Textová zpráva na WhatsAppu od Wilsona zněla: „Nezapomeň, že mi pořád dlužíš jídlo.“

Když si to Yvette přečetla, nemohla si pomoci a představila si Wilsona, jak se flirtovně a arogantně usmívá. Sevřela rty, zatímco psala prosté „dobře“ a odeslala mu to. Zároveň si změnila jeho jméno v kontaktech na „Sukničkář“.

…

Wilson seděl na čestném místě v Royal Pavilionu. Jeho ďábelsky pohledná tvář byla zbavená emocí. Vyzařovala z něj také panovačná aura, která odrazovala ostatní, aby se k němu odvážili přiblížit.

Ženy kolem něj se neodvažovaly dostat příliš blízko, bez ohledu na to, jak moc jím byly poblázněné.

„Co je tohle? Kdo tentokrát naštval našeho váženého pana Quinna?“ ozval se zpěvavý hlas, než do soukromého salónku vstoupil šarmantní muž.

Ten muž, Collin Steele, nečekal na Wilsonovu odpověď. Místo toho pokračoval: „Neříkej mi, že jsi frustrovaný, protože ti babička zase hučí do hlavy, aby ses oženil.“

Věděl, že kromě Marthy jsou ti, kdo by dokázali Wilsona v Jubilife City naštvat, už dávno pohřbeni v hrobech.

Wilson se neobtěžoval odpovědět. Jeho pozornost zůstala upřena na chat s Yvette. Stále neodpověděla na jeho zprávu, což způsobilo, že jeho oči ztemněly jako bouře.

„Slyšel jsem, že Murrayovi pořádají banket na oslavu návratu své ztracené dcery. Zúčastníš se banketu své budoucí snoubenky, Wilsone?“ ozval se znovu Collinův posměšný tón.

Wilsonovy jinak podmanivé oči, které by dokázaly ulovit kohokoli, se nebezpečně zúžily. Dokonce i jeho hlas ztratil veškerou vřelost, když promluvil. „Nemám žádnou snoubenku. Ať už to slovo z tvých úst nikdy neslyším.“

Collin se nad tím ušklíbl. „Pan a paní Murrayovi jsou ve vyšší společnosti proslulí tím, že jsou krásní lidé. Jejich genetika nemůže být tak špatná. Jestli se mě ptáš, vsadím se, že jejich dcera bude stejně přitažlivá jako oni. Jsi si jistý, že zrušíš svatební ujednání, aniž by ses s tou dívkou setkal?“

„Moc mluvíš.“ Wilsonův ledový pohled přejel po Collinovi, když vyštěkl: „Toužíš tak moc po tom, aby tě prodali do zahraničí na práci pro jiné?“

Bylo mu úplně jedno, jak úžasná je dědička rodiny Murrayových.

Pokud šlo o Collina, jakmile mu ten druhý pohrozil, zavřel pusu na zip. To však nevydrželo déle než pár minut, protože brzy poté začal zase žvanit. „Ach, dobrá, dobrá. Protože nejsi ochoten uzavřít manželské spojenectví s Murrayovými, budu se o jejich dceru ucházet já!“

Muži jako Collin a Wilson byli dědici bohatých rodin. Jejich sňatky byly často domluvené s bohatými dědičkami.

Místo aby nechal členy své rodiny vybrat nevěstu, Collin by si raději vybral někoho, kdo by se líbil jeho očím.

„Dělej, jak myslíš,“ bylo to jediné, co vyšlo z Wilsonových tenkých, svůdných rtů. Pak se jeho pohled vrátil k telefonu. Mráz v jeho očích mírně roztál, jakmile uviděl, že dostal odpověď.

Ačkoli Yvette odpověděla jen prostým „dobře“, bylo to stále lepší, než kdyby neodpověděla vůbec.

Collina zajímalo, co způsobilo, že se Wilsonova nálada najednou zlepšila.

Collinovu mysl naplnila zvědavost a pochybnosti, když se naklonil blíž a snažil se nahlédnout, co je na Wilsonově telefonu. Bohužel se setkal s jeho přísným, varovným pohledem dřív, než stačil přečíst jediné slovo.

Přestal se snažit nakukovat a neochotně zamumlal: „No tak fajn. Nech si pro sebe, ať už je to cokoliv. Jak zlé…“

Ačkoli Collin text neviděl, Samuel, který stál opodál, měl plný výhled.

Samuel si nemohl pomoci a tajně mlaskl jazykem; myslel si, že je směšné, že má Wilson z tak strohé odpovědi takovou radost. Připadalo mu, že je Wilson zcela pod kontrolou té ženy.

Právě tehdy asistent za Collinem obdržel nějakou informaci. Poté uctivě nahlásil Collinovi: „Muži v naší skupině se s vámi chtějí setkat, pane Steele. Chtějí vaši pomoc při dopadení jedné ženy…“

Než stihl dokončit, ozval se znovu Wilsonův chladný tón. Řekl: „Zlikvidujte ty muže a zařiďte, aby zmizeli z Jubilife City.“

Když to Collin uslyšel, nemohl si pomoci a vyjádřil svůj zmatek. „Zkřížil ten gang tobě cestu, Wilsone?“

Wilson se nikdy neptal na drobné detaily. Nicméně dnes chtěl tu skupinu z ničeho nic zlikvidovat, což bylo příliš neobvyklé.

„Ne,“ odpověděl Wilson. Oči se mu mírně přimhouřily, když protáhl: „Prostě jen rád pomáhám ostatním.“

…

Banket se konal následujícího dne v 19:00.

Yara a Irwin chtěli ukázat, jak moc pro ně Yvette znamená. Uspořádali tedy velkolepý banket a pozvali všechny prestižní a bohaté rodiny v Jubilife City.

Yasmin chtěla na všechny zapůsobit, a tak se nalíčila a oblékla brzy. Poté se připojila k Yaře při vítání hostů. Předváděla se, jako by se dnešní banket konal na její počest.

„Páni, dneska jsi tak krásná, Yasmin! Ty šaty, co máš na sobě, musí být od Chanelu, že?“

„Ty šaty mají hodnotu několika milionů! Jak se dá od Murrayových očekávat. Tví rodiče jsou opravdu nejbohatší lidé v Jubilife City. Musí tě zbožňovat!“

„Samozřejmě! Yasmin je koneckonců neuvěřitelně talentovaná! Ach, správně. Slyšela jsem, že dnes hraješ na klavír. Všichni se těší, až si vychutnají tvůj talent!“

Yasmin se vyhřívala v chvále všech. Na tváři se jí rozlil samolibý úšklebek, ale nasadila pokornou masku. „Jste všichni příliš laskaví. Moje hra na klavír je průměrná, takže ode mě později moc nečekejte.“

Všechny dámy z vyšší společnosti se po její odpovědi rychle ozvaly.

„Nebuď tak skromná, Yasmin! Vždyť jsi vyhrála první místo v klavírní soutěži. Kdo by mohl být ve hře na ten nástroj lepší než ty?“

„Jo! Nemusíš se podceňovat.“

„Taky, Yasmin. Nekoná se dnešní banket na počest tvé starší sestry, kterou tvá rodina našla na venkově? Proč se ještě neukázala?“

„Vskutku. Tvá sestra stále nedorazila a nechává tě vítat hosty? Jak neslušné!“

Samolibost v Yasmininých očích se prohloubila, když poslouchala stížnosti mířené na Yvette. Přesto vřele vysvětlila: „Yvie se roky protloukala na venkově. Je jen přirozené, že nezná společenské zvyklosti. Nevadí, když přivítám hosty za ni.“

Na první poslech to znělo, jako by Yasmin vysvětlovala situaci v Yvettin prospěch. Ve skutečnosti však do ní nenápadně rýpala.

Jak Yasmin očekávala, dámy se okamžitě zašklebily.

„Věděla jsem to. Nemůžeme očekávat, že balík, co vyrostl na venkově, bude mít nějaké vychování. S tebou se naprosto nedá srovnávat!“

„Netuším, co si pan a paní Murrayovi myslí. Dokonce na její počest pořádají tenhle velkolepý banket. Nebojí se, že je ta venkovská holka ztrapní?“

„Neříkejte takové věci. Yvie se celé ty roky toulala po venkově sama. Strýček Irwin a teta Yara se cítí provinile, takže je přirozené, že pořádají takovou velkolepou oslavu,“ řekla Yasmin.

V těch pár slovech dokázala, aby láska Yary a Irwina k Yvette zněla spíše jako lítost.

Dámy okamžitě pochopily, kam Yasmin míří, a začaly jí ještě více podlézát. Věřily totiž, že lítost Murrayových nebude trvat dlouho.

Na koho by se takový venkovský balík jako Yvette mohl spolehnout, až Murrayovi přestane bavit ji litovat?

Na druhou stranu Yasmin byla jiná; vyrůstala po boku Murrayových léta a byla vynikající osobností. To byl ten typ člověka, u kterého si dámy potřebovaly šplhnout.

„Jsi příliš hodná, Yasmin! Proto se k tobě takhle chová!“

„Ach, Yasmin. Slyšela jsem, že ti venkovani se nemyjí a jsou špinaví až na kost. Je taková i ona?“

„Vsadím se, že je. Hádám, že má hrubou a zničenou pleť z života v drsných podmínkách. Musí to být ošklivé káčátko…“