Po dlouhé jízdě taxíkem Madelyn konečně dorazila před vchod rezidence Jentových.

Když vstoupila do domu, přivítala ji Rosario Watsonová, služebná. „Madelyn, proč jsi sama? Pan Jardin se s tebou nevrátil?“

Madelyn Rosario objala a vzpomněla si, jak k ní byla v minulosti laskavá po smrti jejího otce. V jejím předchozím životě byla Rosario jediná, kdo se k ní choval jako k rodině a projevoval jí péči a soucit. Určité okolnosti však vedly k tomu, že Rosario začala pracovat pro rodinu Jardinových a starala se o Zacha a Cecilii.

„Rosario, tolik se mi po tobě stýskalo,“ řekla Madelyn.

„Ach... ehm, Madelyn, co se děje? Stále ti není dobře?“ Rosario jemně Madelyn odstrčila a položila jí ruku na čelo.

Rosario u Madelyn nenašla žádné známky horečky. Měla dnes z Madelyn zvláštní pocit, ale nedokázala ho přesně pojmenovat.

„To nic, jen jsem tě chtěla obejmout,“ uklidnila ji Madelyn.

„Máš hlad? Zrovna jsem dovařila kaši. Dám ti ji.“

„Ne, nemám moc hlad. Jen si chci po té dlouhé cestě trochu odpočinout,“ odpověděla Madelyn, které se trochu točila hlava z celonočního bdění a jízdy autem.

„Jo, málem bych zapomněla, volal tvůj táta. Chce, abys mu zavolala, až budeš doma. Říkal, že je to něco důležitého. Taky ti tu nechal tohle, než odjel na služební cestu,“ řekla Rosario a podala Madelyn platinovou nákupní kartu.

Madelyn si kartu vzala a přikývla. „Dobře.“ Věděla, že je to pravděpodobně Haysonův způsob, jak jí vynahradit Zachovo chování. S tou myšlenkou vytočila otcovo číslo a zavolala mu.

Mluvit s Haysonem bylo pro Madelyn vždy těžké. Choval se starostlivě, ale ona věděla, že je to všechno jen divadlo...

Hayson Jent měl k dobrému otci daleko.

Madelyn věděla, že Hayson vždy chtěl syna, který by pokračoval v rodinném podniku, což ho vedlo k četným aférám s jinými ženami, ale z žádné nevzešlo dítě. Nakonec adoptoval Zacha jako svého kmotřence.

Hayson viděl Madelyn jako pěšáka pro výhodné sňatky, ochotný ji obětovat pro své zájmy.

Od dětství byla Rosario jediná, kdo stál po jejím boku.

Kdyby měla prostředky na to, aby z této rodiny utekla hned teď, udělala by to bez váhání.

Když Hayson hovor přijal, Madelyn řekla: „Ahoj, otče.“

„Už je ti líp? Co říkal doktor?“ Jeho hlas zněl odtažitě.

„Už jsem v pořádku, je mi mnohem lépe.“

„Madelyn, jsi moje dcera a Zach je můj kmotřenec. V tomto životě můžeš být jen jeho sestra, rozumíš?“

Madelyn se v duchu uchechtla; věděla, že je to Haysonovo varování. I když tam nebyl, dokázala si představit chlad v jeho očích. Pro něj byla její láska k Zachovi rodinnou ostudou.

Madelyn poslušně odpověděla: „Ano, rozumím! Otče, omlouvám se. Budu ho brát jako bratra.“

„Dostala jsi tu kartu? Kdykoli budeš mít čas, jdi nakupovat. Když najdeš něco, co se ti líbí, prostě to kup. Neseď celý den doma u malování. Jdi ven a najdi si přátele.“

„Dobře, otče.“ Po rozhovoru s Haysonem zamířila Madelyn rovnou do svého pokoje.

Její pokoj, zařízený v raném dospívání, byl celý v odstínech růžové. Vzduch voněl sladce jako bonbóny a prostoru vévodila velká princeznovská postel. Byl to pokoj snů každé dívky.

Právě tehdy začal Madelynin telefon zvonit. Když uviděla, že volá Zach, roztřásla se jí ruka, až jí telefon vyklouzl a spadl na podlahu. Neobtěžovala se ho zvednout, dokonce se zabývala myšlenkou, že by bylo lepší, kdyby se rozbil.

Když hovor sám skončil, Madelyn zvedla telefon a poslala mu zprávu.

[Brácho, promiň, zapomněla jsem ti dřív říct, že už jsem dorazila domů. Zrovna jsem ti chtěla napsat.]

Zpráva se ukázala jako přečtená, ale on neodpověděl. Místo toho jí zavolal.

Madelyn to zvedla s bezvýraznou tváří: „...Ahoj, brácho...“

„Madelyn, tohle je naposledy. Příště, než něco uděláš, mi zavolej!“ V jeho hlase zněl nádech hněvu, který nedával prostor pro vyjednávání.

„Dobře, rozumím,“ odpověděla Madelyn poslušně.

Jelikož byla v minulém životě osm let Zachovou ženou, Madelyn ho dobře znala. Chtěl, aby se vše dělo podle něj, a vyžadoval neochvějnou poslušnost. Postupem času si na tuto dynamiku zvykla a poslušně se řídila každým jeho slovem.