**DOMONIC**

Při pohledu na telefon zjistím, že už jsem tu hodinu a patnáct minut. „Správně. Běž, musím odsud taky vypadnout.“

Když zamykám kancelář, zastaví mě u dveří Margo ve svých třpytivých stříbrných hvězdách a těžkém make-upu. Její tělo je plně vystavené na odiv, a myslím tím opravdu plně. Koneckonců pracuje tady v klubu a přitahuje spoustu zákazníků. Ale hned si všimnu, že poprvé od chvíle, co jsem ji potkal, se mi pták ani nepohnul.

Sakra.

„Kam jdeš?“ zeptá se a chytí mě za paži, aby mi zabránila vyklouznout ze dveří.

„Mám práci, Margo. Už jsem ti to říkal. Jdi mi z cesty.“

„Počkej!“ zavrní. „A co dneska večer? Můžu přijít? Včera v noci jsi mě nechal dost neuspokojenou. Byl jsi moc zaneprázdněný tou krávou, než aby ses o mě postaral tak, jak bys měl.“

Musím se smát. Ta blbá čubka. „Margo, ty nejsi moje přítelkyně. To víš. Bylo by nejlepší, kdybys sem přestala chodit, dokud ta holka nezmizí.“

Zúží na mě oči a zkříží ruce pod těžkými ňadry. „Cože? Proč?“

„Nestaraj se proč. Prostě se teď drž dál.“ Pak odejdu, aniž bych se ohlédl.

Když dorazím před butik, jsem ohromen pohledem na Draven přes ulici, jak se směje s Paulem.

Zasraní zrádci. Všichni.

**DRAVEN**

„Támhle je můj odvoz.“ Vstanu a popadnu tašky ve chvíli, kdy se přes ulici objeví Hummer.

Paul se usměje: „Dobře. Takže se uvidíme zítra večer.“

Přikývnu: „Jo. Budu čekat.“

Přejdu ulici a protočím oči nad černými okny Hummeru.

*Jdeš pozdě, kreténe.*

Jakmile jsem v autě, přejedu si rukama po pažích nahoru a dolů, abych zahnala chlad, než si zapnu pás.

Podívám se na Domonica a vidím, že jeho pohled je uzamčený na kavárně a na Paulovi, který vchází zpět do budovy. Ani nemrkne.

„Myslela jsem, že jsi říkal půl hodiny.“

Nepodívá se na mě. Čelist má vztekle sevřenou a klouby na ruce mu zbělely, jak svírá řadicí páku. „Ta moje věc… se protáhla.“

„To vidím. Co se děje? Jedeme zpátky do bytu, nebo co?“

Znovu nepromluví, ani neodtrhne zrak od Paulova podniku.

„Domonicu–“

„Myslel jsem, že potřebuješ jít nakupovat.“

„Byla jsem nakupovat,“ řekne a zatřesu taškami před sebou. „Mám nakoupeno už skoro hodinu.“

Temně se zasměje. „Takže jsi byla přes ulici s Krásným Paulem celou hodinu?“

Zamračím se. „Hádám, že jo. Není to tvůj kamarád?“

Konečně odtrhne oči od obchodu, aby se ke mně otočil s úsměvem, při kterém má rty pevně sevřené u sebe. Zařadí rychlost, sleduje silnici před sebou, ale nemá se k tomu, aby odjel od obrubníku.

„O čem jste si vy dva povídali?“

Změřím si ho pohledem a vzpomenu si, co mi Paul řekl o tom, jak Domonic nařídil, aby mi nepomáhali. „Většinou jsme mluvili o tom, jak skvělý chlap je Bart, že mě najal, i když jsi mu řekl, ať to nedělá. Vlastně navzdory tomu, že jsi požadoval, aby mi nikdo nepomáhal.“

Zasyčí: „Ale poslechli? Ne.“

Pak vyjede na ulici a my vyrazíme pryč. Tentokrát neřídí pomalu, kličkuje mezi auty a projíždí na červenou, zatímco já svírám sedadlo.

„Co to kurva?“ vyštěknu. „Pořád je mlha, víš to?“

Povzdechne si, zpomalí a obdaří mě unaveným pohledem z úkosu. „Neměla by ses nechat okouzlit Paulem. Je to děvkař.“

Zasměju se. „Cože?“

„Řekl jsem, že je děvkař. Chodil s většinou ženských v tomhle městě.“

„I s Margo?“

Uchechtne se: „Ano. I s Margo.“

„Fuj. Tak to radši zruším naše rande zítra večer. Nechci nic, na co sáhla ta coura.“

Hummer najednou s kvílením zastaví uprostřed silnice, což způsobí, že mé tělo vystřelí dopředu a krk se mi škubne.

„Au!“ zaječím a zpražím ho pohledem. „Co je s tebou špatně?“

„Rande? Ty máš rande s Paulem?“ Jeho slova vyzní mnohem nevěřícněji, než jak dává najevo jeho tvář, a mám co dělat, abych mu nevrazila facku do toho jeho hezoučkého ksichtu.

„Jo, kreténe!“ zařvu. „A teď mě bolí krk.“

Podívá se na mě, oči plné výčitek. „Do prdele. Promiň.“ Zasténá. „Vážně jsem to nechtěl udělat.“

Začne jet pomaleji a já si rozepnu mikinu, abych si mohla namasírovat krk. Je ztuhlý a bolí tam, kde se dotýkám, a najednou mě zaplaví vztek. „Díky tobě se teď budu muset naložit do horké koupele s epsomskou solí. Byla na silnici další veverka?“

Dlouze vydechne, když vjíždíme na zadní příjezdovou cestu. „Žádná veverka.“

„Tak co máš za problém? Jsi náladovější než padesátiletá ženská.“

Ušklíbne se. „Omlouvám se. Musím se naučit ovládat svůj temperament. Jen začíná být čím dál jasnější, že mě nikdo neposlouchá.“

„Takže tohle je o tom, že jsi jediný, kdo mi nechtěl pomoct.“ Otočím se k němu, jak nejlépe dovedu s tou bodavou bolestí v zadní části lebky. „Kdo kurva jsi, zatracenej starosta?“

Zazubí se. „Něco takového.“

„Jsi vážně?“

„Ne,“ řekne, vezme mi tašky a vystoupí z auta, aby obešel na mou stranu.

Otevřu dveře a zkusím vystoupit, ale on mě zastaví, zvedne mě do náruče, takže jsem přitisknutá k jeho tvrdé teplé hrudi.

A panečku, to je ale hruď.

Zatímco tam stojíme, zatnutí jeho bicepsů mě uvězní proti jeho syrové energii. Cítím každou unci jeho síly v tom, jak snadno mě drží. Prsty mě svrbí, jak chtějí sklouznout po jeho prsních svalech a zajet mu do košile. Naše oči se střetnou a on na mě dlouhou chvíli jen zírá. Zlaté skvrnky v jeho tmavě šedých očích jako by pulzovaly a roztahovaly se přes duhovky. Projede mnou elektřina, až se mi dech zadrhne v hrdle.

„Já můžu chodit, víš,“ zašeptám tiše, když jeho pohled klesne k mým rtům. Olízne si ty své a zdá se být zmrazený, hlava se mu pomalu snižuje, než sebou trhne a odtrhne oči.

Ignoruje má slova, kopnutím zavře dveře a nese mě do bytu. Jemně mě složí, abych stála vedle pohovky, sám se na ni svalí a roztáhne nohy směrem k prázdnému místu před sebou, přímo mezi svými koleny. „Sedni si,“ poručí hlasem hustým a hlubokým.

„Cože?“

„Svleč si ten svetr a sedni si na zem. Namasíruju ti krk.“

Zvednu na něj obočí, ale nebudu se hádat s masáží zdarma. Zvlášť když on je důvodem, proč ji potřebuju.

„Jedna podmínka,“ varuji ho, zatímco si pomalu rozepínám svetr. „Nebudeš se ptát na moje modřiny.“

Přikývne, oči mu jiskří žárem, když vyvléknu paže z rukávů. Pak si sednu před něj, jak chtěl. Chvíli se nic neděje, pak slyším, jak si povzdechne a posune se dopředu, aby položil své silné teplé ruce na strany mého krku. Tam, kde se mě dotýká, to brní. A tekuté horko se hromadí v mém jádru, připravené se uvolnit s tím nejmenším pobídnutím. Zakloním se a těžké teplo boule za mou hlavou vyloudí z muže nade mnou tiché syknutí.

Cítím, jak se napíná v tenzi svých nohou po mých stranách. Cítím tu váhavou touhu v konečcích jeho prstů tam, kde spočívají na mé kůži. Začíná se mi točit hlava z toho, jak ho chci, a mám co dělat, abych nezasténala a nezavrkala proti horku jeho stehen. Mé tělo škemrá, aby se posunulo dozadu. Jen s jeho dotekem se k životu probouzí nějaká temná část mé mysli. Šeptá, že jestli dokážu tomuhle muži věřit – jestli se dokážu přimět říct mu všechno – pak by *on* mohl být tou jedinou osobou na světě, která mi skutečně *uvěří*.

*Ne. Ani náhodou. Je to příliš nebezpečné.*

Místo aby mě masíroval, jak slíbil, Domonic zakleje, vklouzne jednou rukou pod mou bradu, aby mi zaklonil hlavu nahoru a dozadu, tak jemně, jak je to jen možné. Jeho prsty jemně kloužou po mém hrdle směrem ke žlábku mých prsou. S očima planoucíma stříbrným ohněm snáším jejich intenzitu, dokud jediný zvuk, který slyším, není bum, bum, bum mého tlukoucího srdce.

Těžce polkne a kousne se do spodního rtu, zatímco jeho oči zčernají a zorničky se mu zcela rozšíří. Teprve tehdy si uvědomím, že mi vidí přímo do výstřihu.

*Není tady horko?*