Ticho kolem nás po Micahově hovoru zhoustne. Alecova ruka stále pevně svírá telefon, klouby má bílé, ale oči má nepřítomné, těkají mezi mnou a cestou, jako by část z něj byla tady, se mnou, a ta druhá už odešla.

Vypadá rozpolceně, chycený mezi povinností a mnou. Ten pocit znám a vím, že Micah by nevolal, kdyby to nebylo něco důležitého.

Stisknu mu ruku. „Měli bychom jet,“ řeknu mu tiše.

Zavrtí hla