** Z POHLEDU PAIGE **

Škola byla fantastická a všechen personál velmi přívětivý. Ředitelka, která si raději nechává říkat Regina než paní Greenová, se nezdála ani v nejmenším zaskočená, když jsem jí vysvětlila Jaxonovu historii v jeho předchozí škole.

Než prohlídka skončila, Jax se už stihl spřátelit s několika dětmi a nechtělo se mu odejít. Regina souhlasila, že zítra začne na půl dne, než příští týden nastoupí na plný úvazek.

Procházka zpět městem byla příjemná. Zastavili jsme se na zmrzlinu v malé cukrárně. Potom jsme v obchodě s výtvarnými potřebami pořídili nějaké umělecké potřeby, aby Jaxon mohl sedět na zahradě a malovat, zatímco já obvolám dodavatele energií, abych vše zařídila.

Stále čekám na lince s internetovou společností, když se ozve zaklepání na dveře. Podívám se na Jaxe, který stále sedí na zahradě a maluje, a jdu otevřít. Poppy neříkala, že dnes přijde, a nikoho tady ještě neznáme, takže mám pokušení to ignorovat, ale zvědavost mi nedá a dveře otevřu.

Srdce se mi na vteřinu sevřelo, když na mě s úsměvem zírá Ryderova tvář. Oči mi sklouznou k jeho ruce, abych zkontrolovala mateřské znaménko.

„Ahoj, promiň, že jdu bez ohlášení, ale šel jsem kolem a napadlo mě, jestli by si Jaxon nechtěl zakopat s míčem,“ řekne Callen s míčem zastrčeným v podpaží.

Od chvíle, co jsem ho viděla před pár hodinami, se převlékl. Černé kraťasy a tričko vyměnil za blankytně modré tričko, ve kterém jeho oči vypadají ještě modřejší.

„Ehm… on má zrovna něco na práci,“ řeknu, právě když Jaxon vběhne dovnitř, drží v ruce svůj obraz a pyšně prohlašuje, že je hotový.

„Callene!“ vykřikne Jax nadšeně, když ho spatří u dveří. Rozběhne se k němu, zakopne o rozvázanou tkaničku a s hlasitým žuchnutím dopadne na dřevěnou podlahu u zdi.

„Jsem v pořádku,“ prohlásí Jax dřív, než se ho stihnu zeptat.

„Zpomal, kamaráde, není kam spěchat,“ řekne Callen.

Pomůžu Jaxonovi na nohy a prohlédnu si ho. Nezdá se, že by byl zraněný, ale jeho obraz je úplně zničený, stejně jako kdysi bezchybná zeď.

Modrá, červená a žlutá barva jsou rozmazané po stěně jako hrubý pokus o duhu na magnoliové zdi.

„Sakra,“ zaklela jsem si pod vousy a spěchala do kuchyně pro hadr. Tohle není první dojem, jaký chci udělat na pronajímatele, až zítra přijde.

„Promiň, mami,“ řekne Jaxon s očima plnýma slz, když se dívá na tu spoušť na zdi.

„To je v pořádku, zlato, byla to nehoda,“ uklidňuji ho, zatímco utírám barvu ze zdi, což se zdá, že to jen zhoršuje, protože ji rozmazávám dál.

„Tady, dovolte, pomůžu vám. Byla to moje chyba, že jsem se objevil bez ohlášení,“ řekne Callen, vstoupí do domu a natáhne ruku pro hadr.

Chystám se protestovat, když se telefon, který mám zastrčený pod uchem, konečně spojí s operátorem. Kývnu a podám hadr Callenovi, abych mohla hovor přijmout. Kdybych nepotřebovala internet k práci, zavěsila bych a zavolala zítra, ale jejich call centrum brzy zavírá a já se musím připojit co nejdříve, abych stihla termín rukopisu.

Procházím všechny své údaje a dohaduji si dobrou nabídku na balíček televize a širokopásmového připojení, zatímco sleduji, jak Callen a Jaxon čistí zeď. Potom jdou na zahradu kopat si s fotbalovým míčem, zatímco je sleduji oknem.

Když hovor ukončím, zůstanu u okna a sleduji Jaxona, jak si hraje. Vypadá tak šťastně a hru fotbalu si náramně užívá. Greg nikdy neměl čas si s ním takhle hrát. Vždycky byl příliš unavený nebo příliš zaneprázdněný a já na sporty nikdy nebyla dobrá. Táta vždycky říkal, že mám obě nohy levé.

Při pohledu na ně se nemůžu ubránit představě jiného života. Kdyby Ryder tehdy nezmizel a my spolu žili jako rodina posledních šest let. Vypadal by náš život takhle? Jax a Ryder na zahradě hrají míčové hry, zatímco já připravuji večeři? Přistihnu se, jak se usmívám nad tou představou, a pak si povzdechnu.

Musím se Callena zeptat, jestli má nějaké sourozence. Myslím, že je to nejlepší způsob, jak zjistit, jestli ví o Ryderovi, protože mě nikdo nepřesvědčí, že nejsou dvojčata. Nemůžu se ho ale zeptat před Jaxonem. Kdyby Callen prozradil, že je Ryderův bratr a stalo se něco hrozného, nebo kdyby Ryder nechtěl Jaxe potkat, jen bych svému synovi způsobila zbytečnou bolest.

Vyjdu zadními dveřmi a Callen se na mě usměje. „Myslím, že tu máte budoucí fotbalovou hvězdu.“

„Dal jsem gól!“ řekne Jax a zvedne ruku do vzduchu.

„Já vím, viděla jsem. Výborně, Jaxi, byl to skvělý gól,“ usměji se.

„Může Callen zůstat na večeři?“ zeptá se Jaxon, jeho velké modré oči plné naděje.

„Jsem si jistá, že Callen už má jiné plány.“

„Nemám,“ pokrčí Callen rameny.

„Skvěle,“ vynutím ze sebe úsměv, nejsem nadšená z toho, že ho tu mám na večeři, když jsme se s ním setkali teprve před pár hodinami.

„Co kdybych objednal jídlo s sebou? Je tu skvělá italská restaurace, která dělá rozvoz, a jejich lasagne jsou k sežrání,“ řekne Callen se zasténáním.

„Lasagne mám rád,“ přikývne Jaxon.

„Takže tři porce lasagní?“ zeptá se Callen a podívá se na mě.

„Jistě, a děkuji za pomoc se zdí a s Jaxonem.“

„To není problém.“

Ačkoli jsem nechtěla, aby zůstal, vidím, jak moc si Jaxon užívá jeho přítomnost a odvádí to jeho myšlenky od Grega. Navíc bych mohla najít chvíli, abych se ho na něco zeptala, když bude Jax mimo doslech.

Callen měl pravdu. Lasagne byly úžasné a já musela bojovat s nutkáním zasténat jako on, když se mi zdálo, že se mi rozpouštějí v ústech. Po večeři pošlu Jaxona nahoru, aby se umyl a převlékl do pyžama, zatímco my uklízíme stůl.

„Jste dobrý s dětmi. Máte v rodině hodně malých?“ zeptám se a snažím se neznít, jako bych ho vyslýchala.

„Ne, v mé rodině ne, ale v mé… skupině přátel je několik dětí.“ Odmlčel se, což mě přimělo tušit, že by raději použil jiná slova.

„Takže, máte tady ve městě hodně rodiny?“

„Ani ne. Vyrůstal jsem v pěstounské péči a teprve nedávno jsem zjistil, že mám bratra,“ řekne, když neseme prázdné talíře k dřezu.

Srdce mi buší v hrudi a dech se mi zadrhává v krku. Málem upustím talíře do dřezu, jak se mi třesou ruce.

„Staršího bratra, nebo mladšího?“ zeptám se a můj hlas zní výš, než bych si přála.

„Vlastně si nejsem jistý. Jsme dvojčata a nevíme, kdo z nás se narodil dřív, ale myslím, že jsem starší já,“ zasměje se.

„A bydlí tady ve městě?“

„Ano, kousek na okraji,“ řekne.

Hlava se mi najednou zatočí a chytím se kuchyňské linky, abych se udržela na nohou. Měla jsem pravdu. Je to Ryderovo dvojče a Ryder je naživu a právě tady, ve městě, kam jsem se právě přestěhovala. Je to osud, nebo kosmická náhoda?

Netuším, co říct dál. Mám mu říct, že jeho dvojče je Jaxonův otec? Mám po něm chtít, aby mě k němu zavedl nebo mu zavolal a řekl mu, ať sem přijde? Jak k tomu mám přistoupit a zároveň ochránit svého syna?