„Já vím, mami. Jsem před kavárnou. Zavolám ti později!“ Emmanuel Lowe netrpělivě zavěsil své matce.

Tento osmadvacetiletý muž nikdy nebyl ve vážném vztahu.

Poté, co strávil sedm let v armádě, odešel z vojska a tři roky pracoval v nemocnici v Yeringhamu.

Byl nemocničním gynekologem a vydělával osmdesát tisíc ročně.

Emmanuelova matka, která se obávala, že skončí starý a sám, na něj naléhala, aby se usadil. Jelikož neměl ani tušení, kde s randěním začít, vzala matka věci do vlastních rukou a domluvila mu několik schůzek naslepo.

Díky jejímu úsilí měl za sebou už sedmnáct takových schůzek.

Bohužel, svatební zvony Emmanuelovi v dohledné době rozhodně znít neměly. Bylo to frustrující. Věděl, že v tuto chvíli už to dělá jen ze setrvačnosti.

„Pomoc! Někdo mi pomozte!“

Těsně předtím, než Emmanuel vstoupil do kavárny, uslyšel někoho slabě volat o pomoc.

Křik vycházel od starého muže, který upadl na kraji silnice. Mnoho chodců ho míjelo, ale nikdo se neodvážil zastavit a pomoci mu na nohy.

Koneckonců, pomoc starci by mohla přinést více problémů než užitku, kdyby člověk skončil s nákladnou žalobou za to, že mu způsobil další zranění. Nikdo nechtěl udělat něco tak riskantního a pošetilého.

Emmanuela to však neodradilo od toho, aby vykročil vpřed a pomohl muži vstát. Zeptal se: „Jste v pořádku, pane?“

„Jsem v pořádku! Děkuji ti mnohokrát, mladý muži! V dnešní době je tak těžké najít lidi tak laskavé, jako jsi ty. Musím se ti za tvou laskavost odvděčit!“ odpověděl stařec s úsměvem.

Emmanuel si v tu chvíli uvědomil, že starcův oděv je v rozporu s jeho vystupováním. Navzdory obnošenému oblečení vypadaly starcovy čisté ruce jako ruce muže zvyklého na bohatství.

Přesto neměl čas uspokojit svou zvědavost. Poté, co se ujistil, že je stařec nezraněn, spěchal Emmanuel do kavárny na svou schůzku naslepo. Ani jednou ho nenapadlo, že by měl být za svůj dřívější laskavý čin odměněn.

Kavárna byla obrovská a prakticky strukturovaná jako bludiště.

Emmanuelova matka se zmínila, že jeho schůzka sedí u stolu číslo osm. Bloudil matoucí kavárnou, ale než stačil najít správný stůl, klopýtl do speciální zóny.

Osvětlení zde bylo tlumenější a podlaha byla poseta čerstvými okvětními lístky.

Vzduchem se linula sladká vůně květin. Napadlo ho, jestli nevstoupil do ráje.

Emmanuel zvedl oči a okamžitě ztuhl.

U stolu v místnosti seděla krásná, elegantní žena.

Nebylo přehnané říci, že ztělesňovala samotnou dokonalost.

Nebesa se zjevně rozhodla zahrnout ji veškerou svou přízní.

Žena tiše popíjela kávu s nohama úhledně překříženýma na stranu. Na stole ležel nepřeložený výtisk knihy The Power Broker.

Když si všimla Emmanuela, jak vrazil do místnosti, vzhlédla k němu se zmatkem a znechucením.

Bum! Bum! Bum!

Když se Emmanuel vzpamatoval z šoku, že narazil na krásnou cizinku, uvědomil si, že mu srdce buší tak silně, až málem vyskočí z hrudi.

Nikdy za svých osmadvacet let života se necítil tak přitahován k žádné ženě.

Nespočet ženských těl, která viděl při své práci gynekologa, ho sotva oslovoval. V jednu chvíli dokonce přemýšlel, zda ho ženy vůbec přitahují.

Zdálo se však, že navzdory všemu ta mladá žena před ním rozbušila jeho srdce jako splašeného koně.

Jsem jen nervózní, nebo mě už přitahuje?

Ještě překvapivější bylo, že si Emmanuel všiml velké cedulky s číslem osm na stole té ženy.

Ona je moje rande?

Zhluboka se nadechl, aby se uklidnil, než přistoupil k jejímu stolu a posadil se naproti ní.

Výraz mladé ženy byl čím dál tím víc ohromený. V jejích pěkných očích byl dokonce náznak nepřátelství.

Ta drzost tohoto muže! Vtrhnout do mého soukromého pokoje je už tak dost špatné, ale on si sedne naproti mně, jako by se nechumelilo?

Emmanuel ignoroval její výraz. Nebylo to poprvé, co se nad ním žena ušklíbla.

Po skončení schůzky naslepo si mohou jít každý svou cestou.

Představil se a prohlásil: „Ahoj! Jmenuji se Emmanuel Lowe. Je mi osmadvacet let a pracuji jako gynekolog. Vydělávám osmdesát tisíc ročně a nevlastním auto ani dům.“

Jakýkoli muž by potřeboval neuvěřitelné množství odvahy, aby takové věci řekl ženě, ale Emmanuel vypadal nezvykle klidně a vyrovnaně.

Mladá žena na něj v šoku zírala. O chvíli později se jí rty zkroutily do úšklebku a odpověděla vlastním představením.

„Ráda vás poznávám. Jsem Mackenzie Quillenová. Je mi sedmadvacet let a mám dva doktoráty z financí a obchodní administrativy z Harvardovy univerzity. Loni jsem vydělala tři miliardy a mám auto i dům.“

Emmanuel byl ohromen.

Co se to sakra děje?

Vždycky si myslel, že ženy na schůzkách naslepo přicházejí s varovnými signály.

Mackenzie však byla pravděpodobně bezchybná.

Kde je háček? Možná je blázen? Nebo zmrzačená? Nebo neplodná?

Emmanuelovu mysl zaplnily nejrůznější fantastické teorie.

Mackenzie se ušklíbla nad jeho zmateným výrazem. Pýcha v jejím chladném pohledu byla zjevná.

Záměrně se představila takto, aby cizince dostala do úzkých a zastrašila ho k ústupu.

Jak se dalo očekávat, po jejích slovech zavládlo trapné ticho.

Ach, zapomeň na to!

Zda Mackenzie mluvila pravdu, bylo vedlejší. Emmanuel se rozhodl projít celou tou procedurou, aby mohl alespoň uklidnit matku, i když rande neskončí cestou k oltáři.

Prohlásil: „Nevydělávám moc, ale pokud se rozhodnete se mnou chodit, slibuji, že vás budu vždy chránit a opatrovat. Převezmu všechny domácí práce, abyste doma mohla být královnou. Samozřejmě doufám, že mi dovolíte zachovat si před mou rodinou mužskou hrdost. Pokud se vezmeme, mohu vám dávat asi pět až šest tisíc měsíčně.“

Byl to ohraný scénář, který Emmanuel odrecitoval jedním dechem.

Mackenzie byla ohromená jeho upřímným výrazem a zjevnou absencí studu za jeho mnohem nižší plat.

Po dlouhé chvíli vybuchla smíchy.

Nikdy nepotkala muže, který by ji tak pobavil.

„Čemu se smějete?“ Emmanuel, kterého její reakce nezaujala, pokračoval: „Vím, že nesplňuji všechny požadavky, ale slibuji, že budu dobrý a zodpovědný manžel, pokud se vezmeme!“

Pch!

Mackenzie nedokázala zadržet chichotání.

Rozmrzelý Emmanuel se dožadoval: „Proč se smějete, slečno Quillenová? Nemyslíte, že jste poněkud hrubá?“

„Pane, jste velmi dobrý muž!“ Mackenzie se přestala usmívat a chladně odsekla: „Ale myslím, že ten zmatený jste tady vy. Já tu nejsem na rande naslepo!“

Cože? Co se to děje?

Emmanuelovy oči se hrůzou rozšířily a vykoktal: „Není tohle stůl číslo osm?“

„Ano, ale tohle je VIP zóna. Vy musíte hledat stůl číslo osm ve společné jídelní části. Prosím, vyjděte ven a zahněte doprava!“ Ukázala štíhlým prstem na východ.

„Já... Promiňte! Moc se omlouvám! Popletl jsem to!“

Emmanuel si přál, aby se mohl propadnout do země hanbou. Vyskočil na nohy, připraven k rychlému útěku.

To bylo tak trapné! Jak jsem si mohl sednout ke špatnému stolu na rande naslepo? Není divu, že se tolik smála. Musela si myslet, že mířím příliš vysoko!

Krátce po Emmanuelově odchodu vstoupil do soukromého pokoje Mackenzie starý muž, doprovázený čtyřmi bodyguardy v černém.

Kdyby tam Emmanuel ještě byl, užasl by. Ten starý muž nebyl nikdo jiný než cizinec, kterému předtím pomohl před kavárnou!

Naléhal: „Možná je to osud, Mackenzie. Je ti sedmadvacet, ale nikdy jsi nebyla ve vztahu kvůli své nenávisti k mužům. Žádný muž by se k tobě neodvážil přiblížit! Ale ten mladík uspěl! Je to také laskavý a spravedlivý člověk. Před chvílí mi pomohl před kavárnou a nečekal za své činy žádnou odměnu!“

Skutečná identita starého muže byla Terence Quillen, předseda přední finanční korporace v Yeringhamu.

Ačkoliv jeho bohatství mohlo trumfnout bohatství celých národů, měl v životě jednu velkou lítost.

Terence měl tři syny, kteří tragicky zemřeli dříve než on. Buď neměli vlastní děti, nebo po sobě zanechali pouze dcery.

Mackenzie byla Terenceova nejoblíbenější vnučka a další v pořadí na vedení Terence Group.

Její inteligence a charisma nic neměnily na faktu, že byla žena.

Než se Terence setká se svým stvořitelem, přál si, aby mu jeho oblíbená vnučka dala pravnuka.

To ho podnítilo k tomu, aby nafingoval svůj pád před kavárnou a vyhlédl pro svou vnučku slušného muže. K jeho překvapení ten mladík, který mu dříve pomohl, zvorat své vlastní rande a místo toho skončil u Mackenzie.

Není to osud?

Mackenzie zůstala vůči slovům svého dědečka stoicky netečná. „Dědečku, možná prošel tvým testem, ale neprošel mým. Vezmu si ho, jen když zvládne můj test na jedničku.“

Chtěla splnit dědečkovo přání, ale přirozeně se chtěla zaslíbit dobrému muži.

Vzít si muže po jednom rande naslepo bylo prostě příliš unáhlené a neopatrné.

Terenceův pohled se očekáváním rozzářil a odpověděl: „Dobrá! Jsem si jistý, že tvým testem projde!“