[Upozornění pro čtenáře: Následující kapitola obsahuje zmínky o S.N., a proto může být pro některé čtenáře citlivá.]

Sadie

Běžela jsem s tou troškou síly, co mi zbyla. Nenazvala bych to, co jsem dělala, během, ale v mé hlavě to tak bylo. Měl pravdu. Musela jsem se dostat pryč, pokud jsem nechtěla, aby mě chytili Alecovi válečníci. Věci by skončily hůř než předtím.

Všechno ve mně bylo zlomené. Mé srdce, má duše a mé kosti. Rozbili mě na kusy. Zranění, které mi způsobili, nezničilo jen mé tělo, ale i mou víru v ně.

Smečka Krvavého měsíce byla jedinou rodinou, kterou jsem znala deset let od smrti mých rodičů. Deset zatracených let, a přesto se proti mně obrátili při první příležitosti. Neptali se, proč bych něco takového Alecovi udělala. Neptali se, jestli možná existuje jiné vysvětlení. Nějaké jiné pletichy. Jednoduše mě označili za rozvracečku rodin a ukázali mi, jak málo pro ně znamenám.

Jejich zrada nebolí tolik jako ta od Aleca a Piper. Oba mě znali od dětství. Pip byla má zatracená nejlepší kamarádka. Moji rodiče byli hlavními královskými služebníky rodiny Alfy. Byly jsme si blízké od plenek.

Jistě, Alec mě nikdy moc neměl rád kvůli mému poblouznění a také proto, že podle něj jsem byla příliš hlučná, příliš energická a chyběla mi elegance. Nebyla jsem jeho typ. Než našel Lolu, spal s ženami, které se o svůj vzhled staraly trochu víc. S ženami, které byly stoické, upravené, elegantní a štíhlé jako modelky s nekonečnýma nohama. Já jsem byla úplný opak. Milovala jsem pohodlí, takže jsem nosila volné oblečení. Mé dlouhé vlasy byly vždy v drdolu a nenosila jsem žádný make-up. Navíc jsem byla drobná, s křivkami na všech správných místech (podle Piper a mých dalších přátel).

Jde o to, že jsme se znali tak dlouho. Neměli by už znát můj charakter? Nemělo by být zřejmé, že bych nikdy neudělala nic, co by někomu ublížilo nebo ho stálo jeho druha? Zvláště Aleca?

Podařilo se jim zabít lásku, kterou jsem k nim chovala. Respekt, který jsem jim dávala, byl spláchnut do záchodu. S každým mučením. S každou bolestí, kterou mi způsobili. Mé srdce je začalo nenávidět. Pohrdat jimi. Nejsem opravdu špatný člověk a nikdy bych nikomu nepřála nic zlého, ale doufám, že Alec a jeho smečka shnijí v pekle.

Všichni kromě Něho. On je jediný, kdo mi věřil. Jediný, kdo se ptal a pomohl mi utéct. Doufám, že Alec nikdy nezjistí, jakou roli hrál v mém útěku.

Když jsem v dálce uslyšela křik, odsunula jsem myšlenky stranou a přinutila se jít rychleji. Nemohla jsem si dovolit být chycena.

Běžím, jdu a klopýtám, ale pokračuji dál. Dělám to tak dlouho, dokud už nemůžu. Dokud se mé tělo nezablokuje a mé kosti se odmítnou pohnout.

Nevím, jak daleko jsem utekla, ale doufám, že je to dost daleko.

Jediná výhoda, kterou mám, je vlčí mor a stříbro v mém systému; napumpovali jím mé tělo tak plně, že to zamaskuje můj pach a ztíží jim, aby mě našli.

Když jsem si všimla malé jeskyně, vlezla jsem do ní. Jsem tak unavená a vyčerpaná. Vše, co chci, je spát, ale vím, že to bude těžké. Pokaždé, když zavřu oči, mi před očima bliká jeho obraz. Stále ho vidím, jak mě mučí. Jak mě zraňuje. Jak mě pomalu zabíjí. Jeho oči jsou nejhorší součástí vzpomínek, které jsou vryty do mé mysli. Jsou chladné, mrtvé a mají v sobě zlověstný lesk. Pokaždé mi z toho běhá mráz po zádech.

Ostatní smečky se bály Aleca. Nazývaly ho monstrem. Nikdy jsem nevěděla, jak pravdivé to je. Až do chvíle, kdy se jím stal vůči mně.

Mé oči se naplnily slzami a tentokrát jsem je nechala stékat. Bylo to, jako by se přehrada, která je držela zpátky, konečně protrhla. Je to srdcervoucí a cítila jsem, jako by bolest byla vytažena z nejhlubších částí mé duše. Roztrhala mě na kusy a neměla jsem nikoho, kdo by mě objal nebo utěšil. Nikdo, kdo by mi řekl, že všechno bude v pořádku.

Proč se tohle všechno stalo mně? Není Měsíční bohyně spravedlivá? Proč tedy dovolila, abych trpěla za něco, co ani nebyla moje chyba?

Otázky se mi stále valí hlavou. Cítím se, jako bych byla sedřená z kůže. Jako by ve mně nic nezbylo. Nic, co by mě kotvilo k tomuto světu. Kdybych se už nikdy neprobudila, nevadilo by mi to. Je to lepší než být vyhnaným vlkem.

Žádná smečka by mě nechtěla, a kdybych byla chycena poblíž jakékoli hranice smečky, byla bych na místě zabita. Neměla jsem žádnou šanci na přežití. Ledaže bych se stala tulákem, což je mnohem horší.

Pláču, dokud nevypláču všechny slzy, které mám. Pak zavřu oči. Neměla jsem už energii je udržet otevřené.

Potřebovala jsem si jen na chvíli odpočinout, abych nabrala sílu a mohla pokračovat dál.

********

Můj spánek není klidný. Stále upadám do a z bezvědomí. Někde vzadu v mé mysli jsem věděla, že to není jen kvůli jedu plavajícímu v mé krvi, ale také proto, že jsem pravděpodobně měla horečku z infekce.

Můj mozek je v mlze, když se snažím znovu usnout. Jen jsem chtěla, aby ta bolest přestala. Když jsem v bezvědomí, necítím bolest. Jsem úplně otupělá. Když jsem mimo, necítím žádné bolesti v různých částech mého těla.

Jsem přivedena k plnému vědomí, když mě někdo chytne za kotník a bez okolků mě vytáhne z doupěte. Bolí to jako čert, když se ostré kameny škrábou a zarývají do mých ran.

Snažím se křičet, ale nevychází žádný zvuk. Myslela jsem, že mě našli, ale mýlila jsem se.

Když jsem se podívala na rozcuchané a zvířecí oči, které mě obklopovaly, nevěděla jsem, jestli mám být vděčná, že to není smečka Krvavého měsíce, nebo proklínat Měsíční bohyni za to, že zkřížila mé cesty s tuláky.

O tulácích bylo známo, že jsou vyšinutí. Ztratili všechny stopy lidskosti a byli spíše zvířaty než lidmi. Proto byli tak nebezpeční.

„Podívejte, co tu máme?“ ušklíbl se muž, o kterém si myslím, že je vůdce, když si prohlížel můj stav. „Myslím, že jsme si našli hračku.“

Snažím se odplazit, ale je to marné. Ten muž měl pevný stisk na mé noze.

„Moc se na ni koukat nedá, ale co kdybychom si s ní trochu užili?“ zasmál se další zlomyslně. „Je to už dlouho, co jsem pod sebou měl ženu.“

Mé srdce začalo bušit nepravidelně. Bylo zcela zřejmé, co tím naznačoval.

Znovu se ptám, proč já? Jako by nestačilo, že jsem byla bita a mučena, teď mě má hromadně znásilnit banda tuláků?

„Chci jít první,“ řekne další a zírá na mě, zatímco si olizuje rty.

Začali se mezi sebou hádat, jako bych byla kus masa, o který se mají prát.

Obnovila jsem svůj boj a začala se pomalu plazit pryč. Stálo mě to všechno, abych pohnula svým unaveným a bolavým tělem. Ani jsem se nedostala daleko, když mě někdo chytil, otočil mě k sobě a vylezl na mě.

„Kam si myslíš, že jdeš, zlatíčko?“ usměje se, jeho shnilé zuby a špatný dech mě nutí zvracet. „Jelikož jsem vůdce, mám první právo.“

Řekne to, jako by to bylo něco, na co by měl být hrdý. Sakra nebylo. Snažím se ho udeřit, když se jeho ruce začnou plížit k mému stehnu, ale přišpendlí mi ruce k hlavě. Nutí mě křičet v agónii z bolesti, která mi projede zády.

Můj křik ho vůbec nevyvede z míry a pokračuje dál.

„Prosím, pusťte mě,“ pláču, jak cítím jeho ruku na vnitřní straně mého stehna, plížící se k rozkroku.

„Neboj se… udělám ti dobře.“

Kroutím hlavou, jak stéká víc slz. Cítila jsem jeho vzrušení na svém břiše a zvedal se mi z toho žaludek. Pokračuji v boji, používám tu trošku síly, co mi zbyla, abych se ho pokusila odstrčit.

„Přestaneš s tím?“ zavrčí a pak mě tvrdě udeří do obličeje. „Řekl jsem, že ti udělám dobře, tak buď hodná holčička a sakra lež klidně.“

Na okamžik se mi zatmělo před očima. Když se mi zrak vrátil, pustil mi ruku a teď mi líbal krk, zatímco mi osahával prsa. Cítila jsem, jak mi husí kůže naskakuje po těle.

Porážkou zírám na nebe a proklínám Měsíční bohyni. Nebyl tu nikdo, kdo by mě zachránil. Nikdo nepřijde, aby mi pomohl. Mohla bych se stejně tak poddat; možná to pak budou mít rychleji za sebou.

Smířila jsem se s tímto krutým osudem, když mi roztrhl šaty napůl a odhalil mou nahotu.

„Tohle není špatné, že?“ zeptá se s úšklebkem, když jeho prst sjede mezi mými prsy, což mě donutí se otřást odporem.

Místo odpovědi jsem na něj plivla.

Zavrčí a zvedne ruku, aby mě udeřil, ale ztuhne.

„Nechte ji být,“ řekne silný ženský hlas.

Tulák se ze mě zvedne a otočí se k dívce. Vypadala, že je asi v mém věku.

„Podívejme se, máme tu další,“ začnou ji všichni obklopovat. „Ta se mi líbí; vypadá lépe než ta živá mrtvola tamhle,“ řekne a pohrdavě se na mě podívá.

Dívka se jen ušklíbla a řekla: „Přes mou mrtvolu, abych vás nechala se mě nebo jí dotknout.“

Okamžitě začala odříkávat zaklínadlo. Zpočátku se nic nedělo, ale pak muži začali křičet těsně předtím, než se zhroutili na zem.

Přiběhne ke mně, pak mi jemně pomůže vstát a podepře mou váhu.

„Pojď, mé schopnosti ještě nejsou silné, takže mé kouzlo dlouho nevydrží,“ řekne spěšně. „Musíme tě odsud dostat a okamžitě tebe i tvé dítě dopravit k léčiteli.“

O čem to sakra mluvila?

„Jaké dítě?“ zakoktala jsem slabě a úplně zmateně.

„To dítě, které nosíš.“