*"Není místa, kam bys mohla jít a kde bych si tě nenašel. Jsi moje. Navždy budeš moje a já do tebe zasadím své sémě, abys už nikdy nebyla svobodná."*

*Slova nestvůry, která je občas mužem.*

**DRAVEN**

Když jsem vystoupila z vlaku na nádraží v Port Orchard, první věc, které jsem si všimla, byla hustá mlha obklopující město. Jako chuchvalce kouře v těžké přikrývce, větvící se jako paže z jediného mraku, rozprostírala se všude. Ovíjela se kolem jehličnanů a stoupala vzhůru po úbočí hor. Usazovala se na pobřeží oceánu a v docích Port Orchard ve Washingtonu.

Obloha nade mnou se tyčila v temně šedých odstínech, přestože bylo teprve odpoledne, a vzduchem tančilo jemné mrholení. Bylo to krásné a teď to byl můj domov.

O práci v jednom z mála barů ve městě jsem se ucházela ještě v době, kdy jsem žila na Floridě. Šetřila jsem poslední tři roky a čekala na den, kdy konečně navždy zmizím z Miami. Asi před dvěma týdny jsem dostala šanci. A chňapla jsem po ní.

I když, nejsem si jistá, jestli byste tomu, co jsem dělala předtím, říkali žití. Hádám, že to bylo spíš přežívání.

A...

Utrpení.

Setřásla jsem ze sebe vzpomínky na lidi, které jsem nechala za sebou, a vykročila na mírně zaplněnou ulici. Port Orchard nepatřilo k největším městům, ale z nějakého důvodu bylo v ulicích hodně lidí. Malebné obchůdky lemovaly blok, na kterém jsem se nacházela, a za ním se do kopců šplhaly věže staromódních domků. Napravo jsem viděla trh s čerstvými rybami u doků a nalevo rušné tržiště plné okouzlujících měšťanů prodávajících své zboží.

Rozkošné.

Mapu tohohle města jsem studovala na telefonu ještě předtím, než jsem ho v Miami rozbila na padrť. S radostí jsem zjistila, že fotky tohohle místa byly docela přesné. Na internetu to vypadalo jako virtuální ráj. Pro někoho, kdo chce utéct do deště a mlhy, to vypadalo dokonale. Realita nezklamala.

Vyhoupla jsem si batoh výš na rameno a zamířila k dokům, směrem k mému novému pracovišti.

Moonlight Lounge znělo luxusně, ale věděla jsem, že nebude. Ne za ten plat, který nabízeli. Kromě toho tohle nebylo město prolezlé nóbl auty a nafoukanými zákazníky. Když jsem se v knihovně v Miami přes internet hlásila o práci, nemyslela jsem si, že ji dostanu. Byla to jen jedna zoufalá naděje v řetězci zoufalých nadějí, o kterých jsem snila.

Ironií osudu k téhle pozici patřil i byt, který se nacházel nad podnikem. Dvě mouchy jednou ranou, takže to bylo samozřejmě na prvním místě mého seznamu přání. Majitel chtěl někoho, kdo by nejen barmaniřil, ale sloužil i jako jakýsi bydlící správce místa. Takže přirozeně, pro někoho jako já to bylo perfektní. Pro někoho, kdo tak úplně nechtěl mít své jméno na žádné nájemní smlouvě.

I když, možná jsem '*omylem*' zaškrtla políčko označené muž místo žena a nabídka, kterou jsem obdržela, *byla* adresována panu Dravenu Piccolimu, nehodlala jsem to nedorozumění napravovat, dokud nedorazím. Což jsem se chystala udělat právě teď. Mnoho správců nebývá ženského pohlaví. Teď už zbývá jen modlit se, aby můj zaměstnavatel přehlédl můj malý přešlap a nechal mě zůstat.

Pokud ne? No, tak se zašiju v motelu nebo tak něco, dokud si nenajdu práci jinde. Teď, když jsem tady, jakože skutečně tady, jsem naprosto okouzlená tajemnou aurou obklopující tohle místo. Teď chci, aby tohle byl můj domov.

Vzhlédla jsem k neonovému nápisu blikajícímu Moonlight Lounge v moderním fontu fialového písma, zhluboka se nadechla a zatlačila do dveří.

Bar je čistý a většinou prázdný. Což není pro bary v tuhle denní dobu úplně neobvyklé. Tlumené osvětlení a retro kožený interiér dodávají místu téměř mafiánskou atmosféru. Vstoupila jsem hlouběji dovnitř směrem k dlouhému dřevěnému baru, stáhla si kapuci a rozhlédla se.

Mé oči se zachytily na stole v zadním rohu, nejblíže k tónovaným předním oknům. Sedí tam tři muži a každý z nich vzhlédne v okamžiku, kdy vejdu. Jeden z nich ztuhne, narovná se a probodne mě pohledem, zatímco já na něj zírám.

Hrudník se mi sevře. Srdce mi buší v uších. Na okamžik je to, jako bych ho poznávala. Jako bych ho ZNALA, ale to je nemožné.

Je mimořádně pohledný, s tmavě rudohnědými vlasy v krátkém culíku a očima barvy spáleného uhlí. Hlubokýma, šedýma a... poněkud pronikavýma. Ti druzí dva muži vypadají obyčejněji a ani zdaleka ne tak hrozivě jako ten první. Nic zvláštního, jen pár svalnatých tupounů se špatným přístupem.

Jejich oči se stočí ke mně, všichni se ušklíbnou. Zvednu bradu a odvrátím zrak, v duchu doufajíc, že ani jeden z těch tří není majitel.

*Taky nasrat, pánové.*

Obrátím pozornost zpět k baru a zazvoním na malý zvonek vedle pokladny v naději, že by to mohlo upoutat pozornost kohokoli, kdo je vzadu.

Vysoký, urostlý muž, který vypadá příliš mladě na to, aby byl majitelem, se vřítí dovnitř lítačkami za pultem. Pyšní se neupraveným hnědým plnovousem a hlavou plnou vlasů, které k němu ladí, a i on vypadá přehnaně vypracovaně a nemožně svalnatě. Koutky úst mu cuknou nahoru, když si mě prohlíží. Jeho pohled po mně bloudí od hlavy až k patám a pak zase zpátky. Laskavé modré oči se mírně zúží, když se zachytí na mém batohu.

"Můžu ti pomoct, panenko?" zeptá se s úsměvem.

Přikývnu: "Jste Bartlett?"

Leští sklenici froté hadrem, který vytáhl z police, a přikývne. "Jsem. Kdo jsi ty?"

Je to tady. Okamžik pravdy.

"Jsem Draven Piccoli. Dneska mám nastoupit do práce."

Bartlett ztuhne, oči mu padnou ke stolu v rohu, pak se stočí zpátky ke mně. "Ne. To nemůžeš být. Draven má být ch-chlap."

Povzdechnu si, přistoupím blíž k baru a posadím se. "Ne, Draven má být správce lomeno barman. Proč záleží na tom, jakého pohlaví by 'Draven' mohl být?"

Bartlett se uchechtne. "Protože Draven, kterého jsem najal, musí umět vyhazovat lidi z baru a zvednout aspoň padesát kilo. ON musí být schopen zacházet se zbraní v časných ranních hodinách za úplňku. A ty? TY na něj nevypadáš."

"Zvednu padesát kilo," namítnu s potutelným úsměvem. "Možná ne mockrát za den, ale zvednu to."

Snažím se do hlasu vložit trochu prosby a doufám, že můžu zahrát na notu roztomilosti a on na to skočí.

Zatřese hlavou, postaví přede mě sklenici jantarové tekutiny a zašeptá: "Dej si drink, zlatíčko, a pak pokračuj v cestě. Omlouvám se za nepříjemnosti, které ti to mohlo způsobit, ale nehledám žádného sexy správce."

Zamračím se. Sakra. Věděla jsem, že se to může stát, tak proč jsem teď tak zklamaná?

Oči se mi zalijí slzami, které pečlivě nenechávám oschnout. Myslím, že jich asi budu muset pár uronit, abych dosáhla svého. Už teď mě pálí při pomyšlení na boj, který mě čeká. Možná si najdu práci jako servírka. Nebo možná je ve městě striptýzový klub a můžu se přihlásit tam. Strip kluby nikdy neodmítnou čerstvou tvář – věřte mi, já to vím.

Zdá se, že si Bartlett všiml mého nepohodlí, a nakloní se ke mně blíž. "Jak velkou dálku jsi vážila, ses dostala sem, zlato?"

Setkám se s jeho očima a zamrkám slzy, jen pro efekt, a věnuji mu rozechvělý úsměv. "Dost velkou."

Povzdechne si. "To mě mrzí. Nemůžu ti pomoct."

Do prdele.