Bič dopadl na má záda. Zatnu zuby proti bolesti a odmítnu jim dopřát uspokojení z toho, že mě sledují, jak se lámu.

Nevím, jak dlouho tu jsem. Vím jen, že pomalu začínám ztrácet rozum. Pomalu začínám ztrácet sama sebe. Od chvíle, co jsem sem přišla, jsem nepoznala nic než bolest. Nic než zranění a smutek.

Každý den přijdou a vybíjejí si na mně svou frustraci. Každý den přijdou a nutí mě platit za to, že jsem zničila šanci jejich Alfy na štěstí.

Jak jste si již domysleli, test vyšel pozitivně. Vlkodlaky může ovlivnit jen velmi málo věcí, takže nikdo si není jistý, co přesně bylo použito, protože použitá droga nebyla nic, s čím by se naše smečka setkala.

V okamžiku, kdy test vyšel pozitivně, jsem věděla, že můj osud je zpečetěn. Nikdo mi zřejmě nevěřil. Všichni, které jsem znala a milovala, včetně Piper, se ke mně otočili zády na podporu Aleca.

Další rána bičem a já sebou trhnu. Má záda pravděpodobně vypadala jako mleté maso. Prošla jsem si všemi druhy mučení. Bičování, řezání, pálení, kosti mi byly zlámány a vlasy ostříhány. Pokud si dokážete představit nějaké mučení, pak jsem si jím pravděpodobně prošla.

Bolí to. Nejen fyzická bolest, ale i ta emocionální. Tohle je smečka, která mě přijala a objala, když mi zemřeli rodiče. Teď jsem pro ně byla piraňa. Všechno dobré, co jsem kdy udělala, bylo zapomenuto.

Už jsem nebyla Sadie, členka smečky. Teď jsem nebyla nic víc než děvka, coura, rozvracečka rodin, zlodějka a zrádkyně. Ani si nepamatuji, kdy naposledy někdo vyslovil mé jméno.

Mé myšlenky jsou zatlačeny zpět, když se otevřou dveře a vejde Alec. Třesu se strachy. Hádám, že si přišel pro svůj kus masa.

„Už promluvila?“ zeptal se, jeho hlas napjatý.

Zdál se naštvaný. Víc nasraný než obvykle. Ramena měl napjatá. Ústa sevřená a oči mu plály ohněm. Stále měnily barvu, což znamenalo, že on a jeho vlk byli v souladu.

„Ještě ne, Alfo,“ procedil Jason mezi zuby.

Alec si vyhrne rukávy košile, než vezme nůž. Snažím se couvnout, ale není úniku. Jsem přikovaná ke stropu. Není kam jít.

„Uvidíme, jestli ji dokážu přimět, aby vyznala své hříchy,“ vyplivne, než mi vrazí nůž do břicha.

Ze všech mých mučitelů je Alec ten nejhorší. Milovala jsem ho celým svým srdcem. Vážila jsem si ho. Nikdy bych neudělala nic, co by mu ublížilo, a přesto on udělal vše, co si jen dokázal představit, aby mi způsobil bolest.

Láska, kterou jsem k němu chovala, je nyní otrávená. Vše, co vidím, když se mu podívám do očí, je monstrum, kterým je. Teď ho nenávidím stejně, ne-li víc, než on nenávidí mě.

„Neudělala jsem nic špatného. To já jsem tě neomámila,“ zašeptala jsem a snažila se ovládnout třes v hlase.

„Čekáš, že tomu uvěřím, ty děvko?“ zařve.

Úder, který mi zasadí do obličeje, stačí na to, abych viděla hvězdičky. Být udeřena mužem sakra bolí. Je to podobné, jako by vás zasáhl obrovský balvan.

„Přísahám, že ne.“

„A já nebudu věřit lžím coury. Vědělas, že bych se s tebou střízlivý nevyspal, takže jediný způsob, jak jsi mohla mít můj penis, bylo mě omámit. Užila sis, že jsi mě zneužila? Užila sis spánek s mužem, který si sotva pamatoval své vlastní jméno? To tě vzrušuje?“

Jeho slova jsou hořká, když je na mě chrlí. Každé z nich probodlo mé srdce. Rozbilo ty malé kousky mě samé, které mi zbyly.

Proč nemohou vidět, jak moc mě zraňují? Jak moc mě ničí?

„Nevěděla bych. Byla jsem také opilá.“

Nikdo nevěří, že jsem byla také omámená. Nikdo nevěří, že jsem byla také obětí. Že si také nepamatuji, co se té noci stalo. Všichni chtějí vinit mě. Udělat ze mě padoucha.

Jeho zavrčení je jediným varováním, které dostanu, než vrazí nůž hlouběji. Pak ho otočí, než ho vytrhne ven.

Zavřu oči v naději, že skryji svou bolest. V naději, že skryji svou bezmoc. Když mám vše pod kontrolou, otevřu je.

Střetnou se s jeho. Alecův pohled byl naplněn ničím jiným než odporem a nenávistí. Mé srdce se při pohledu na to láme ještě víc. Ano, dříve mi věnoval bezvýrazné pohledy, ale nikdy ne takové, které by byly plné nenávisti.

Od té chvíle mě používá jako boxovací pytel. Cítím, jak slábnu s každým úderem, každou fackou a každým bodnutím.

Úleva přichází, když Micah otevře dveře a vejde.

„Alecu, je tu Lola, chce tě vidět,“ řekne mu.

Vidím v jeho očích záblesk naděje. Opravdu ji miluje a záleží mu na ní. Kdyby jen věděl, že bych nikdy neudělala nic, co by ohrozilo jeho štěstí.

Alec přikývne, než se otočí ke mně. „Dávám ti poslední šanci se přiznat.“

„Nic jsem neudělala. Jsem nevinná.“ Můj hlas zní jako chraplavý šepot.

Dívá se na mě smrtícíma očima. Rty se mu zkroutí v krutý úšklebek těsně předtím, než máchne rukou a řízne mě do obličeje.

„Teď se na tebe už nikdo nikdy nebude moci podívat, protože jsi znetvořená a ošklivá. Vždy to bude připomínka mé nenávisti k tobě.“

Odejde bez výčitek svědomí nebo pohledu zpět. I jeho přátelé odejdou s ním.

Ve chvíli, kdy jsou ze dveří, nechám stéct první slzu. Tvář mi pulzuje od rány, která je, jsem si jistá, hluboká. Alec má pravdu. Vzhledem k tomu, že jsem se ještě neproměnila, mé jizvy se mnou zůstanou navždy. Nejen ta na tváři, ale i ty na mém těle.

Zhroutím se dopředu a proklínám Měsíční bohyni za to, co mi dovolila, aby se mi stalo. Ví, že jsem nevinná, a přesto dovolila svým dětem, aby mě zraňovaly a ponižovaly. Nevím, jestli se odsud někdy dostanu, ale budu nenávidět Aleca a jeho smečku až do posledního dechu.

Mé tělo se poddávalo temnotě, když se dveře zaskřípavě otevřely. Zírám na něj, bojím se, že se vrátil, aby mi dal další výprask.

„Pššt, nehýbej se,“ řekne jemně. „Jsem tu, abych pomohl, ale musíme být rychlí, než si stráže nebo Alfa Alec všimnou, co se děje.“

Zírám na něj nevěřícně. „Ty mi věříš?“

Přikývne hlavou. „Ano. Něco na tomhle mi nesedí. Má intuice je vždy přesná a něco mi říká, že tohle je větší, než si kdokoliv z nás dokáže představit.“

Přijde ke mně a pomalu začne rozvazovat mé řetězy.

„A co kamery?“

„O to se neboj. Už jsem se o to postaral.“

Jakmile jsem osvobozena od řetězu, zhroutím se dopředu a téměř se srazím s podlahou, ale on můj pád zbrzdí. Drží mě a vede nás ven ze dveří.

Nebyli tu žádní další vězni. Ani žádní strážní. Pomalu jdeme, dokud nedojdeme k tajnému průchodu.

„Nedostaneš se do potíží, jestli někdy zjistí, že jsi mi pomohl utéct?“ Měla jsem o něj strach.

Pokud jsem se něco naučila, tak to, že Alec nezná význam slova odpuštění.

„Nikdy se to nedozví, pokud nebudu chtít,“ odpoví, když konečně dorazíme na konec průchodu a vynoříme se v lese.

Z nějakého důvodu mu věřím, takže nechám tu záležitost být. Kromě toho jsem neměla energii na pokračování v rozhovoru.

Když si uvědomí, že jdeme příliš pomalu, zvedne mě a nese mě. Vše se začíná rozmazávat, jak zrychluje kolem stromů.

Nevím, jak dlouho jsme běželi, ale nakonec dorazíme k hranici. Tato část hranice neměla žádné hlídky, pravděpodobně proto, že hraničila s lidskou osadou. Vzbudilo by to příliš mnoho podezření, kdyby lidé viděli desítky mužů hlídkujících v oblasti.

„Musíš přerušit spojení se smečkou, pokud nechceš, aby tě Alec snadno našel,“ položí mě na zem.

Pomalu, ale unaveně překročím hranici.

Zhluboka se nadechnu a řeknu slova, která přetnou mé spojení se smečkou.

„Já, Sadie Evans, přetrhávám své vazby se smečkou Krvavého měsíce.“

Mrazí mě v zádech, jak cítím, že spojení končí. Bzučení zmizí a má mysl se ztiší.

„Je to hotovo?“

Chystám se odpovědět, když v dálce uslyším děsivý řev, těsně předtím, než mým tělem projede oslepující bolest. Křičím bolestí, jak mi po tváři stékají slzy. Bylo to, jako by mi byla odtržena část mě samé.

„Sakra! Musíš odejít, Sadie. Hned teď,“ řekne mi naléhavě.

Slzy mi dál stékají po tváři, jak začínám kráčet. Celé tělo mě bolelo a vše, včetně mé duše, bylo zlomené.

Krok za krokem odcházím.

Vím, co ta bolest znamenala, a nikdy mu neodpustím, že mi tohle udělal.