**DRAVEN**

"Jasně." Přikývla jsem a potlačila zklamání, které jsem si tak ochotně sama přivodila. "Díky."

Vzala jsem drink do ruky a začala upíjet pálivou tekutinu. Vychutnávala jsem si chuť selhání, než vyrazím ven do deště. Sledovala jsem Bartletta, jak jeho oči zabloudily za mě k chlapům v zadním rohovém boxu. Uběhla minuta nebo dvě, zatímco jsem se soustředila na dopití svého nápoje. Když jsem skončila, nejenže jsem se cítila o trochu lépe, ale i o trochu odvážněji.

"Náhodou by se ve městě někde nenašel strip klub, co?" zeptala jsem se a podávala mu zpátky jeho sklenici.

Jeho ruka zamrzla těsně před převzetím skla. Těžce polkl a pokrčil rameny. "Ano, je."

Odkudsi z místnosti se ozvalo téměř neslyšitelné zavrčení a já se zmateně otočila a prohledávala místo po domácích mazlíčcích.

Ne, žádní psi nikde.

Zachytila jsem pohled muže v zadním boxu. Stále na mě zíral a já musela odolat nutkání ukázat mu prostředníček. Protočila jsem oči a otočila se zpátky k Bartlettovi.

"Mohl bys mi říct, kde to je? Potřebuju najít práci co nejdřív a nemám telefon – takže žádná GPS."

"Uh-jo. Mohl bych, ale-hm, nemyslím si, že je to ta pravá společnost pro takovou dámu na úrovni, jako jsi ty." Pečlivě mě studoval, bubnoval prsty o bar, jako by bojoval s nutkáním změnit názor.

*To je dobré! Víš, že mi chceš pomoct! No tak, prostě řekni ano!*

Pokrčila jsem rameny: "Někde začít musíte, ne? Holka musí dělat to, co holka musí dělat, i kdyby to znamenalo tancovat za drobné." Pak jsem vstala z barové stoličky a rychle zamávala na rozloučenou. "Omlouvám se za nedorozumění, když mě jen nasměruješ ke striptýzovému klubu, půjdu si po svých."

Znovu si povzdechl a sklonil hlavu. "Je to hned za doky, pak asi půl míle na západ," řekl a já přikývla.

Udělala jsem první krok k východu, otočila se a vrazila přímo do pana Culíka z rohového stolu. Mé ruce se opřely o jeho masivní hruď a já se zachvěla žárem, který z něj sálal.

*Panenko skákavá...*

"S dovolením," řekla jsem šeptem a snažila se ho obejít. Ale on mě nenechal, chytil mě za paži a držel mě na místě.

*Jiskry.*

S jeho dotekem mnou projelo mravenčení. Můj pohled zamrzl na jeho ruce, vzadu v krku mě zalechtal stén slasti. Jeho stisk zněžněl, ale nepustil mě.

"Tam tě taky nepřijmou," řekl s úšklebkem. Mé oči se zvedly k jeho. Jeho hlas byl hluboký a sytý arogancí. "Nemáš na to, abys tam pracovala," řekl povýšeně.

S hořícími tvářemi jsem od toho idiota ustoupila. Setřásla jsem jeho ruku ze svého lokte a řekla sladce: "Vážně? Jak bys to mohl vědět?"

Ztratil úsměv, nesouhlasně se na mě zamračil a pak podrážděně udeřil pěstí do dlaně. "Protože ho vlastním."

*On vlastní strip klub? Tenhle chlap?!

No ovšemže ano. Copak ne všichni kreténi?*

"Pak je to tvoje ztráta," odsekla jsem a zkřížila ruce na prsou.

Vím, že nejsem ošklivá. Jsem vlastně zatraceně kus. Považuju se za desítku – to si pište, že jo. Tenhle pitomec by měl taky. Nemluvě o tom, že Bůh mě zrovna požehnal tlustým kulatým zadkem a vražednýma kozama, děkuji pěkně, takže ať už tenhle chlap mlel jakýkoli sračky, já mu to nežrala.

Otočila jsem se zpět k Bartlettovi a setkala se se smutnýma očima. Cítí se kvůli tomu špatně, to poznám. Takže jsem to na něj vybalila. Už mi to bylo fuk.

"Hele, vím, že to bylo podělaný, že jsem v přihlášce lhala. Popravdě řečeno, věděla jsem, že bys mě nenajal, kdybych ti řekla, že jsem žena. Ale potřebovala jsem se odtamtud dostat! Byla jsem zoufalá." Pak jsem se odmlčela a dovolila slzám, které hrozily přelitím už před chvílí, konečně vytrysknout. "Stále jsem."

Bartlett zasyčel vinou, jeho pohled plul nahoru a za mě, kde stále stál pan Culík. Cítila jsem žár toho blbečka na svých zádech a kupodivu to bylo zvláštně uklidňující.

*Ne, ne Dre! Žádné nezdravé lásky nejsou povoleny.*

"Prostě se vrať tam, odkud jsi přišla, Draven," zasyčel mi do ucha pan Culík.

"Nemůžu," zašeptala jsem, setřásajíc mravenčení, které jsem cítila, když vyslovil mé jméno, a utírala jsem si přitom své ubohé, bezvýsledné slzy.

"Proč ne?" zeptal se jeden z ostatních od stolu – vysoký urostlý muž s plavými vlasy. Přišel se zúčastnit naší malé konverzace a postavil se po mé levici.

Pateticky jsem pokrčila rameny a zírala na něj. "J-já prostě nemůžu. Měla jsem štěstí, že jsem se dostala ven, když to šlo." A to byla pravda.

"Před čím utíkáš?" zeptal se třetí chlap, muž s čokoládovou pletí a světle hnědýma očima.

Když jsem se rozhlédla, všimla jsem si, že mi ti tři teď účinně blokují cestu k velkému světu venku. Mají mě v pasti a já se začínám cítit trochu nesvá.

*Jsem cizinka v baru se čtyřmi svalnatými hroudami masa. Nikoho z nich neznám. Máma by byla tak pyšná.*

Rozhodla jsem se, že trochu víc pravdy neuškodí. "Před mým otčímem." A jeho synem – to jsem vynechala.

Tmavě šedé oči pana Culíka se rozhořely ohněm. Vyrýsované svaly jeho hladce oholené čelisti se zaťaly. "Otčím?" Uchechtl se. "Kolik ti je, dvanáct? Kde je tvoje máma?"

Vzdorovitě jsem zvedla bradu. Tihle idioti si nezaslouží vědět o mé matce ani ň. "Je mrtvá. A teď, když mě laskavě omluvíte, půjdu si po svých."

Ale oni se nehnuli.

*A je to, kam jsem si zašila pepřák?*

"Domonicu," domlouval mu Bartlett. "Nech tu chudáka holku projít."

Pan Culík jen nepatrně zavrtěl hlavou. Slyšela jsem Bartletta za mnou zoufale vydechnout a já se napnula v očekávání toho, co přijde dál.

*Takže tak se jmenuje, co? Domonic. Dalo se čekat, že i jeho jméno bude sexy.*

Domonic se na mě podíval a svraštil obočí. "Co od tebe tvůj otčím chce? Jsi evidentně dost stará na to, abys žila svůj vlastní život."

Zazírala jsem na něj a vložila do svých zelených očí tolik ledu, kolik jsem dokázala sebrat. "To není tvoje věc, teď prosím uhni."

Místo aby mi umožnil přístup ven, jak jsem chtěla, opřel obě paže o pult za mnou. Teď mě věznil pár těch nejvíc sexy předloktí, na jaké jsem kdy měla potěšení pohledět. Zlatavé opálení jeho kůže se napínalo svaly a já sledovala každou jejich linii nahoru přes bicepsy k jeho silným širokým ramenům. Z límečku trička na mě vykoukl náznak modročerného inkoustu a já se zachvěla. Představa jeho hladké nahé kůže zahalené v tetováních způsobila, že se mi vnitřnosti vařily a mozek šuměl.

Zvedla jsem oči výš a věnovala mu prosebný pohled. Zkoušela jsem to omluvnou cestou. "Omlouvám se, že jsem sem přišla a přerušila – cokoliv – za malou schůzku, co jste tu měli. Omlouvám se, že jsem marnila Bartlettův čas lhaním v přihlášce. Upřímně jsem sem přišla v naději na nový začátek. Zřejmě jsem si vybrala špatné město. Takže prosím, Domonicu, jdi mi z cesty."

Jeho svaly se znovu napnuly, když jsem vyslovila jeho jméno, ale stále se nehnul – jen na mě zíral dolů.

*Tohle začíná být každou vteřinou divnější a teď už chci jenom odejít.*

Rozhodla jsem se ho urazit – *protože to je jasně to, co věci napraví*, a řekla jsem: "Chceš mi ublížit, Domonicu? Je to ten důvod, proč neuhneš?"

Jeho tělo sebou trhlo, jako bych ho právě uhodila, pustil pult a udělal velký krok zpět. Zavrtěl hlavou a ušklíbl se na mě dolů. "Jdeme, hoši," řekl svým přátelům. "Padame odsud." Pak se na mě podíval s tím nejpodivnějším druhem smutku v očích a řekl: "Poslední vlak odjíždí za hodinu. Být tebou, byl bych v něm."

*No ty nejsi já, kreténe!*

Pak, jen tak, všichni tři odešli.

Vydechla jsem vzduch naráz a promluvila, aniž bych se otočila. "I tak díky, Barte."

Udělala jsem dva mizerné kroky, když jsem ho uslyšela vykřiknout: "Počkej chvíli."

Pro sebe jsem se ušklíbla, než jsem srovnala rysy a otočila se k němu s výrazem zoufalého sirotka. "Jo?"

Krátce zavřel oči a zaklel sám nad sebou. "Asi mi za to někdo nakope zadek, ale co už?" Usmál se na mě, oči mu blýskaly pobavením. "Náhodou mám volné místo pro sexy barmanku a prázdný byt nahoře. Nájem je fakt, fakt levný."

Koutky úst se mi stočily vzhůru do šibalského úsměvu, v hrudi mi bublalo vzrušení. "Jak levný?" dobírala jsem si ho a hrála tu hru.

Zasmál se a kývl na mě, jako by chtěl říct, že jsem zahrála svou kartu dobře. "Prakticky zadarmo."