Jednoho večera vletěl otevřeným oknem dovnitř jemný vánek a probudil Madelyn. Promnula si ospalé oči a všimla si, že venku už je tma.

Poté zaslechla rychlé kroky a hlas Jadie, která na chodbě stále dokola opakovala slova omluvy. Madelyn se úplně probrala a došlo jí, že se něco stalo.

Vstala z postele, a když bosýma nohama došlápla na chladnou podlahu, zamířila ke dveřím, aby zjistila, co se děje. V šeru přimhouřila oči a s překvapením spatřila Zacha, který tam stál.

„Bratře, už jsi pro dnešek skončil s prací?“ zeptala se Madelyn.

Zach se vrátil domů hodinu předtím, než usnula, a vzal Jadie do obchodního domu. Když se však vrátil, všiml si, že v jeho pokoji něco chybí – Madelynin dárek pro něj, plyšový medvídek.

Jadie tam stála se zaslzenýma očima. „Madelyn...“

Zach se postavil před Jadie s vážným výrazem v očích, v němž se však zračil i nádech chladu. „Madelyn, omlouvám se. Omylem jsem zničil toho medvídka, kterého jsi mi dala. Jadie nevěděla, že je pro mě důležitý, a vyhodila ho.“

Rosario také vystoupila vpřed. „Je to částečně i má vina. Neřekla jsem o tom slečně Whiteové.“

Všichni čekali, že se Madelyn rozzlobí a ztropí scénu. Místo toho jen zvedla obočí a nenuceně se usmála. „Vážně? To je škoda. Ten medvídek byl z limitované edice.“

I když to nebyla Madelynina chyba, kdyby Jadie plakala a Madelyn jí neodpustila, lidé by si mohli myslet, že je Madelyn zlá. V minulém životě Madelyn nesnášela, jak si Jadie získala Zachovo srdce a kvůli všemu hned brečela. V tomto životě sice Madelyn cítila k Jadie totéž, ale už jí na tom tolik nezáleželo.

Zach na Madelyn zíral. Chystal se něco říct, když ho Madelyn přerušila.

„Když se ti tak líbil, koupím ti letos k narozeninám jiného. Aspoň si nebudu muset lámat hlavu s výběrem dárku,“ řekla.

Jadie přistoupila blíž. „Madelyn, opravdu mě to mrzí. Nechtěla jsem to udělat.“

Madelyn zamrkala a přejela pohledem po tváři Jadie. „Je to jen drobnost a stejně nebyla moje. I když se ztratil, není třeba se mi omlouvat.“ Aby odvedla řeč od medvěda, zeptala se: „Rosario, je večeře hotová? Mám docela hlad.“

„Už je hotová nějakou dobu. Právě jsem vás chtěla zavolat,“ odpověděla Rosario.

„Jen se obléknu a přijdu dolů na večeři,“ řekla Madelyn a vrátila se do svého pokoje.

Když sešla zpátky dolů, uviděla, že jejich obvyklá místa jsou prázdná.

„Rosario, kde jsou Zach a Jadie?“ zeptala se.

Rosario, která přinášela poslední misku polévky, řekla: „Pan Jardin a slečna Whiteová odešli. Říkali, že už jedli, tak se nezdrželi. Ach, a pan Jardin vám nechal nějaký dezert. Požádal mě, abych vám to připomněla. Záleží mu na vás, víte.“

Rosario se snažila Madelyn utěšit a ona to poznala. Rosario servírovala jahodový pěnový dort, který Zach koupil. Zpočátku si Madelyn myslela, že je to jen trik, aby se cítila lépe.

Když Madelyn viděla, že Zach a Jadie odešli, a dívala se na dort, cítila se zvláštně klidná. Uvědomila si, že se konečně odpoutala od své minulosti. Ochutnala pěnový dort a zjistila, že je sladký, ale ne příliš – přesně takový, jaký měla ráda ze své oblíbené cukrárny.

„Rosario, přestaň kolem mě skákat. Sedni si a najez se se mnou,“ řekla.

Rosario odmítla. „Už jsem jedla dřív a kromě toho jsem jen služebná.“

Madelyn stáhla Rosario na židli vedle sebe a nasadila žalostný výraz. „Jsme v tomhle domě jen my dvě. Prosím, večeř se mnou. Koneckonců, kromě tebe tu už nikdo nezbyl.“

„Zach a Jadie se do tohoto domu možná už nikdy nevrátí,‘ pomyslela si.

Rosario neměla na výběr a musela udělat, o co ji žádala. Bylo jí Madelyn líto, protože neměla žádné skutečné přátele a na všechno byla sama.

Přemýšlela o tom, jak dokonce i Zach, na kterého Madelyn spoléhala, jevil zájem pouze o Jadie.

Madelyn posledních pár dní odpočívala doma, aby se zotavila ze svých zranění. Zápěstí se jí po vytažení stehů dobře hojilo. Jen se musela ujistit, že zůstane v suchu.

Zach se ještě nevrátil domů a Hayson, který byl mimo město, se zdržel kvůli bouři, takže bude chvíli trvat, než se vrátí.

Když se Madelyn zamyslela nad svým životem, věděla, že musí udělat změnu. V minulém životě se soustředila jen na Zacha, což zapříčinilo, že u zkoušek dopadla špatně a šla na nepříliš dobrou univerzitu. Ale teď, v maturitním ročníku, se rozhodla soustředit na studium s cílem dostat se na dobrou univerzitu a vytvořit si lepší budoucnost.

Madelyn chodila na střední školu Ventrocloud, soukromou školu známou svými vynikajícími učiteli a vybavením. Školné bylo vysoké. Studenti tam byli buď z bohatých rodin, nebo opravdu bystří studenti, kteří získali stipendium za své studijní výsledky. Škola tyto premianty odměňovala plnými stipendii a štědrými příspěvky.

Řidič vysadil Madelyn u školní brány a připomněl jí: „Slečno Jentová, zavolejte mi prosím, až vám skončí vyučování.“

Madelyn přikývla. „Dobře.“