Mám v hlavě rozhodně mlhu, protože vím, že jsem ji nemohla slyšet správně. Naznačovala, že jsem těhotná, což není možné, ne? I kdyby to tak bylo, vzhledem ke všemu tomu mučení, kterým jsem si prošla, neměla bych už dávno potratit?

Bezradně jsem visela v jejím náručí, zatímco se snažila udržet mou váhu. Vyčerpala jsem všechnu sílu, když jsem se snažila bojovat s toulavými. Už ve mně nezbyla žádná energie a cítila jsem, jak mé tělo začíná vypovídat službu.

„Mý-mýlíš se,“ řekla jsem jí unaveně.

Do prdele. Byla jsem tak unavená a měla jsem takové bolesti. Chtěla jsem, aby to všechno skončilo. Chtěla jsem, aby ta bolest přestala. Chtěla jsem tu blaženou temnotu, do které jsem zmizela, když jsem ztratila vědomí.

„Zůstaň se mnou,“ řekla místo toho. „Jak se jmenuješ?“

Na cizí lidi si dávat pozor, že? Ale v tomhle případě mi zachránila život, takže je to bezpředmětné. Kromě toho jsem nikoho jiného neměla a zdálo se, že mi pomáhá. Co nejhoršího se mohlo stát?

„S-Sadie,“ vykoktala jsem nakonec to slovo.

Bohyně, proč to všechno tak strašně bolelo?

„Jak jsem řekla, musím tě dostat k léčiteli. Prosím, zkus zůstat vzhůru,“ skoro žadonila.

„Nemůžu... Jsem tak unavená. Chci jen spát,“ zašeptala jsem, zatímco jsme pokračovaly bůhvíkam.

„Mysli na své dítě.“

Zase začíná s tím dítětem. Nebyla jsem těhotná. Myslím, že bych to poznala, kdybych byla. Byl to jen její způsob, jak mě přimět bojovat dál? Pochybuji, že to bude fungovat, protože jsem věděla, že žádné dítě neexistuje.

Chci jí to říct, ale zrak se mi rozmazává a točí se mi hlava. Brzy poté vše kolem mě mizí a já padám do temnoty, po které jsem tolik toužila.

***

Když znovu otevřu oči, jsem v něčem, co se dá popsat jedině jako chýše.

„Kde to jsem?“ zeptala jsem se staré ženy, která byla vedle mě.

Můj hlas je nezřetelný a cítím se odtržená od reality. Všechno kolem mě se točilo a hlava mě bolela tak, že to snad ani nešlo víc.

Ta dívka, co mě zachránila, nebyla nikde k vidění. To mě trochu vyděsilo. Neznala jsem ji, ale zachránila mě. Byla lepší než tahle žena.

„Jsi v bezpečí, dítě. Neboj se,“ konejšila mě, skoro jako by cítila mou úzkost.

Lehla jsem si zpátky na malou postel. Matrace byla tenká, ale bylo to lepší než spát na té zatracené tvrdé zemi. Snažila jsem se prodýchat bolest. Moje zatracená žebra bolela jako čert.

„Ze které jsi smečky? Možná tě k nim můžeme vzít.“

Oči se mi prudce otevřely. Horlivě jsem zavrtěla hlavou a ignorovala bolest, která mi vystřelila do té zpropadené páteře.

„Žádná smečka,“ zašeptala jsem přes bolest. „Vyhoštěná.“

Nevěděla jsem, kdo to je. Ještě jsem se nepřeměnila, ale poznala jsem, že není člověk. Jen jsem nevěděla, co přesně je.

Chápavě přikývla. Existují různé druhy a všichni fungujeme jinak, ale vyhnanství znamenalo pro nás všechny to samé.

Kdybych byla při smyslech, ptala bych se, proč má pochopení. Proč se zdálo, že je ochotná pomoci vyhoštěné vlčici, vzhledem k tomu, že vyhoštění vlci byli páriové. Nebyla jsem ale při smyslech. A byla jsem prostě vděčná, že jsem v bezpečí. Alespoň jsem v to doufala.

„Spi, mé dítě,“ řekla mi jemným tónem a držela mě za ruku. „Raven a já se o tebe postaráme.“

Cítila jsem, jak mě zalila síla, a oči se mi samy od sebe zavřely.

***

Několikrát jsem upadla do bezvědomí a zase se probrala. Někdy bylo všechno blažené a jindy byla bolest drtivá a slyšela jsem ozvěnu vlastního křiku uvnitř malé místnosti.

Zjevovaly se mi tváře té staré ženy a Raven, dívky, která mě zachránila. Někdy na mě jen ustaraně zíraly a jindy mumlaly slova, která mi nedávala smysl. Mnohokrát jsem se pokoušela promluvit, ale z úst mi nevyšlo ani slovo. Kromě toho jsem obvykle během pár minut zase usnula.

„Myslíš, že přežije?“ Ravenin hlas pronikl mým nevědomím.

Byla šance, že ne? Byla jsem tak vážně zraněná, že si myslely, že to nezvládnu? Ta myšlenka mě děsila, ale zároveň ani ne.

Nikoho jsem neměla. Nikomu by nevadilo, kdybych zemřela nebo žila. Bylo to jedno, a kromě toho, i kdybych přežila, ke komu bych se vracela? Pro koho stálo za to žít?

„Upřímně nevím.“ Hlas staré ženy byl plný obav. „Kromě jejích zranění do ní napumpovali stříbro a vlčí mor. To musí mít nějaké strašné vedlejší účinky, vzhledem k tomu, že to měla v těle tak dlouho.“

„Taky mě to překvapuje, a taky to, že dítě přežilo.“

Zase začínají s tou zmínkou o dítěti. Proč pořád mluví o dítěti?

„Co myslíš, že se jí stalo? Myslíš, že ji drželi v zajetí?“ zeptala se Raven po chvíli.

Neslyšela jsem, co stará žena odpověděla, protože jsem brzy upadla do dalšího hlubokého spánku.

***

Když jsem se příště probudila, venku byla tma.

Cítila jsem se hrozně, ale neměla jsem takové bolesti jako minule. Vlastně jsem se cítila lépe a odpočatě. Hlava mi už nepřipadala jako naplněná olovem a všechny mé bolístky a strasti byly pryč.

„Jsi vzhůru.“ Její hlas mě přitáhl jejím směrem.

Teď, když jsem neblouznila, jsem ji konečně viděla jasně. Na rozdíl od jejího jména (Raven - krkavec) byly její vlasy ohnivě rudé a byla naprosto krásná. Měla na tváři pár pih, ale díky nim byla ještě krásnější. Její jasně zelené oči zářily, když se na mě dívala, a rty ve tvaru luku měla zkroucené do jemného úsměvu.

„Ano,“ řekla jsem jí chraplavým hlasem, když jsem se snažila posadit.

Viděla to a spěchala mi na pomoc.

„Můžu ti něco podat?“ zeptala se, jakmile jsem seděla ve vzpřímené poloze.

Přikývla jsem. „Vodu, prosím.“

Nalila trochu do sklenice a podala mi ji, právě když se otevřely dveře a vešla stará žena.

Prohlížela jsem si ji. Viděla jsem to, co jsem nebyla schopná vidět, když jsem poprvé dorazila. Můj odhad je, že jí bylo tak sedmdesát nebo osmdesát. I ve svém stáří vypadala stále hezky. Co mě však zaujalo, byly její nepřirozeně bílé vlasy. Bylo to jako nic, co jsem kdy předtím viděla.

„Jsem tak ráda, že jsi vzhůru, má drahá,“ řekla mi těsně předtím, než mě políbila na tvář.

Připadalo mi to zvláštní, ale nic jsem neřekla. Místo toho jsem se jen napila vody a prohlížela si chýši a dvě ženy, které mi zachránily život.

Do místnosti padlo trapné ticho, když jsem se soustředila na vodu, zatímco na mě ty dvě ženy zíraly jako na exponát.

Nervózně jsem položila sklenici. Chtěla jsem si prohrábnout vlasy (něco, co dělám ze zvyku, když jsem nervózní nebo v trapné situaci), když jsem si vzpomněla, že už nemám své dlouhé vlasy. Alec mi je všechny oholil. Byla jsem úplně plešatá.

Oči se mi zalily slzami. Nebyla jsem marnivá, ale své černé vlasy jsem opravdu milovala. Zlomilo mi to srdce na kusy, když jsem viděla ty černé prameny ležet na špinavé podlaze poté, co je oholil. Bylo ještě srdceryvnější sledovat, jak tu hromadu zapálil.

„Neboj se, má drahá, dorostou,“ řekla žena, jako by mi četla myšlenky.

Přikývla jsem, ale věděla jsem, že to nebude stejné. Bude mi trvat roky, než dosáhnu délky do kříže, kterou jsem měla.

„Mimochodem, já jsem Beth,“ představila se.

„A já jsem Raven.“

Asi nevěděla, že už to vím.

„Já jsem Sadie,“ řekla jsem jim. „Moc vám děkuji, že jste mi pomohly. Asi bych byla mrtvá, kdyby nebylo vás.“

Byla to zatracená pravda. Vsadím se, že s tím Alec počítal, když mě ten parchant vyhnal.

„To nestojí za řeč,“ řekla Beth. „Rády jsme pomohly a ještě raději ti oznamujeme, že ty i tvé dítě budete v pořádku. Abychom byly upřímné, zpočátku jsme si tím nebyly jisté.“

Obočí se mi stáhlo do zamračení. „Raven zmínila to samé, když mě zachránila před těmi toulavými. Nechápu to. O jakém dítěti to mluvíte?“

Podívaly se na sebe a pak se obrátily zpět ke mně.

„Ty jsi to nevěděla?“ zeptala se mě Beth.

Jen jsem zmateně zavrtěla hlavou.

„Mé schopnosti mi umožňují vycítit, když je žena těhotná,“ začala Raven. „Jsi těhotná, Sadie.“

Chtěla jsem to popřít, ale některé čarodějky takové schopnosti mají. Proto k nim chodí většina nadpřirozených druhů, protože normální lidské těhotenské testy na nás nefungují.

Zírala jsem na ni, naprosto šokovaná.

„Zkurvenej parchant s tím svým super spermatem,“ zaklela jsem vztekle.

Do prdele! Jako by nestačilo, že jsem toho bastarda nenáviděla, teď jsem byla těhotná s jeho dítětem. Co jsem sakra měla dělat?