Yvette si vzpomněla na Wilsonův okouzlující a svůdný úsměv. Její dlouhé řasy se mírně zachvěly, když její štíhlý prst klepl na výzvu k přijetí jeho žádosti.

"Dávej na sebe cestou zpátky pozor. Dej mi vědět, až dorazíš domů," stálo v jeho zprávě.

Yvette neodpověděla, výraz nezměněn, a strčila telefon zpět do kapsy.

Uvnitř auta se Wilson podíval na zprávu, kterou jí poslal a která zůstala přečtená bez odpovědi.

Nasazoval podmanivý úsměv, když přemýšlel o tom, jak je Yvette odměřená.

Samuel sledoval tu scénu ve zpětném zrcátku. Myšlenky mu běžely o závod, když konečně pochopil, co se stalo.

Důvod, proč Wilson přistoupil na hru té dívky, byl ten, aby získal její kontaktní údaje.

Uvědomil si, že Wilson je mazaný, když takhle oklamal nevinnou dívku! Přesto Samuel nikdy předtím neviděl, že by se Wilson o někoho tak zajímal. Mohlo by to být tak, že se mu ta dívka zalíbila?

Čím víc o tom přemýšlel, tím víc byl přesvědčen.

Té dívce vypadalo sotva na 18 a Wilson říkal, že se nebude chovat jako monstrum!

Byl to naprostý obrat, ironická facka do tváře.

...

Následujícího rána uslyšela Yvette sladký a upejpavý hlas vycházející z přízemí, jen co vykročila ze své ložnice.

"Strýčku Irwine, teto Yaro, už je tak pozdě. Proč se Yvie ještě neprobudila?"

Dívka pokračovala: "Yvie musí tvrdě spát. Bála jsem se, že se v novém prostředí dobře nevyspí, ale zdá se, že si zvyká skvěle!"

Sarkasmus v jejím tónu byl zjevný. Yvette se ušklíbla a na svých dlouhých nohách začala scházet ze schodů.

"Výslovně jsem všem řekla, aby Yvie nerušili. Vrátila se teprve včera a neuškodí, když si odpočine trochu déle," promluvila Yara jemně.

Když uviděla Yvie scházet ze schodů, její bledá tvář se rozzářila zářivým úsměvem.

"Yvie, jsi vzhůru! Pojď se mnou. Nevím, jaké je tvé oblíbené jídlo, tak jsem nechala v kuchyni připravit od všeho trochu. Vyzkoušej je a uvidíš, co ti chutná!"

Irwin se rychle přidal, hlas plný vřelosti. "Přesně tak, Yvie. Posaď se a dej si snídani!"

Jejich pozornost se zcela upírala na Yvette. Yasmin, která stála opodál, zůstala ignorována.

Když Yasmin viděla, jak Yara a Irwin zahrnují Yvette náklonností, v očích se jí mihl záblesk žárlivosti.

Yasmin byla příbuzná rodiny. Když její rodiče zemřeli, Yara a Irwin ji vychovali a chovali se k ní jako k vlastní dceři.

Když byla Yvette až do nedávna mimo obraz, měla Yasmin pět starších bratrů, kteří ji milovali, což z ní činilo střed pozornosti všech.

Ale teď, když byla Yvette zpátky, ukradla Yasmin Yařinu a Irwinovu náklonnost. Brzy jí Yvette vezme i lásku jejích bratrů.

Yasmin už nebude jediná, koho v rodině rozmazlují!

Yasmin se kousla do rtu v zášti a přála si, aby Yvette nikdy nenašli a nikdy se nevrátila, aby si vzala to, co bylo původně Yasminino.

Potlačila svou žárlivost a vřele promluvila: "Vítej doma, Yvie. Celé ty roky jsi to musela mít těžké."

Když Yara a Irwin uslyšeli její hlas, vzpomněli si na Yasmininu přítomnost a rychle ji představili Yvette.

"To je tvá sestřenice, Yasmin." Když se Yvettina tvář podobná porcelánu setkala s jejím pohledem, Yasminina závist se prohloubila, ačkoli si zachovala svou nevinnou fasádu.

Yasmin promluvila sladce: "Yvie, vlastně jsem měla v plánu tě včera vyzvednout s Larrym. Ale dědečkovi nebylo dobře, tak jsem zůstala, abych se o něj postarala. Prosím, nezlob se na mě, že jsem se neukázala, ano?"

Ve skutečnosti Alexi Murraymu nic nebylo. Yasmin ho jen použila jako výmluvu, aby nemusela vyzvednout tu venkovanku!

Yara ji ujistila: "Neboj se, Yasmin. Yvie se na tebe zlobit nebude!"

"Pokud je to tak, pak díky bohu!" Yasmin nasadila nucený úsměv a napřáhla k Yvette ruku. "Doufám, že spolu budeme v budoucnu vycházet!"

"Jo," odpověděla Yvette a chladně pohlédla na její ruku.

Yasminin výraz mírně ztuhl, cítila záchvěv trapnosti, když stáhla ruku a její pohled se stal ještě nepřátelštějším.

Jak se opovažuje ta venkovská holka, co se právě vrátila, ji takhle ztrapnit!

Yara a Irwin si tohoto jemného napětí nevšimli a pokračovali ve svém veselém hovoru. "Dobře, dobře, dost řečí. Posaď se a nasnídej se, Yvie. Ujistě se, že se najíš do sytosti!"

"Přesně tak, Yvie. Nech tátu, ať ti oloupe vajíčka!"

Když se jejich pozornost opět soustředila na Yvette, Yasmininy oči zaplály. Využila příležitosti, aby upoutala jejich pozornost.

"Ach ano, mám dobrou zprávu, strýčku Irwine a teto Yaro. Vyhrála jsem první místo v klavírní soutěži!"

S Yasmininým oznámením na ni Yara a Irwin přesměrovali část své pozornosti a nabídli chválu spolu s úsměvy. "První místo? To je fantastické, Yasmin!"

"Slyšel jsem, že konkurence byla letos tvrdá. Získání prvního místa skutečně dokazuje tvůj talent, Yasmin. Kdo ví, možná se z tebe jednoho dne stane světoznámá klavíristka jako Mischa Rachmaninoff!"

Yasmin se na Yvette podívala se samolibým výrazem.

Yvette si nemohla pomoci a odpověděla vlastním zmateným pohledem. Ve skutečnosti byli účastníci letošní klavírní soutěže docela průměrní, takže vyhrát první místo nebyla až tak velká věc. Obtížnost stát se světoznámým klavíristou byla mnohem větší.

Zatímco Yasmin poslouchala chválu, samolibost zůstala na její tváři zafixovaná.

"Ach! Mimochodem, hraješ na klavír, Yvie?"

V tu chvíli se zdálo, že si Yasmin uvědomila, že udělala chybu, když se na její tváři objevil náznak viny.

"Promiň, Yvie. Zapomněla jsem, že jsi vyrůstala na venkově, takže jsi klavír pravděpodobně ani neviděla, natož abys na něj hrála."

Když to Yara a Irwin slyšeli, měli pocit, že Yasminina slova znějí poněkud chlubivě, ale předpokládali, že to jen moc řeší.

Yasmin byla hodné a dobrosrdečné dítě; jistě to tak nemyslela!

Také si mysleli, že kdyby Yvette tenkrát neodnesli, určitě by se také naučila hrát na klavír.

Při pomyšlení na to se Yara a Irwin cítili ještě provinileji. A tak museli Yvette zahrnout ještě větší láskou, aby jí vynahradili všechny útrapy, které celé ty roky snášela.

"To je v pořádku, Yvie. Pokud se ti klavír líbí, máma s tátou ti najmou toho nejlepšího učitele!"

"To není třeba," odpověděla Yvette nenuceným tónem a odmítla jejich nabídku. Koho by jí asi tak najali jako učitele?

Yasminina samolibost po této výměně zesílila. Věřila, že Yvette by neměla šanci naučit se na klavír, i kdyby ji učil ten nejlepší učitel všech dob.

Nedaly se srovnávat.

Začala: "To nevadí, jestli neumíš hrát na klavír, Yvie. Můžu tě v budoucnu učit, takže se nemusíš cítit špatně..."

"Kdo říkal, že neumím hrát na klavír?"

Yasmin okamžitě propukla v záchvat smíchu. To bylo k popukání! Nevěřila, že si Yvette, ta venkovská holka, troufá tvrdit, že umí hrát na klavír. Bylo to prostě směšné.

"Takže ty vlastně umíš hrát na klavír, Yvie?" Yasmin se usmála, ale její tón nesl náznak provokace. "Tak proč nám něco nezahraješ?"