** Jakeův pohled **

Myšlenka, že jsem neměl odcházet, mě zasáhne prudce a nečekaně, ale nevím proč.

Jsem v polovině chodby na klinice, nad hlavou mi slabě bzučí světla, když se mi v hrudi něco sevře. Není to přímo pouto druhů, ale je mu to dost blízko na to, aby se v reakci na to zbystřily všechny mé instinkty. Něco je špatně.

Zastavím se a ruku nechám opřenou o dveře laboratoře. Říkal jsem si, že