava, kterou jsme získali z aukce OSN, byla vrácena vládě.‘

Janet: ‚Dobře. Nevadí mi nechat tu záležitost na tobě.‘

Desire: ‚Janet, reportér z města Sandfort s tebou chce udělat rozhovor o tvých myšlenkách na navrácení kulturních památek a starosta tě chce také vidět.‘

Janet: ‚Jsem zaneprázdněná. Odmítni je.‘

Desire: ‚Odmítáš se s nimi setkat při tak důležitých příležitostech? Janet, co poslední dobou děláš?‘

Janet odpověděla: ‚Mám plné ruce práce s přípravou na zkoušku.‘ Pak se odhlásila.

Desire, která byla uprostřed úkolu a konečně se jí podařilo vyšetřit trochu volného času, zůstala jako opařená.

Šéfka musí skládat zkoušky? Jakou zkoušku? Řidičák? Potápěčský průkaz… Co ještě nemá?

Hned poté, co Janet odložila telefon, zaklepala Emily na její dveře. „Janet, můžu dál?“

Když Janet slyšela její žalostný tón, nedokázala ji nechat venku.

„Co se děje?“

„Maminka se o tebe bojí, tak mě poprosila, abych se šla podívat, jak na tom jsi.“

„Jsem v pohodě. Ještě něco?“ zeptala se lhostejně a na konci zvedla hlas.

Emily se kousla do rtu, jako by měla v příští vteřině propuknout v pláč. „Janet, je pravda, že mě nenávidíš? Nenávidíš mě za to, že jsem ti ukradla matčinu lásku? Nebo možná proto, že mě nenávidíš za to, že odmítám odejít?“ Jak mluvila, do očí se jí draly slzy. „Ale já jsem taky nevinná! Janet, nemůžeš se ke mně chovat tak chladně?“ Se slzami stékajícími po tvářích se na Janet dívala lítostivě.

Janet naopak měla na tváři úsměv, zatímco ji chladně sledovala, jak hraje divadlo.

„Přestaň brečet!“ Vstala. Ignorujíc Emily se otočila, aby odešla z pokoje, ale pak se k Emily otočila zpět a pronesla: „Nestojí mi za to tě nenávidět.“

Když to Emily uslyšela, pevně zaťala pěsti. Dívala se na Janetina záda, než si silou otřela slzy.

V tu chvíli služebná zrovna dopřipravila jídlo, a tak zavolala: „Slečno Janet, slečno Emily, pojďte dolů jíst.“

U jídelního stolu se Brian a Megan původně plánovali vyhnout tématu školy, ale Emily ho nečekaně nadnesla.

„Když už o tom mluvíme, tati, mami, tento pátek máme zkušební zkoušku.“

Megan se usmála a přikývla. „Emily, snaž se! Jsem si jistá, že to zvládneš.“

Tato dcera jí nikdy nepřidělávala starosti – byla extrémně sebedisciplinovaná jak ve studiu, tak v životě!

Janet, která jedla se skloněnou hlavou, se na okamžik odmlčela, než rezignovaně pokračovala v jídle.

Takový vztah se svou rodinou nebudu mít po celý svůj život.

Brian vrhl na Janet záhadný pohled. Pak si odkašlal a pronesl: „Emily, musíš sestře více pomáhat s učením!“

Emily dojedla a elegantně si otřela ústa, než se mimochodem zmínila: „Tati, chápu. Dnes jsem jí pomohla odpovědět na nějaké otázky, na které nedokázala odpovědět.“

Její slova způsobila, že se Brian znovu cítil trapně, takže mohl jen mlčky přikývnout. „Dobře.“

Následujícího dne hrála Janet celé dopoledne hry. Sezení vzadu mělo svou výhodu – učitelka nemohla jasně vidět, co dělá. Třídní učitel přikývl, cítil se potěšeně a spokojeně. Od studentů z vesnice se očekává, že budou pracovití.

Když byla polední pauza, Gordon jí poslušně chtěl pomoci koupit oběd.

Poté, co odešel, k Janet náhle přistoupila Abby. „Janet, někdo tě hledá.“

Janet pohlédla ke dveřím. V očích se jí objevil náznak chladu a její rudé rty se mírně zkroutily nahoru.

Ts, jsem tady teprve dva dny a už někdo klepe na dveře.

Abby se nemohla ovládnout a zašeptala: „B-Bude lepší, když nepůjdeš.“

Janet po ní střelila pohledem a poplácala ji po rameni. „Neboj se.“ Poté, co to řekla, vyšla ze třídy.

Když se Emily dívala na Janetina záda, cítila se potěšeně. Tenhle balík konečně dostane za vyučenou.

Měla v úmyslu počkat ve třídě a sledovat, jak se vrátí poté, co bude ponížena.

...

V okamžiku, kdy Janet vyšla ze třídy, obklopila ji skupina lidí.

Jednou z osob, které ji obklopovaly, byla nejkrásnější studentka jejich školy – Jennifer Lewisová. Měla silný make-up, nápadné náušnice a prsteny; její vzhled naznačoval, že je to osoba, se kterou si není radno zahrávat.

„Hej! Tady jsi.“

Janetin tón byl chladný. „Kdo jsi?“

Jennifer přimhouřila oči; pohled, který vrhla na Janet, byl plný odporu. Zlomyslně pronesla: „Jsem Jennifer Lewisová z třídy B. Mám s tebou nějakou záležitost. Pojď se mnou.“

Studenti ve třídě si mezi sebou šuškali.

„Tahle nováčka dostane nakládačku. Je mi jí líto.“

„Včera se pořád bavila s mladým pánem Yalemanem. Není divu, že dostane výprask.“

„Je to její vlastní chyba, protože pořád mluvila s mladým pánem Yalemanem. Dobře jí tak!“

„Přestaňte mluvit. Pojďme se na to podívat!“

Jennifer odvedla Janet do rohu na chodbě.

Při pohledu na tenhle venkovský balík se jí v očích mihl záblesk pohrdání. Ačkoli měla světlou pleť a její obličej byl malý a jemný, to vše bylo zastíněno aurou chudoby, která z ní vyzařovala, což v lidech vyvolávalo znechucení.

Odpor v jejích očích byl stále zřetelnější. Ukázala na Janetin nos a varovala: „Barbarko, pamatuj si tohle – opovaž se po tomhle znovu promluvit s mladým pánem Yalemanem. Jinak–“

„Pch!“ Když to Janet uslyšela, uchechtla se. Její fénixí oči líně pohlédly na tu delikventní puberťačku před ní, než se její rudé rty pootevřely. „Jinak?“

Jennifer se ušklíbla: „Jinak… ti dám ochutnat svou pěst.“