Joseph se zamračil a vážně řekl: „Angelo, teď není čas jednat impulzivně. Kam půjdeš, až odejdeš od Kinsových? Navíc je pro dívku jako ty nebezpečné být tam venku. Co budeme dělat, když se něco stane?“

Vyhýbá se otázce. Chce se vyhnout diskuzi o tomto citlivém tématu. Už vím, jaká je jeho odpověď.

Angela se lehce zasmála a odpověděla: „Nemusíš se bát, Josephe. Buď v klidu, budu žít dobře a neudělám nic hloupého.“

Ačkoliv už znala odpověď, Angela přesto cítila v srdci trochu smutku, ale na tom nezáleželo.

Prošla kolem Josepha a opustila sídlo Kinsových.

Ve vojenské zóně stály starobylé budovy, které, ač zrekonstruované, stále vyzařovaly silný pocit historie.

Když se Angela poprvé vrátila k rodině Kinsových, nezapadla. Odmalička žila s babičkou a bydlela tady.

Od svých deseti do šestnácti let strávila dospívání zde.

Při pohledu na známý dům ze svých vzpomínek se Angele do očí draly slzy, zatímco kráčela dál dovnitř.

Angela svého dědečka nikdy neviděla. Jen slyšela babičku vyprávět, že se dědeček obětoval při chytání zlodějů a byl to velký hrdina.

Její babička Charlotte s dědečkem kdysi pochodovala a pracovala jako vojenská lékařka. Když dědeček odešel do výslužby, otevřela si vedle areálu malou kliniku.

Angela se svým lékařským dovednostem naučila od babičky.

Zacharias měl podlomené zdraví, takže se v té době pilně učila od babičky medicínu, z velké části právě kvůli Zachariasovi.

Bohužel se její úsilí nemohlo rovnat pár starostlivým slovům od Fanny.

Žila tu s babičkou a George se během roku ukázal málokdy. Navštívil je jen párkrát o svátcích.

Ale z nějakého důvodu babička s Georgem nevycházela.

Hádali se, jakmile se uviděli, a babička dokonce George hnala koštětem. I když měl George dobrou povahu, nakonec ho to udolalo a začal být podrážděný. Poté už starou paní nikdy nenavštívil.

Když babička zemřela, zdědila Angela dům a červenou vkladní knížku.

To byly babiččiny celoživotní úspory a Angela se jich nikdy nedotkla, ani nebyla ochotná ty peníze použít.

Dům byl ve druhém patře třetí budovy. Angela odemkla dveře klíčem. Byl to byt se dvěma ložnicemi a nábytek byl stále ten staromódní.

Pořád to tu bylo stejné, ale protože tu dlouho nikdo nebydlel, okna byla pokrytá pavučinami a na prádelníku ležela silná vrstva prachu.

Angela si vyhrnula rukávy a rychle všechno uvnitř i zvenčí uklidila, načež se cítila mnohem příjemněji.

Začalo jí kručet v břiše, a tak Angela vytáhla balíček peněz ze skryté přihrádky své peněženky, kde měla peníze ušetřené za celý rok.

Původně plánovala koupit Fanny k narozeninám příští měsíc dárek, ale teď je mohla použít pro případ nouze.

Byly tam nějaké drobné mince a největší byla dolarová bankovka. Spočítala je a celkem to dělalo 37 dolarů, což jí na chvíli vystačí.

U vchodu do dvora byl malý obchůdek, takže Angela zašla do večerky a koupila si balíček instantních nudlí, nějaká vajíčka a další nezbytnosti.

Miska kouřících horkých instantních nudlí byla hotová, a přestože Angela přidala jen sůl a žádné další koření, připadaly jí obzvlášť lahodné.

Už se nemusela zavděčovat členům rodiny, nemusela jim sloužit jako chůva a nemusela poslouchat jejich urážky. Mohla si žít, jak chtěla.

Poté, co to úplně pustila z hlavy, se Angela cítila uvolněně.

Pozdě v noci, když už napůl spala, jí vedle ní zavibroval telefon.

Angela si promnula oči a podrážděně ho zvedla, přičemž pohlédla na ID volajícího.

Je ten člověk blázen? Copak neví, že je neslušné rušit někoho tak pozdě v noci ze sladkých snů?

Otráveně stiskla tlačítko pro zavěšení a odhodila telefon stranou.

Právě když se chystala usnout, telefon zazvonil znovu. Netrpělivě stiskla tlačítko pro přijetí hovoru.

Na druhém konci linky se ozval Christopherův hlas plný hněvu: „Angelo, ty máš teda odvahu mi zavěsit.“

Angela si promnula ucho, oddálila telefon a pak do sluchátka zakřičela: „Christophere, zbláznil ses? Uvědomuješ si, že je neslušné volat v tuhle hodinu? Mluv, nebo buď zticha.“

Jakmile to řekla, Angela i přes telefon vycítila Christopherův vztek. Těžce dýchal a jeho tón byl naplněný silným nádechem nepřátelství.

„Angelo, zítra se vracíš do školy. Bude lepší, když sama oznámíš učiteli, že se dobrovolně vzdáváš svého místa. Jinak mám způsoby, jak ho převést na Fanny.“

Když to dořekl, hovor prudce ukončil.

Angela zírala na tmavou obrazovku telefonu a její dříve ospalá mysl se náhle vyjasnila.

Kdyby jí to Christopher svým telefonátem nepřipomněl, úplně by na tu záležitost zapomněla.

Když viděla, jak moc touží vzít jí její místo a snaží se ji dotlačit k tomu, aby ho dala Fanny, Angela byla odhodlaná nenechat je dosáhnout svého.