** Z pohledu Paige **

„Vím, co jsi dělal, Gregu,“ řeknu, když sejdu druhý den ráno dolů a najdu ho, jak jí u jídelního stolu misku cereálií.

Slova mi sotva opustí ústa, než se jeho tvář zkřiví do trpkého úšklebku. Vzhlédne ke mně se lžící na půli cesty k ústům.

„Aha, a co si myslíš, že jsem dělal?“ řekne a jeho tón je posměšný.

Hodila jsem telefon na stůl před něj. Displej se rozsvítí dalšími zprávami. Její jméno. Její tvář. Ty zprávy.

Leanne: Dobré ráno, krasavče.

Leanne: Chybí mi tvůj dotek.

Leanne: Dneska večer, až ona usne?

Leanne: Díky tobě se zase cítím naživu.

Naživu!

Já jsem tu pomalu umírala, zatímco on byl v náručí někoho jiného a dával jí pocit, že žije.

„Miluješ ji?“ Můj hlas se trochu zlomí. Nesnáším to. Nesnáším, jak zním malá a slabá.

Greg zírá na telefon, jako by to byla zbraň, a možná je, protože jsem konečně skončila s hraním toho dobrosrdečného blázna, který uklízí nepořádek a s úsměvem přechází zanedbávání.

„Ona nic neznamená,“ povzdechne si. „Je to složité.“

„Ne,“ ustoupím a obejmu se pažemi, abych nebyla v pokušení hodit mu tu misku na hlavu. „Je to vlastně velmi jednoduché. Lhal jsi. Spal jsi s ní, zatímco já jsem byla tady s Jaxonem, zatímco jsem tvrdě pracovala, abych zaplatila tenhle dům, zatímco jsem se snažila věřit, že naše manželství můžeme ještě zachránit.“

Místnost naplní těžké ticho.

„Potřeboval jsem něco pro sebe, Paige,“ řekne. „Ty jsi byla… Bože, ty jsi byla pryč od chvíle, co jsem tě potkal. Nikdy jsi mě k sobě nepustila, protože ses pořád držela duchů, pořád jsi čekala, až se vrátí ten tvůj drahocenný Ryder.“

Otevřu pusu, abych něco řekla, a pak ji zase zavřu. Má pravdu? Je to moje chyba?

„Máš pravdu,“ vydechnu. „Možná jsem se držela té dívky, kterou jsem bývala. Těch kousků, které jsem se snažila slepit dohromady. Naděje, že by ses mě mohl naučit milovat takovou, jaká jsem. Nikdy nebudu člověkem, do kterého se mě snažíš zformovat, a můj syn také ne.“

„Mami,“ ozve se shora slabě Jaxonův hlas a já se otočím k odchodu.

„Kam jdeš?“ zeptá se Greg a jeho židle zaškrábe o podlahu, jak vstává.

„Někam, kde můžeme dýchat. Někam daleko od tebe a téhle lži. Chci rozvod.“

Pak vyjdu nahoru a sbalím dvě sportovní tašky pro mě a Jaxe. Greg se neobtěžuje říct jediné slovo, aby nás zastavil, nebo se dokonce pokusit omluvit, než vyjdu ze dveří a opustím život, o kterém jsem si myslela, že jsem si ho tu vybudovala.

Jax je potichu, když odjíždíme od domu, a já se na něj podívám do zpětného zrcátka. Jeho oči vypadají ustaraně, zatímco si k hrudi tiskne svého plyšového šedého vlka. Vyhmatává, že je něco špatně, a já nenávidím, že bude muset trpět za Gregovy činy i on.

„Co kdybychom se stavili v kavárně na palačinky k snídani?“ zeptám se.

„Pojede i Greg?“

„Ne, zlato. Teď jsme jen my. Jedeme na dobrodružství,“ řeknu a snažím se znít co nejveseleji.

„Kam jedeme?“

„Bydlet blízko tety Poppy,“ usměju se, ale Jaxonovi se zalijí oči slzami. „Bude to v pořádku, kámo, slibuju,“ snažím se ho uklidnit.

„Ale co moji kamarádi a babička s dědou?“ zeptá se tichým tónem.

„Najdeš si spoustu nových kamarádů a babička s dědou budou s námi v duchu; vždycky na tebe dohlížejí.“

Zatímco Jaxon jí palačinky, vyřídím několik telefonátů. Majitel domu, který mi poslala Poppy, má pro naši situaci velké pochopení a po provedení několika kontrol souhlasí, abychom se nastěhovali ještě dnes.

Poppy měla pravdu. Dům byl rozkošný. Viděla jsem jen fotky na internetu z odkazu, který mi poslala, ale věřila jsem Poppy, když říkala, že je to přesně takové, jak ukazovaly obrázky.

Byl menší než náš současný dům, ale pro mě a Jaxe byl perfektní. O městě jsem moc informací nenašla, ale místní škola vypadá úžasně a po telefonickém rozhovoru s ředitelkou si myslím, že tam Jaxon bude prospívat. Domluvím si schůzku na prohlídku školy na zítřejší odpoledne.

Po snídani zajdeme do květinářství hned vedle a já nechám Jaxe vybrat všechny jeho oblíbené květiny, zatímco sama vyberu levanduli a modré růže a přidám je do kytice, kterou chci nechat na hrobě svých rodičů.

Myslí mi probleskne vzpomínka na Rydera. Často mi dával jednu růži a pak vysvětloval, co která barva představuje. Při placení si všimnu několika černých růží a jednu vezmu, abych ji přidala k nákupu.

„Chcete ji přidat do kytice?“ zeptá se květinářka.

„Ne, děkuji. Tu si nechte zvlášť.“

Dorazíme na hřbitov a Jax položí květiny na náhrobek mých rodičů. Jaxonovi byl jen den, když zemřeli, ale vždycky jsem dbala na to, aby o nich věděl. Zemřeli při hrozné autonehodě, když jsem byla ještě v nemocnici po porodu.

Myslela jsem si, že ztráta Rydera byla ta nejhorší věc, která se mi mohla stát, dokud nepřišel ten den. Moji rodiče byli ti nejlepší. Podporovali mě po celou dobu těhotenství a zatímco jsem truchlila pro Rydera. Mé srdce pro ně i pro mého syna stále bolí. Jaxona by zbožňovali a já nenávidím, že s nimi nikdy nemohl mít vztah. Podpora mé mámy by se mi teď opravdu hodila. Vím, že by mi nabídla pár moudrých slov o tom, jak se posunout k lepším věcem.

Po nějaké době na hřbitově nasedneme zpátky do auta, připraveni opustit tohle město a začít nový život. Mám v plánu už jen jednu zastávku.

Zaparkuji před samostatně stojícím bungalovem, Ryderovým starým domem, a zaplaví mě vzpomínky. Nebyla jsem tu roky, ne od té doby, co jsem potkala Grega. Návštěva tohoto místa mi připadala jako zrada vůči němu. Bohužel, jeho oddanost bledla ve srovnání s tou mou.

Kdysi krásně udržovaná zahrada je nyní zarostlá a z malé železné branky se odlupuje barva. Dům stále vypadá nedotčeně.

„Kdo tady bydlí, mami?“ zeptá se Jax.

„Tady bydlel tvůj tatínek, než zmizel,“ vysvětlím.

Ačkoli není dost starý na to, aby to plně pochopil, nikdy jsem před Jaxonem pravdu neskrývala. Nechtěla jsem, aby vyrůstal s myšlenkou, že ho otec nechtěl.

„Myslíš, že by se tam mohl pořád schovávat? Mohli bychom ho zkusit najít. Třeba je pod postelí. Já chodím pod postel, když se bojím,“ řekne Jax a já se usměju jeho naivitě.

„Ne, broučku, není tam,“ povzdechnu si a rozepnu si pás.

„Můžu jít taky?“ zeptá se Jaxon, když vylézám z auta.

„Jasně,“ řeknu, otevřu jeho dveře, pomůžu mu ze sedačky a vezmu ze sedadla spolujezdce tu jednu černou růži.

Železná branka zaječí, jak se ji snažím otevřít na zrezivělých pantech. Další znamení, že tu už léta nikdo nebyl. Čekala jsem, že dům už bude dávno na prodej. To, že dům zůstává prázdný, jen přidává na záhadnosti.

Jdu ruku v ruce s Jaxem ke vchodovým dveřím. V břiše mi poletují motýli stejně jako poprvé, když jsem šla touto cestou zaklepat na tyhle dveře kvůli našemu prvnímu rande.

Ryderovi rodiče byli pryč a on mě pozval k sobě na film. Jasně si pamatuji, jak se mi zatajil dech, když otevřel dveře a jeho pronikavé modré oči mě uchvátily.

Nejdřív jsme seděli trapně na opačných koncích gauče a dělili se o pytlík popcornu, a jak film běžel, naše ruce se pomalu posouvaly blíž k sobě, dokud se naše malíčky nedotkly. Ten drobný kontakt mi rozbušil srdce a já v tu chvíli věděla, že Ryder pro mě bude někdo výjimečný.

Nikdy jsem nepotkala nikoho, kdo by ve mně vyvolával takové pocity jako Ryder. Každý dotek působil jako hojivý balzám. Jeho polibky byly jako elektřina nabíjející mou duši a jeho objetí byla neproniknutelným štítem. V jeho náručí jsem se cítila tak bezpečně.

Jaxon mi vytrhne ruku a vytrhne mě tak ze vzpomínky, která se mi přehrávala v mysli. Vystoupí na práh, natáhne se, položí dlaň naplocho na dveře a zavře oči.

„Není tady,“ povzdechne si a ustoupí, aby mě znovu chytil za ruku.

Sehnu se a položím růži na práh.

„Co znamená ta černá?“ zeptá se Jax.

„Představuje moc, sílu a naději. Může také znamenat soucit nebo konec vztahu,“ vysvětlím, ráda, že s ním mohu sdílet kousek přesvědčení jeho otce.

Naposledy se podívám na dům a pak se otočím a odejdu. Uzavírám kapitolu této části svého života. Je čas přestat žít v minulosti a nechat všechny duchy za sebou. Teď můžeme začít žít pro budoucnost. Mohu jen doufat, že bude laskavější než minulost.

Když přejíždíme hranice města, ohlédnu se do zpětného zrcátka. Chvíli jsme tu byli šťastní, ale teď to místo poskvrňuje zrada a smutek. Je čas vytvořit si čerstvé vzpomínky na novém místě.