** Z pohledu Paige **

Ten den, kdy jsem pochovala své rodiče, se svým novorozeným synem v náručí a dospívající sestrou tisknoucí se k mému boku, jsem si dala slib: přežít, ať to stojí cokoliv.

„Je mi líto, Paige, ale nedá se nic dělat. Jaxon způsobil dalšímu dítěti zranění vyžadující lékařské ošetření. V souladu se školním řádem nemáme jinou možnost než ho trvale vyloučit,“ říká paní Baileyová, ředitelka školy mého syna.

„Byla to jasná nehoda. Nikdy by nikomu úmyslně neublížil, a už vůbec ne svému nejlepšímu kamarádovi,“ bráním ho, neschopná uvěřit, že mohou vyloučit tak malé dítě.

„Jsem si jistá, že mu nechtěl ublížit tak vážně, ale faktem zůstává, že se to stalo. Musím brát ohled na blaho ostatních studentů. Což znamená, že ho v této škole již nemůžeme nechat. Napíšu mu doporučení, aby ho zvážili přijmout ve škole, která je lépe uzpůsobena k zvládání jeho chování,“ vysvětluje paní Baileyová se soucitným úsměvem.

„Takže to s ním prostě vzdáváte?“ ptám se a v žaludku mi roste knedlík děsu a vzteku.

„To vůbec ne, jen si myslíme…“

„Zapomeňte na to, a to své doporučení si strčte někam. Nic od vás nepotřebujeme,“ vyštěknu, vstanu a vyřítím se z ředitelny.

Můj syn na mě čeká venku a jeho tvářička se rozzáří, když mě uvidí.

„Pojď, Jaxi, jdeme domů.“ Usměju se na něj, abych mu neukázala, jak moc jsem právě teď zuřivá, a podám mu ruku.

Jaxon vklouzne svou malou dlaní do mé, otočí se a nevinně zamává na rozloučenou ředitelce, zatímco míříme k autu.

„Promiň, mami,“ řekne Jaxon, když si opřu čelo o volant a snažím se popadnout dech a potlačit slzy.

Jaxovi je teprve šest; neměl by mě vidět plakat. Je to sladký chlapec, velmi milující a tak chytrý, ale v poslední době se v něm projevuje nadměrná síla, kterou zřejmě nedokáže ovládat. Trhá mi srdce, že se s tím takhle trápí.

„To je v pořádku, zlato, všechno bude dobré,“ ujišťuji ho a nutím svou tvář do úsměvu, když se na něj dívám do zpětného zrcátka.

„Zítra se Robbiemu omluvím. Slibuju,“ podívá se na mě těma svýma velkýma modrýma očima, které vypadají tak neškodně.

Jak mu mám říct, že ho škola trvale vyloučila a že se ke svým kamarádům už nemůže vrátit, nebo že budeme mít štěstí, když Robbieho rodiče nezavolají policii?

„Myslím, že pro teď bude nejlepší dát si chvíli pauzu, ale možná bys mohl Robbiemu nakreslit hezký obrázek a o víkendu bychom mu ho mohli zanést domů. Co ty na to?“ ptám se, zatímco startuji motor a odjíždím od školy.

„Dobře, nakreslím mu super velkého robota s laserovýma očima. Robbie miluje roboty!“ vykřikne Jax nadšeně a po zbytek cesty domů předstírá, že je robot.

Zastavím před naším domem a uvidím na příjezdové cestě Gregovo auto. Musel skončit v práci dřív. Při pomyšlení, že mu budu muset říct o Jaxonově vyloučení, mě jímá hrůza.

Jsme manželé už dva roky a většinu času je pro Jaxe dobrým otčímem, ale umí na něj být velmi přísný, což nenávidím. Zkoušela jsem si s ním o tom promluvit, ale tvrdí, že se jen snaží zajistit, aby Jaxon nedopadl jako jeho otec. Myslím, že k mému synovi chová rostoucí zášť.

„Můžeme mít k večeři pizzu, mami? Je to Gregovo nejoblíbenější jídlo,“ říká Jax, když vcházíme do domu.

Zastavím se v předsíni a naslouchám, jestli neuslyším Grega. Slyším nahoře sprchu. „Pizza zní dobře,“ přikývnu. „Co kdybys šel nahoru do svého pokoje a nakreslil ten obrázek pro Robbieho? Zavolám tě, až bude večeře hotová.“

Jaxon nadšeně běží nahoru a já zamířím do kuchyně, vytáhnu pizzu z mrazáku a dám ji do trouby. Právě když nastavuji minutku, cinkne mi na telefonu SMS zpráva.

Zpráva je od vedoucího Jaxonova skautského oddílu. Informuje mě, že kvůli dnešnímu incidentu ve škole a obavám ostatních rodičů už nemůže oddíl navštěvovat. Zprávy se v tomhle městě šíří opravdu rychle.

Jak se může celé město tak snadno obrátit proti šestiletému malému chlapci? Ano, udělal chybu, když strčil do kamaráda, který mu chtěl vzít hračku, ale nemohl vědět, že se Robbie uhodí do hlavy a bude potřebovat stehy. Děti v jeho věku do sebe strkají pořád. Jax je prostě na svůj věk velmi silný. To neznamená, že je to zlé dítě.

„Jdu ven,“ oznámí Greg, když prochází kolem kuchyně, aniž by mě přišel pozdravit polibkem, jak to obvykle dělává. Cítím, jak se mi pomalu vzdaluje.

„Kam jdeš? Dělám pizzu a doufala jsem, že si před večeří promluvíme,“ volám za ním.

„Mám sraz s pár přáteli. Najím se venku. Nečekej na mě,“ říká a otevírá vchodové dveře.

„Počkej, Gregu, opravdu s tebou potřebuju mluvit o…“

„Vyloučili Jaxona,“ skočí mi Greg do řeči. „Už to vím a nepřekvapuje mě to. Říkal jsem ti, že dopadne stejně špatně jako jeho otec.“

Vchodové dveře se za mým manželem zabouchnou dřív, než stihnu odpovědět. Jak to ví? Volala mu škola?

Nechápu jeho nenávist vůči Ryderovi. Nikdy se s ním ani nesetkal a ví jen to, co mu řekli ostatní. Je pravda, že Ryder nebyl žádný andílek, ale nebyl tak špatný, jak ho Greg vykresluje.

Byl v systému pěstounské péče. Jeho pěstounská rodina se k němu moc nehodila a ve škole trpěl strašnou šikanou. Když nastoupil na vysokou, byl velmi defenzivní a často se dostával do rvaček s našimi vrstevníky, ale ke mně se choval nejlíp na světě. Ačkoli vždy projevoval zájem, nikdy jsem se necítila pod tlakem, abych s ním spala, a tak jsem se v předvečer jeho osmnáctých narozenin rozhodla, že nadešla ta chvíle. Naše narozeniny dělily jen dva dny, ale on mě často škádlil a říkal mi pumo, protože jsem byla o celé dva dny starší než on.

Den po našem neohrabaném tápání ve stanu jsem se probudila sama. Zmizel. Jeho telefon byl odpojený a na vysokou se nevrátil. Mnohokrát jsem volala k němu domů, ale nikdo nikdy neotevřel.

Když jsem o šest týdnů později zjistila, že jsem těhotná, stala jsem se posedlou snahou ho najít.

Jeden soused se nade mnou nakonec slitoval a informoval mě, že se rodina sbalila a odstěhovala. Bylo tak těžké tomu uvěřit a trvalo mi skoro dva roky, než jsem to přijala, protože můj Ryder by mi tohle neudělal. Milovali jsme se a on by mě prostě neopustil uprostřed noci beze slova.

Po večeři, když je Jax v posteli a Greg se stále nevrátil, jdu nahoru do sprchy. Když se svlékám a dávám špinavé oblečení do koše na prádlo, něco mě zaujme, jak se to rozsvítí. Je to Gregův pracovní telefon, který mu kouká z kapsy u kalhot.

Má štěstí, že jsem si ho všimla, než jsem dala oblečení do pračky. Položím telefon na umyvadlovou skříňku a vlezu do sprchy ve snaze smýt ze sebe všechen stres dnešního dne. Zítra budu muset najít novou školu pro Jaxe, ale dnes večer si potřebuji odpočinout u dobré knihy a heřmánkového čaje.

Přes zvuk tekoucí vody slyším, jak Gregův telefon bzučí, a začíná mě to otravovat. Kdo ho tak moc obtěžuje mimo pracovní dobu? Pracuje v obchodě se sportovními potřebami. Nikdo by ho neměl potřebovat tak pozdě. S povzdechem, když telefon znovu neustále bzučí, vypnu vodu v úmyslu telefon vypnout, ale když uvidím zprávy na displeji, srdce se mi propadne.

Někdo jménem Leanne poslal několik zpráv, a i když vidím jen první řádek každé z nich, je snadné si domyslet souvislosti.

Leanne: Chybíš mi.

Leanne: Už jsi jí to řekl?

Leanne: Díky za dnešek. Moc tě miluju.

Upustím telefon, neschopná číst dál.

Můj manžel má poměr.

Unikne mi vzlyk a cítím, jak se celý můj svět hroutí. Vím, že v poslední době to nebylo perfektní, ale jak mi to mohl udělat? Proč mu nestačím? Proč mě lidé, které miluji, vždycky opustí?

Zabalím se do ručníku a vřítím se do ložnice, abych zavolala jediné osobě, na kterou se mohu spolehnout. Své sestře Poppy. Nedávno se odstěhovala, aby mohla studovat na univerzitě. Učí se na veterinářku a já na ni nemůžu být pyšnější.

Poppy to zvedne po prvním zazvonění a poslouchá, zatímco si jí vylévám srdce. Říkám jí, co se stalo s Jaxonovou školou a zprávou od jeho vedoucího skautů, a říkám jí, co udělal Greg.

„Paige, musíš z toho města vypadnout. Kousek od mé univerzity je malý domek k pronájmu. Byla jsem se na něj dnes podívat, ale autobusové spojení není dobré a na každodenní dojíždění na univerzitu bez auta to bylo prostě moc daleko. Je to sladké místečko se dvěma ložnicemi a je plně zařízené. Město působilo domácky a přívětivě. Sbal si věci a začni nanovo na tomhle konci republiky se mnou. Tam pro tebe už nic nezbylo,“ říká Poppy.

„Ale co když…“

„Nestojí za to, Paige, nedávej mu druhou šanci,“ přeruší mě Poppy.

Oči se mi zalijí slzami. Má pravdu. Tady pro mě nic nezbylo. Poppy se odstěhovala, rodiče jsou mrtví, Jaxon nemá školu, Greg mě opouští kvůli jiné ženě a já už se smířila s tím, že Ryder se pro mě nevrátí, tak proč zůstávat na místě, které v sobě drží víc špatných vzpomínek než dobrých?

Přestěhovat se do nové oblasti by nebylo příliš obtížné. Má práce redaktorky mi umožňuje pracovat odkudkoli, a jelikož tu Jaxon už nemá školu, opravdu není důvod zůstávat. Poppy má pravdu. Nový začátek na novém místě je přesně to, co potřebujeme.

„Dobře, Pops. Pošli mi podrobnosti o tom domě.“