Alec.

Jsou to asi tři měsíce, co mi ta děvka obrátila život vzhůru nohama. O tři měsíce později ta coura stále odmítá mluvit.

Nenávidím ji za všechno, co udělala. Kdyby nebylo jejího sobectví, Lola a já bychom byli spojeni. Pravděpodobně by byla těhotná s mým dědicem. Sadie mi tohle všechno vzala. Vzala mi víc, než si kdy dokáže představit.

Moje smečka je prokletá. Slábneme a umíráme. Žádná jiná smečka o tom nevěděla. Stále si myslely, že jsme silní. Kdyby to věděly, netrvalo by jim dlouho, než by nás vyhladily.

Nikdo o kletbě moc nevěděl. Ani jak jsme k ní přišli. Jen to, že na nás byla uvalena asi před sto lety. Můj otec a dědeček si mysleli, že už není naděje. Dokud nebylo prorokováno, že má družka bude ta, která kletbu zlomí. Měla přinést naději a obnovu. S ní po mém boku by byla smečka obnovena do své bývalé slávy a byli bychom silnější, než jsme si kdy mysleli, že je možné.

Sadie to všechno zničila, když mě omámila. Nejenže jsem pravděpodobně nadobro ztratil svou družku, ale také jsem ztratil jedinou naději, kterou jsem měl na přežití své smečky.

„Sakra, mám chuť jí zlomit vaz,“ zavrčí můj vlk Knox.

„Ten pocit je vzájemný,“ řeknu mu. „I když chci nejdřív její přiznání, než ji popravím.“

Po jejím zatčení mi Pip řekla, jak Sadiino poblouznění mnou pokračovalo i poté, co jsme byli starší. Řekla mi, že jí jednou řekla, že mě miluje a že jednoho dne bude mou družkou. Pip to nebrala vážně a myslela si, že cokoliv cítí, časem vyprchá.

Když mi to řekla, odfrkl jsem si. Jako by taková ubohá žena mohla být mou družkou. I kdyby nebyla příčinou mé bolesti, stejně bych se na ni dvakrát nepodíval. Mám rád své ženy štíhlé jako modelky a krásné. Sadie nebyla nic z toho. Oblékala se jako tulák; ostatní by řekli, že má křivky, ale já tomu říkám tlustá, a nestarala se o svůj vzhled.

Moje Luna by měla být silná a krásná, ne nějaká ubohá, slabá, ošklivá žena. Lola byla všechno, co jsem chtěl: krásná, chytrá a silná. Je dcerou beta válečníka. Sadie, na druhé straně, byla dcera Pomocníků. Její rodiče byli omegy a služebníci rodiny Alfy.

Ani si nedokážete představit tu nenávist, kterou k ní chovám. Tu bolest, kterou mi způsobila. Každý zatracený den se probouzím s pocitem prázdnoty. S pocitem, jako by mi byla duše roztržena na dvě části.

Stále doufám, že mi Lola odpustí, ale hluboko uvnitř vím, že je to malá šance. Ne, když mě odmítá vidět nebo se mnou mluvit od toho rána, kdy jsem se probudil se Sadie vedle sebe.

Jdu směrem ke své kanceláři. Když mi Micah řekl, že je tu Lola, nemohl jsem si pomoct, ale cítil jsem naději, která ve mně vyskočila.

Trpělivě na ni čekám. Byl jsem nervózní a zároveň zatraceně vyděšený. Cítím ji, jakmile se přiblíží ke dveřím. Levandule. Tak voní. Bez klepání vstoupí do mé kanceláře.

Kdyby to byl kdokoli jiný, seřval bych ho. Ale tohle je Lola. Má družka a žena, která vlastní mé srdce. Po našem setkání jsme se poznávali. Chtěla, abychom šli na věci pomalu. Abychom se poznali. Souhlasil jsem, protože jsem nechtěl, aby ji má dychtivost odehnala. Během týdnů, kdy jsem ji poznával, jsem se zamiloval. Byla vším, co jsem si kdy dokázal představit, že by má družka měla být. Co sakra bolí, je, že ji můžu ztratit kvůli něčemu, na co si ani nevzpomínám.

„Ahoj Alecu. Jak se máš?“ pozdraví mě s rukama složenýma před sebou.

Ten teplý pohled, který pro mě dřív měla, je dávno pryč. Před mnou stojí žena, kterou sotva poznávám. Jsem chladný bastard, ale tato verze Loly nemá žádnou vřelost. Je to, jako by žena, do které jsem se zamiloval, už neexistovala.

„Ahoj Lolo.“

Odtáhne ode mě pohled. Dává si na čas a prohlíží si kancelář. O minutu později se její oči opět zaměří na mě.

„Konečně jsem se rozhodla ohledně nás.“ Její hlas je stejně chladný jako její výraz.

Tohle způsobila moje hloupost. Vím, že jsem ji nezranil úmyslně, ale stejně se cítím zatraceně vinný. Věděl jsem, že mě Sadie chce. Byla mnou posedlá. A přesto jsem šel a přidal se k ní na baru. Upřímně řečeno, nikdy by mě sakra nenapadlo, že by klesla tak hluboko, aby mě omámila. To mi nikdy neprošlo myslí.

„A?“ Můj hlas je kontrolovaný, ale mé nitro hoří.

„Nemůžu být s podvodníkem, Alecu,“ pronese tu ránu hladce. Téměř mě to přiměje myslet si, že jsem ji neslyšel správně.

„Prosím, zvaž to znovu. Nechtěl jsem se s ní vyspat. Ani si sakra nepamatuji, co se stalo.“

V mé zbroji je trhlina. Taková, kterou nikdy nikomu nedovolím vidět.

„Je mi líto, ale nemůžu. Pokaždé, když zavřu oči, vidím tebe a ji zabalené v prostěradlech, nahé. Stále cítím pachy vašeho styku. Stále cítím její vůni po celé tvé kůži a tvou na její.“

Zavřu oči proti bolesti, která mi trhá srdce. Tu děvku sakra nenávidím vším, co jsem.

„Prosím.“ Nikdy předtím jsem neprosil, ale tohle je má družka. Udělal bych pro ni cokoliv.

Zhluboka se nadechne. Myslím, že se chystá své rozhodnutí vzít zpět, ale mýlím se. Tak zatraceně se mýlím.

„Já, Lola Thompsonová, tě odmítám, Alfo Alecu Ashforde, jako svého druha a tímto přetrhávám naše pouto.“

Zavrávorá bolestí, ale nepadne. Zatnu zuby proti bolesti z pocitu, že mi srdce bylo roztrženo na dvě části. Je to nepředstavitelné. Je to nejhorší bolest, jakou jsem kdy cítil. A všechno je to díky Sadie.

Zaplatí za to.

„Zlomil jsi mi srdce, ale přeji ti vše dobré. Doufám, že se budeš dobře chovat ke svému druhu z druhé šance.“

S tím a bez jediného pohledu zpět opustí kancelář. Nechává mě, abych se vypořádal se zbytky svého roztříštěného srdce a duše.

Prodýchávám bolest. Snažím se uklidnit sebe i svého vlka.

„Zastav to,“ vyje Knox v mé hlavě.

Nemohu však nic dělat. Blokuji své spojení se smečkou, aby necítili ani nebyli svědky mé bolesti. Už tak jsme trpěli; nepotřebovali se starat o svého Alfu.

Uklidním se právě včas. Jason vejde do mé kanceláře se starostlivým a naštvaným výrazem.

„Co se děje?“

„Sadie se ztratila,“ procedí mezi zuby.

„Co tím sakra myslíš, že se ztratila?“ vstanu.

Hněv ve mně stoupá. Jako by nestačilo, že mě stála mou družku a mou smečku jejich spásu, teď se ještě opovažuje utéct?

„Sakra ji najděte.“ Křičím, jak ze sebe vypouštím svou hořkost a frustraci. „Nemohla se dostat daleko.“

Ve chvíli, kdy je pryč, obrátím svou kancelář vzhůru nohama. Nemám už co ztratit, tak vypustím řev, který otřásl celým zatraceným domem. Řev, který mluví o mém zlomeném srdci a bolesti.

Právě tehdy cítím, jak jeden člen přerušil své spojení se smečkou. Hluboko uvnitř prostě vím, že je to Sadie. Nikdo jiný by to neudělal.

Krutě se usměji, když si vzpomenu, jak jsem jí pořezal obličej. Jak jsem znetvořil její krásnou, ale klamavou tvář. Pokud si myslela, že může jen tak zničit můj život a vyváznout z toho, pak se mýlila. Zničila můj svět a já jí to oplatím.

„Za její zločiny proti Alfovi a smečce Krvavého měsíce tímto vyháním Sadie Evans,“

Na vteřinu cítím její bolest, než zmizí spolu s její podstatou.

Ušklíbnu se. Právě jsem jí situaci ještě zhoršil. Jako vyhnaný vlk se nikdy nebude moci připojit k jiné smečce.