**DRAVEN**

Co se mi na tom malém obchůdku, ve kterém jsem, líbí nejvíc, jsou ceny; všechny jsou docela slušné. Ten, před kterým mě vysadil Domonic, byl taky úžasný, ale příliš drahý. Jakmile jsem mrkla na cenovky, odešla jsem. Naštěstí byly ve stejné části bloku další čtyři butiky a já bych stále viděla na Domonica, až se pro mě vrátí.

Obchody nebyly moc plné, potloukalo se tam pár lidí, ale ne moc. Poté, co jsem nakoupila pár nezbytností, jednou z nichž byl rolák, vyrazím ven čekat na Domonicův návrat. Když vidím, že u obrubníku je stále prázdno, začnu litovat, že jsem si nekoupila hodinky.

Zahlédnu malou kavárnu přes ulici, pokrčím rameny a přejdu tam s úmyslem počkat u jednoho z malých stolků venku.

S kávou v ruce se posadím k jednomu z pěti kamenných stolků a hltavě usrkávám moka. Přejde přese mě velký stín a já polekaně vzhlédnu, abych viděla jednoho z chlapů z baru, jak stojí nade mnou a blokuje slunce.

„Neodešla jsi,“ řekne.

Je to ten blonďák. Ten, co seděl v baru s Domonicem včera, když jsem poprvé přijela.

„Neodešla,“ zazubím se a přehodím si nohu přes nohu směrem k němu, zatímco očima skenuji ulici. *Kde je Domonic?*

Zasměje se a natáhne ke mně ruku na pozdrav. „Paul,“ představí se a zvedne mou ruku, aby mi políbil hřbet. „Smím?“

Přikývne a vykopnu jednu ze židlí před něj, aby si mohl sednout. „Draven.“

Usměje se a blýskne řadou bílých zubů. „Já vím. A můžu jen říct, že jsem rád, že jsi pořád tady. Pořád se tu objevují nové tváře, ale žádná z nich nikdy nezůstane. A ta tvoje je nejen nová, ale i strašně krásná.“

Tomu se musím zasmát. *Takže umí být okouzlující, když chtějí.* Zajímalo by mě, co změnilo názor tohohle. Nerada bych si myslela, že Bart a Domonic vyžvanili celému městu, co schovávám pod oblečením.

„Můžu se zeptat, na koho čekáš?“ vyzvídá Paul.

Oči se mi zúží a můj pohled po něm přejede s mírným zájmem. Je štíhlejší než Domonic. Nemá tolik svalů. „Zeptat se můžeš, ale já možná neodpovím.“

Uchechtne se, smích mu rozzáří celou tvář a svraští koutky očí. Je vlastně docela dost roztomilý.

Modré oči mu jiskří, když mě studuje, prohlíží si mou mikinu s kapucí a pak se zaměří na můj krk. Úsměv mu ochabne a zakleje: „Ježiši Kriste.“

Zvednu prst: „Nedělej to!“

*Sakra. Všiml si těch modřin, i když mám mikinu úplně zapnutou.*

Cukne mu v čelisti, ale vidím, jak se to snaží nechat být. Vzteklé podupávání jeho nohy otřásá stolem, dokud mu nevěnuji nejistý úsměv, abych ho uklidnila.

„Už jsem z toho pryč,“ řekne. „Takže bych na to raději prostě zapomněla.“

Ztuhle přikývne, oči se mu na dlouhý okamžik vrátí k mému krku. „Rozumím.“ S povzdechem se rozhlédne kolem nás, jako by někoho vyhlížel. „Tak poslouchej, jestli pořád potřebuješ práci, vlastním kavárnu Red Wolf, a kdybys chtěla, mohla bys–“

Přeruším ho a zvednu kávu. „Takže tenhle kouzelný lektvar patří tobě?“

„Patří.“

„Díky za nabídku, ale Bart mě stejně najal.“

Oči se mu rozšíří šokem. „Vážně?“

Přikývnu a mrknu. „Jo, vážně. A za to mu budu navždy vděčná. Protože to udělal ještě předtím, než viděl ty modřiny.“

„Sakra,“ uculí se a pak zaboří obličej do dlaní. „Omlouvám se. Kdyby to včera záleželo na mně, přivítal bych tě s otevřenou náručí a pozváním na večeři. Ale Domonic – on je jiný. Myslím, že ho včera tvůj vzhled víc než jen trochu vyvedl z míry. Teda – všichni jsme čekali chlapa. Domonic je většinu času hodně intenzivní, ale myslí to dobře.“

Zahihňám se. Jo, jasně, chlape, určitě. „Takže co to znamená – vy všichni ten bar vlastníte, nebo patří Bartovi?“

„Vlastníme ho všichni, ale Bart ho vede.“

„Chápu. Takže ze všech čtyř je Bart jediný, kdo má aspoň špetku ryzího rytířství.“ Není divu, že se chovali takhle, když jsem přijela. „A já se bála, že mě tam zamknete a vrhnete se na mě.“

Zalapá po dechu: „Cože? Ani náhodou!“ Znovu mě studuje. „Omlouvám se, jestli to tak působilo.“ Nakloní se dopředu a zahanbeně sklopí hlavu. „Takže teď bydlíš nad barem?“

Zavrtím hlavou. „Ne. Bydlela jsem, ale prý se to musí zrekonstruovat, takže mě Domonic milostivě ubytoval v bytě za svým domem.“

Oči se mu zúží. „Vážně?“

„Jo.“

„To je divné,“ prohodí.

Teď je řada na mně, abych byla v šoku. „Proč je to tak divné?“

Pokrčí rameny. „Protože Domonic nám ostatním nařídil, abychom ti *nepomáhali*. Vlastně se vyjádřil velmi jasně, že chce, abys co nejdříve opustila město.“

„Opravdu… je to… tak…“

**DOMONIC**

„Draven Piccoli, dcera Isabelly Lucio a Gia Piccoliho. Je jí dvaadvacet, nikde nemá řidičák, ale její státní průkaz totožnosti říká, že je z Floridy. Otec zmizel, když byla ještě miminko. Její matka se pak stala striptérkou, aby uživila svou holčičku. Po pár letech se vdala, ale nikdy si nezměnila jméno. A z nějakého důvodu trvá získání kopie oddacího listu trochu déle, ale zítra odpoledne bych ho měl mít. Matka zemřela před dvěma lety. Příčina smrti ‚nezjištěna‘. Poslední známá adresa Draven ji umisťuje blízko pláže v Miami, v domě, který vlastní jistý Marvin Ryder. Nejdřív jsem myslel, že tenhle Marvin by mohl být její otčím, ale ukázalo se, že je moc mladý. Marvin byl majitelem baru Beach Club, kde pracovala. Zní to povědomě?“

„Takže je Italka.“

„Jo, vypadá to tak.“

„A její skutečný otec může být stále někde tam venku.“

„Prověřím ho jako dalšího.“

„Proto má tak krásně opálenou kůži.“

Rainier se zasměje: „Cože?“

„Má. Chci říct – pořád ji tady nechci, ale má, a ty to víš.“

*Pořád ji tady nechci – koho to kurva lakuješ. Lháři.*

Rainier si upraví pásek u kalhot, posadí se naproti mně a položí své velké šerifské boty na můj stůl. „Dobře, no a co? Spousta holek má krásnou kůži, Domonicu. Včera jsi říkal, že chceš, aby vypadla, pak jsem dnes ráno dostal zprávu, ať ji proklepnu. Co se děje, Dome? Kdo to je?“

*Je moje*, chci říct, ale neřeknu to. Kromě toho si ji nenechávám, takže vlastně není. Eliminuju hrozbu pro její bezpečí a pak ji pošlu pryč, aby žila svůj život.

*A pak se ta bolest v mé hrudi určitě vrátí. Kurva.*

Pokrčím rameny. „Včera jsem nevěděl, jak vážné jsou její okolnosti. Teď už to vím. Stále chci, aby byla pryč, ale nemůžu ji s čistým svědomím poslat pryč, dokud nebudu vědět, s čím se potýká.“

Rainier vážně přikývne. „Fér. Ale co myslíš tím – jak vážné jsou? Co se jí stalo?“

Zavrtím hlavou, nechci sdílet žádné detaily, dokud je nebudu mít všechny. „Jen se ujisti, že si všimneš všech nových návštěvníků, kteří přijedou do města. Hlavně jakýchkoli dvojic otec a syn, které by mohly přijet na ‚dovolenou‘.“

Znovu přikývne a sundá boty z mého stolu. „Provedu. Ale Domonicu, jestli je opravdu v nebezpečí, tak proč tu nemůže zůstat? Když se tu před pár lety objevila Pebbles a potřebovala práci a nový život, dal jsi jí to. Teď pracuje tady, pro tebe, je vdaná a šťastná. V čem je tahle holka jiná?“

Na to nebudu odpovídat.

„Ujisti se, že řekneš i chlapům, ať mají oči na stopkách. Všichni bychom měli být ostražití. A jakmile dostaneš ten oddací list, chci o tom chlapovi na něm vědět všechno. A myslím všechno. Od zvuku jeho smíchu až po velikost kalhotek jeho biologické matky. Všechno.“

Rainier si pohladí čelist a tváří se na můj vkus až příliš zamyšleně. „Možná by s ní měl jeden z nás začít chodit. Víš, jen aby na ni dohlédl zblízka.“

*Tady to je. Ta svíravá, drtivá bolest v mé hrudi.*

*Jen přes mou mrtvolu s ní bude někdo z nich chodit.*

Z hrdla se mi začne drát dunění, v hrudi se mi formuje zavrčení, když se na něj podívám, ale polknu to zpátky. „Ty jsi kurva ženatej,“ málem zavrčím a na zlomek vteřiny ztratím klid.

„Já ne!“ odfrkne si Rainier. „Ale Draven není žádná obluda, Dome. Jsem si jistý, že jeden z ostatních by u její postele klidně zapózoval, jestli je to zapotřebí.“

„Ne,“ procedím. „Už bydlí v mém domku pro hosty vzadu, takže to nebude nutné. Kromě toho nedovolím, aby na ni byl kdokoli z nich vázaný, až přijde čas, aby odešla.“

*A co si myslím, že se stane, až odejde? Jak dlouho potrvá, než bude pryč, než ji sbalí nějaký jiný chlap?*

*Na to nemůžu myslet. Nemůžu.*

„Dobře,“ řekne se zvednutým obočím. „To pořád nevysvětluje, proč tu nemůže prostě zůstat, ale radši se vrátím do práce. Už jsem pryč moc dlouho.“

Kurva!

Já taky!