Pohled Angel

„Mami… jeď.“ Tlačím vozík po obchodě a sleduji svou krásnou dvouletou dceru Rebel, jak tleská ručičkami, když zrychluji, a radostně u toho výská.

Je mu tak podobná. Takový ten scénář ‚Ten, jehož jméno se nesmí vyslovit‘. Po mně toho moc nemá, kromě medových očí a rtů. Její tmavě plavé vlasy a nos jsou po něm, a panebože, tu jeho povahu má taky.

„Tak jo, Rebel, musíme to tu dodělat. Pak půjdeme do parku. Co ty na to?“ Zakope nožičkami a znovu zatleská. Uchechtnu se nad jejím chováním. Sehnu se k ní a políbím ji na hlavičku. Dokončím nákup. Zaplatím a zamířím k autu.

Z domova jsem odešla před více než třemi lety. Tři roky jsem byla na útěku. Ten samý muž, který je otcem Rebel, mi ublížil a ponížil mě. Nikdy jsem neměla šanci mu říct, že se stane otcem. Žena, kterou si nárokoval, to už udělala za mě. Nemohla jsem ani riskovat, že se to dozví moji rodiče. Způsobilo by to válku mezi mou rodinou a jeho motorkářským klubem.

Můj táta je Donem impéria Morettiů a moje máma, no, ta je hlavou kartelu a rodiny DeNucci. Jsem jejich jediná dcera. Princezna spojeného impéria. Můj bratr dvojče, Nathaniel, je další v pořadí na pozici Dona, až táta odejde do důchodu, a já, no, já jsem měla převzít rodinu DeNucci a můj mladší bratr Nico měl převzít kartel.

To všechno šlo do háje, když jsem utekla. Nemohla jsem rodičům říct, co se stalo. Nechtěla jsem je zklamat. Bylo mi jedenadvacet a byla jsem těhotná, odmítnutá a odstrčená mužem, kterého jsem milovala, příliš vyděšená na to, abych požádala o pomoc, příliš zahanbená, abych byla přítěží.

Takže když jsem odešla, neohlížela jsem se zpět. Musela jsem to zvládnout sama. Zpočátku to bylo těžké, jít na nové místo. Žít nejen pro sebe, ale i pro život, který jsem nosila pod srdcem. Úspory, které jsem měla, jsem použila na nalezení bydlení, nákup všeho potřebného, a to, co zbylo, jsem investovala do zchátralého baru.

Změnila jsem si jméno a nikdy se neohlédla. Mému baru se daří skvěle a je hezké vědět, že jsem z něj udělala to, čím je dnes. Bar se jmenuje Eclipse. Město, ve kterém žijeme, je turistické. Takže se tu střídají různí lidé.

Většina lidí sem jezdí v létě k jezeru a v zimě na lyže. Je to přátelské a bezpečné místo k životu a jsem tu šťastná. Když jsem sem poprvé přijela, byla jsem ztracená, ale přijali mě tu a neodešla bych, ani kdybyste mi za to zaplatili.

Jakmile dorazíme k domu, není to nic jako sídlo Morettiů, ale je to domov. S bílým plaňkovým plotem. Bílými stěnami a modrými dveřmi. Zvenku to nevypadá nic moc, ale uvnitř je to otevřený a moderní prostor. Nahoře jsou tři ložnice, všechny s vlastní koupelnou, a jedna rodinná koupelna. Rebel má svůj vlastní pokoj vedle mého a život je dobrý.

Nic jí nechybí; odnosím nákup dovnitř a pak přinesu Rebel. Zavřu dveře, posadím ji do obývacího pokoje s několika hračkami a začnu uklízet nákup. Právě v tu chvíli se dovnitř vřítí Boomer. Rebel ho miluje stejně jako on ji. Boomera jsem si pořídila, když jsem byla těhotná, a on i Rebel vyrůstali společně.

Je to krásný velký dobrák. Je to Cane Corso. Je černý jako noc s malou bílou skvrnou na hrudi. Je to náš ochránce, i když všude slintá a odmlouvá, když mu něco zakážete.

Zazvoní mi telefon, vytáhnu ho ze zadní kapsy a vidím, že volá Coral, která má dnes večer pracovat v baru. Zasténám, protože vím, že mě bude chtít požádat, abych vzala její směnu, nepochybně proto, že si její kreténský bejvalý dnes večer nevezme jejich dítě.

Sednu si na pohovku a pozoruji Boomera a Rebel.

„Ahoj Coral, co se děje?“

„Ahoj Angie, hele, je mi to fakt líto, ale Steve mě vypekl a nemůžu sehnat hlídání.“ Obrátím oči v sloup. Kdybych dostala dolar pokaždé, když ji za poslední rok nechal ve štychu, byla by ze mě boháčka.

„Dobře. Coral, žádný strach, ale musíme si o tom promluvit. Dnešek vezmu, ale musíš si to vyřešit.“ Nesnáším být za tu špatnou, ale ona ví, že mám taky batole. Nemám takovou podporu jako ona, i když je to moje vlastní vina.

„Vyřeším to. Moc se omlouvám, Angie. Slibuju, že ti to vynahradím.“ Rozloučíme se a ukončíme hovor. Podívám se na Rebel a povzdechnu si. Ještě je čas vzít tu malou slečnu do parku a pak budu muset zavolat paní Lawsonové a zjistit, jestli má čas. Vím, že bude mít, miluje Rebel.

„Boomere, vodítko,“ řeknu a on vyrazí pro to, oč jsem ho požádala, zatímco já zvednu své teď už rozdováděné batole a připravím ji do parku.

„Jít teď?“ Usměju se na ni.

„Ano, zlatíčko, teď můžeme jít,“ řeknu a políbím ji na tvář. Popadnu kočárek a připoutám ji. Dostat ji tam je vždycky fuška. To dítě ztuhne jako prkno a přijde jí to ohromně vtipné.

Zatímco připínám vodítko Boomerovi, volám paní Lawsonové a modlím se, aby mohla pomoct.

„Ahoj, Angie, jak se mají moje dvě nejoblíbenější holky?“ Popadnu klíče, nějaké svačinky a pití, dám je do přebalovací tašky a připevním ji na kočárek.

„Máme se fajn. Hrozně nerada to dělám na poslední chvíli, ale volala Coral a…“

„Už nic neříkej. Budu u tebe v sedm, pak můžeš vyrazit.“ Bůh žehnej téhle ženě. Je to moje záchrana.

„Moc děkuju, nesnáším, když to na tebe takhle vybalím.“

„Nesmysl, zlatíčko. Víš, že ráda pomůžu.“

„Ještě jednou díky, paní Lawsonová. Brzy se uvidíme.“

„Kolikrát ti to mám říkat, říkej mi Scar. Jsi rodina. Není třeba mi děkovat. Uvidíme se brzy. Ahoj Angie.“ Zavěsím a vyrazím ven.

Po pár hodinách v parku a jedné utahané Rebel je malá nakrmená, vykoupaná a připravená do postele. Paní Lawsonová dorazí a já mířím do práce.

Když zastavuji u baru, všimnu si, že dnes večer máme narváno. No, aspoň ta směna rychle uteče.

Vystoupím z auta a vejdu dovnitř. Usměju se na pár štamgastů a zamířím za bar. Večer probíhá hladce a začíná se uklidňovat. Podívám se na Maxe a řeknu mu, že jdu do kanceláře a kdyby mě potřeboval, ať pro mě přijde.

Zajdu do kanceláře vyřídit nějaké objednávky a zkontrolovat účty a ztratím pojem o čase.

„Ehm, Ang. Potřebuju tě zpátky na baru.“ Vzhlédnu, usměju se, vstanu a opustím kancelář, přičemž za sebou zavřu a zamknu dveře.

Čím blíž jsem k baru, tím je hudba hlasitější. Vzduch plní zvuk drsného smíchu a něco mi tu nesedí. Čím jsem blíž, tím víc se mi svírá žaludek a třepe se mi vnitřek.

Když vyjdu za bar, ztuhnu. Ne, to nemůže být pravda. Všimnu si nášivek.

Princes of Darkness MC s bílým prošíváním na černé kůži. Vyšitá nášivka rudého ďábla s křídly jedoucího na Harleyi. Ten samý klub, který vede on, ten samý klub, který je ve spojenectví s mou rodinou. Co dělají tak daleko?

„Angel.“ Oči se mi rozšíří a srdce mi vyskočí až do krku, když se podívám do těch ledově modrých očí muže, který mi zlomil srdce, muže, který ojížděl svou děvku přímo přede mnou, muže, od kterého jsem utekla, otce mé dcery.

Ryder ‚Savage‘ Jackson.