„Sadie?“ slyším hlas, který mě volá, ale zní to, jako by byl tlumený pod vodou.

Zvoní mi v uších a sotva něco vidím, protože mám rozmazaný zrak. Cítím se omámeně a někde na těle mi vyzařuje nesnesitelná bolest.

„Otevři oči, Sadie. Musíme odsud vypadnout.“

Tentokrát je hlas jasnější. Patří Alecovi. Trvá to asi minutu, ale mysl se mi pročistí a všechno se na mě navalí. Nehoda. Hybridi, kteří šli po